Uz me par znamych upozornilo, ze mam stale v nazvu blogu rok 2010 a ne 2011. Hodne jsem o tom premyslela. Funkce tohoto bogu bylo informovat nase rodiny a kamarady o nasem spolecnem cestovani na Novem Zelandu. Ale tento vylet uz je uspesne ukoncen. Splnili jsme si asi vic nez jsme sami ocekavali a bylo to super, ale dnes, v roce 2011 uz jsme jinde. Risa uz se toula po Laosu a za par mesicu bude v Cechach, stejne tak Eli uz bali na cestu domu s uzasnou zastavkou na Bali. Aja je v Queenstownu a ma tam svuj zivot, ktery neni o cestovani. Ani ten Maji i muj o tom neni, i kdyz mi ani jedna nevime, co bude zitra a kde budeme zit za mesic.
Preci jen se mne, Elimu i Risovi po zemetreseni oklepal cely svet a s nim i nase plany. Ja jsem ted na uplnem konci sveta a poprve v zivote si uzivam samoty na male vesnicce uprostred hor. Za par mesicu uz zase planuji zvednout kotvy, a tak uz by nazev blogu opravdu nesedel.
Dekujem moc, ze jste meli trpelivost a i pres nepravidelne prispivani kontrolovali nas blog.
Ale zadna nostalgie, kde neco konci, neco pekneho zacina...tak ze kdo bude mit chut sledovat me dalsi toulani a prekousavat me hrubky, rada vas uvidim na mem novem blogu, co se snad brzy vykluba.
Mejte se krasne a snad se brzy uvidim..osobne:)
Kata
úterý 26. dubna 2011
neděle 3. dubna 2011
Vanocni cestovani na jih
Tak je to rok, co jsme na Zelandu. I tady na druhe strane zemekoule vse rychle utika, pokud se clovek dobre bavi. Za ten rok jsme ale stihli projet cely Novy Zeland od vychodu k zapadu, od severy k jihu. Projeli jsme temer kazdy kus zeme a Zeland zname pravdepodobne lepe nez 80% mistnich obyvatel. Samozrejme se tu da stale co objevovat a rozhodne je tu tisice krasnych tracku, ktere jsme neprosli, ale musime si prece nechat neco na jindy. Kazdy z nasi party videl mozna trochu neco jineho a ne kazdy se podival vsude, ale ja osobne i s Risou jsme si nenechali ujit zadnou cestovacku, tak ze uz nam zbyva posledni cast Zelandu - nejjiznejsi jih jizniho ostrova a posledni neodskrtnuty bod ze seznamu nasich snu - videt tucnaky.
Vyrazili jsme tentokrat ve trech - ja, Eli a Risa. Po pravde jsme s Elim nemeli prilis penez na ucte, ale vedeli jsme, ze behem Vanoc stejne praci nedostaneme, a tak jsme do toho bez hlave sli. Z duvodu setreni jsme dokonce nechali doma nas velky cestovni van a jeli jsme Risovym mensim autem, abychom neplatili prilis penez za benzin. Ale i presto, ze jsme se uz tak tisnili v malem aute, nemohli jsme doma nechat surfy, a tak jsme nasoukali jeden surf do aute a dva na zahradku auta.
Vyjeli jsme dva dny po Vanocich a nasim cilem bylo studentske mestecko Dunedin a nadherna jizni cast Zelandu Catlins. Ze zacatku cestu nam vyslo krasne pocasi, a tak jsme nikam nespechali a prvni den uz stanovali uprostred pastvin a lesu. Nasli jsme nadherny prirodni kemp u reky, kde se dal delat ohen, skakat to tunky a obdivovat okolni prirodu v nadhernem udoli. To misto bylo tak krasne, ze jsme se tu nakonec rozhodli udelat o par dni pozdeji Silvestra.
Dobrodruzne probuzeni
Jak je na Zelandu ale bezne, druhy den nam uz tak nepralo a obcas nam prselo. Do Dunedinu nam jeste zbyvalo pekny kus cesty a tak jsme jeste jeden den stravili v dalsim tentorkat lesnim kempu, opet u reky. Vecer uz prselo celkem dost, ale hrdinne jsme postavili stan a doufali, ze to prejde. Prselo vsak celou noc. Uz v radiu hlasili, ze ma jit o naprumerne prutrze mracen. Rano nas probudilo buseni na stan. Prvni co me napadlo, ze je to ranger, co nam chce vynadat (teda to na Zelandu moc neexistuje, tak tedy podotknout), ze jsme nezaplatili kempovne, ale shodou okolnosti jsme ho minulou noc platili, tak ze ranni buzeni muselo mit jine vysvetleni. A bylo celkem poeticke. Vehementne nas totiz budi mistni usedlik, ktery prijel kvuli nam, aby nas upozornil, ze diky destum se zveda hladina reky a ze pokud co nejdrive neodjedem, zatopi nas to a nebudeme se moct pres reku dostat zpet. Majitel kempu, nas oblibeny Department of Conservation si na nas rozhodne ani nevzpomnel a ani nebylo pamatky po upozorneni, co se muze stat v pripade vetsich destu. Muzeme byt tedy radi, ze ten pan byl tak hodny a prijel za nami. Moc se nam to nechtelo verit, reka se zdala docela nizko, ale poslechli jsme a behem 20 minut jsme odjizdeli. Vubec nam nedoslo, ze cesta ke kempu vedla pred dva brody. Den pred tim zcela vysusene. Toto rano se uz pres ne hnaly hektolitry vody z celonocniho deste. Projet tim brodem nebyl uplne prijemny pocit. Predstava, ze nas vzbudili o hodinu dele (stale prselo) nebo by nas vubec nikdo nevzbudil, neni vubec pekna. Ten hodny usedlik nam rikal, ze tam zije 40 let a ze presne vi, ze musime pryc, ze pred par lety to tu odrizlo nekolik kemperu a museli tam pockat tri dny nez voda opadla. Jen diiky nemu to pro nas to bylo nakonec jen dobrodruzstvi do sbirky. Rikala jsem si, ze bychom pro priste nemeli podcenovat zasoby predevsim vody, clovek nikdy nevi.
Tucnaci, albatrosi a jina zviratka
Tak ze stan mokry, vetsina veci mokra. A stale prsi. Nase nalada klesla, protoze hrozilo, ze se budeme muset vratit domu. Jeste jsme to ale nevzdali, zaparkovali v polorozpadle dilne u silnice, vse mokre oddelili od polomokreho, uvarili teply caj s tuzemakem (ty maminky nas umi zachranit i na dalku:) a vyrazili do Dunedinu. Dunedin je pate nejvetsi mesto Zelandu a rika se mu Edinburgh jihu, protoze byl zalozeny Skoty v polovine 19. stoleti a dodnes si zachovava skotsky raz. Je to primorske studentske mestecko, kde clovek muze existovat i za deste, a tak jsme si zasli do kina, do muzea a na nas oblibeny asijsky obed, tentokrat prava cina. Kdyz je clovek takhle mokry a vi, ze musi zase do mokreho stanu je nejlepsi jet do kempu, kde si muze dat horkou sprchu a tepe jidlo pod strechou. Vyjeli jsme proto na poloostrov Otago (Otago Peninsula) u Dunedinu, kde je uprostred kemp a kousek od toho meli byt tucnaci. Poloostrov byl hodne podobny tomu nasemu u Christchurch. Nadherne plaze po obou stranach, vyhledy na cely zaliv s Dunedinem. Hned vse bylo zase optimistictejsi, zvlast kdyz nam konecne prestavalo prset. Sotva jsme se zakempovali, vyjizdeli jsme uplne na severni cip poloostrova, kde by meli byt zmineni tucnaci a albatrosi. Tato cast Zelandu je vice nez vhodna pro zvirata ve volne prirode, a tak se prave zde nachazi jedine hnizdiste Albatrosu Kralovskych na svete.
Albatros Kralovsky je nejvetsi ptak na svete, ale patri take k tem nejohrozenejsim.
Albatros se zivi predevsim rybami a tuny ryb vylovenych rybari je jednou z hlavnich pricin toho, ze je tak ohrozenym druhem. Albatros zije predevsim v Pacifiku, ale nejvice se jich vyskytuje okolo Noveho Zelandu, kde je jeho jedine hnizdiste, na poloostrove Otago v miste Taiaroa Head. Je zde vybudovana i specialni pozorovatelna, ze ktere lze ptaky fotografovat. Ta patri soukrome firme a my jsme tam byli po nasvtecnich hodinach. To nam ale rozhodne nevadilo, protoze komercni zabavy pro cizince nemusime a Albatrosy jsme videli. Jsou opravdu nadherni a obrovsti. I kdyz se nam nelibi soukrome vlastnictvi takovych prirodnich zazraku, tak je to k necemu dobre. Soukromnik si preje tuto krasu zachovat pro sve navstevniky a investuje obrovske penize do ochrany hnizdist pred predatory.
Kousek od albatrosu jsme nasli misto, kde bychom mohli videt tucnaky. V tomto pripade jde o tucnaky Little Blue Pinguins (Tucnak nejmensi) a je to nejmensi druh tucnaka na svete. Dorusta se vysky asi 35 cm a plave az 5 km od brehu za svoji potravou pro kterou se vetsinou potapi do hloubky 5 m, ale byli zaznamenani i v hloubce 70 m. Ziji na jihu Zelandu, Australie a Chille. Rika se jim “nocni” tucnaci, protoze den travi v podzemnim hnizde nebo na mori. Mladata prave zustavaji v norach na brehu a jejich rodice rano vyplouvaj, aby se za setmeni vratili s potravou. To byl presne cas, kdy jsme na ne cekali.
Kolem se povalovali i lachtani, ocividne jsme jin neprekazel, a tak jsme se volne prochazeli metr od nich. Tito lachtani jsou pry klidni a tucnaky nelovi. Na severni strane poloostrova ziji vetsi lachtani (sea lions) a ti se s nimi uz tak nekamaradi.
Cekali jsme docela dlouho nez se setmelo a silny vitr byl neskutecne studeny. Mezi tim jsme ale videli nory s mladaty a uz pri prvnim setmeni zacli vydavat hlasite zvuky, cimz jsme vedeli, ze uz se dospelaci blizi. Par mladat dokonce vylezlo z nory rodicum na proti. Tihle tucnaci jsou hodne plasi, ale v te tme nas proste nevideli. Meli jsme za ukol se moc neshlukovat a nehybat se prilis rychle. A pak konecne pripluli. Mali nejroztomilejsi tucnacci, co si jen umite predstavit se nechali svezt vlnou na breh a jejich, pro me smesnou chuzi, tapali ke brehu. K hnizdum museli po umele vybudovancyh schudkach a jejich skoky snozmo vyvolavaly usmevy na nasich zmrzlych tvarich. Nahore na schudcich, v nasi urovni, se vdyzky rozdelili a my presne vedeli, kam budou pokracovat. Dobrovolni rangeri nam na ne svitili cervenou baterkou, protoze uz skoro nebylo videt. Vedeli jsme, ze pokud se tucnaci nad schody zastavi, znamena to, ze pujdou smerem k nam. Pak jsme se rozmistili a cekali, kudy pujdou. Byla to nadherne. Chodili primo mezi nami, prosli asi metr ode mne. Byli mi sotva do poloviny lytka. Kolibali se kolem nas ke svym hnizdum. Bylo jich desitky a desitky. Zimou mi drkotaly zuby, ale stala bych tam treba dalsi hodinu pro tenhle zazitek. Je to neuveritelny pocit, ze tyto divoka zvirata chodi jen kousek od nas, v jejich prirozenem prostredi. Muj sen videt tucnaky jsem v duchu odskrtla tlustou rudou fixou.
Do kempu jsme se vratili opravdu pozde a tak jsme si kempovani moc neuzili, ale horka sparcha bodla. Rano jsme se probudili zase do nadherneho slenecneho dne a my vedeli, ze zadny navrat se konat nebude a rozjeli se dal. Na poloostrove jsme se jeste zastavili na Sandfly Bay. Myslim, ze jedna z nejkrasnejsich plazi, co jsem kdy videla. A jeste jsme se sli podivat na jinou plaz, kde meli byt tentokrat tucnaci zlutooci.
Yellow Eyed Pinguin (Tucnak zlutooky) je uz vetsi tucnak dorustajici az 75 cm. Zije pouze na Novem Zelande a okolnich ostruvkach. Povazuje se za nejvzacnejsiho tucnaka na svete s poctem asi 4000 ks. Byl krasny den, a tak jsme se spokojili s videnim jednoho tuckana a jeli dal. Vedeli jsme, ze je budeme moct videt i jinde.
Zajeli jsme k nejznamejsi surfarske plazi v Dunedinu. Krasna plaz jak u nas v Christchurchu a idealni podminky na surfovani. Nez jsme vlezli do vody, tak jsme pozorovali lachtana, ktery surfoval s ostatnimi surfari. Je to krasna podivana, protoze lachtani opravdu plavou primo v te vlne, kterou surfar prave sjizdi. Jsou totiz neskutecne rychli a jeste k tomu zvedavi. Dokud jezdite jako profik, tak je to bavi. Pomala jizda je nudi. Kdyz jsme konecne vlezli do vln, lachtan uz tam nebyl.
Pocasi nam pralo, a tak jsme jeli stale na jih. Cestou jsme se zastavili na Parukanui vodopadech a pak uz zase na plaz. Nasli jsme krasnou surfarskou plaz, kde bylo celkem hodne kemperu, ale my si vyjeli na vyvyseny kopec s vyhledem na celou plaz. Vlny byly neuveritelne tezke, tak ze jsme se jen kochali vyhledem na mistni blazny surfare, kteri tam jezdili neuveritelne veci. My si v klidu udelali ohen a poradnou veceri. Zacali jsme se vyzivat v pochoutkach na ohni a po ohranych steakach, spizech nebo cerstve rybe jsme si zkusili ogrilovat na klacku platky jablka, ananasu a banany obalene v cukru. Doba spekacku uz davno pominula!
Narozeninovy den
Protoze jsem se rozhodli pro spani pod sirakem, ranni probuzeni do mych 27 narozenin bylo nadherne. Jeste zasypana popelem z nocniho ohne jsem otevrela oci do proslunene plaze. Neni nadto se probudit osamoceni na nadhernem miste, jako bylo tohle. K snidani chleba s nutellou a hura do vln. Vlny se udobrily, a tak to stalo za to. Asi po deseti minutach ve vode jsme zahlidli hlavu lachtana. Byl to ten velky Sea Lion. Ve vode nas bylo pet surfaru a lachtan nevynechal ani jednoho z nas. Vsechny si nas priplul prohlednout. Opravdu nevsedni zazitek, jak si tak obhlizel, kdo mu to leze do teritoria. Nejdriv se vynoroval u ostatnich a pak zamiril za Risou. Vynoril se asi metr vedle nej, kouknul na nej a zase zaplul. Naprosto beze studu plul primo ke me. Mela jsem smiseny pocity strachu a vzruseni. Cekala jsem, kde se objevi. Nekolik sekund nic a pak koukam primo pod sebe a on mi podplouva pod prknem. Vidim asi metra pod sebou jeho telo a pak jeho ocasni ploutev. Vynoruje se asi dva metry ode mne a koukne na mne tema nadhernyma ocima, ktere jsou jako dva cerne sklenene koralky. Asi protoze jsme se vzrusenim ani nehli, prestali jsme ho zajimat a ladne odplul.
A zase na jih. Dojeli jsme az na Curio Bay. Prvni mistni krasou je zkamenely fosilni prales. Nikdy bych neverila, ze uvidim ve volne prirode stromy stare 170 mil let! V tu dobu Curio Bay byla zatopena lavou z nedalekeho aktivniho vulkanu, ktera sebou nesla zbytky lesu. Nizsi casti stromu byly pohrbene a zkamenely. Diky prirodnimu procesu “silifikace” je zkamenele drevo a jeho textura neobycejne kvalitni. Vypadalo to jak spleny les. Opravdove parezy a lezici kmeny stromu. Jen az kdyz jsem si sahla, zjistila jsem, ze je to kamen. 170 mil let? To nepochopim.
A jeste nam to zprijemnil Tucnak zlutooky, ktery se tam pred nami produciroval jak kral a o opodal zase lachtani. Zase rikam proto, ze lachtani jsou tu uplne vsude a uz to pro nas neni nic neobvykleho.
Druhou mistni krasou je zatoka Porpois Bay, ktera je vyjmecna tim, ze tam zije populace asi dvaceti delfinu. Jde o Hoctor’s Dolphin, coz jsou nejmensi a nejvzacnejsi morsti delfini na svete, kteri se nachazi pouze na Novem Zelande v poctu asi 7 000 kusu. Unikatni na teto zatoce je to, ze je to jedine misto, kde se delfini pohybuji tak blizko brehu. aniz by byli lidmi krmeni. Plavou i deset metru od brehu. Delfini pouzivaji tuto zatoku k odpocinku, k lovu i rozeni svych mladat. No a nejlepsi na tom je, ze jsou to opet velice zvidava zvirata, tak ze vetsinou staci jit do vody, delat pod hladinou hluk a cekat. Vetsinou jsou u vas do peti minut. My jsme byli celkem zmrzli a lini, a tak jsme do vody nesli. Videli jsme ale dve decka, jak si vzaly bodyboardy a ploutve a plavaly kousek od brehu. A oni tam skutecne pripluli :) Behem par minut se dva metry od nich objevovaly ploutve asi tri delfinu. Chvili kolem nich proplouvali a pak odpluli. Je pry tezke udrzet pozornost delfina. Pokud pod vodou clovek nedela co nejvic zvuku a pohybu, tak delfina proste nudi.
A to byl nas nejjiznejsi zazitek. Kousek od nas byl totiz nejjiznejsi bod Zelandu, ale nechtelo se nam jen kvuli tomu jet desitky kilometru po sterkove ceste. Tento Slope Point je temer na 46.5 stupni jizni sirky a pod nim uz je jen Stewartuv ostrov a pak Antarktida.
A ted uz zase jen na sever. Sve narozeniny jsem oslavila v lesnim kempu panakem Becherovky a sla do spacaku. Krasny narozeninovy den. Divoka zver Zelandu je hodne originalni darek, na ktery se nezapomina. Ale ten den nas napadaly hlubsi otazky, jako napriklad jestli je to v poradku, ze ve 27 letech se probudim pod sirakem uprostred niceho, jezdim v naprosto punkovym malym aute, jim denne jidlo delane na ohni a vlastne nevim, co budu delat druhy den. Mi vrstevnici uz jsou casto doma s manzelem nebo manzelkou, buduji kariery a staraji se o cerstve narozene deti. Mou nejvetsi starosti je, kde budu zitra spat, co budu jist a jestli bude prset. Jestli je to v poradku nevim, ale je to tak a snad toho nikdy nezalituji.
Silvestrovsky den
Silvestrovsky den a my spechame na sever do nadherneho kempu u reky, kde mame sraz s dalsimi sesti kamarady, abychom oslavili Silvestra. Po ceste se jeste stavujeme na Nugget Point, kam se klukum vubec nechtelo, ale pak byli radi, ze jsem je premluvila, protoze to byla nadherna skala s majakem, ze ktere byl neuveritelne nadherny, pravy zelandsky vyhled na strme skaly v mori, obklopeny hejnama morskych ptaku a pokryty obrovkym mnozstvim lachtanu.
Silvestr jsme stravili co nejzelandsteji, co jsme asi mohli. Spolu s mnoha skupinkami mladych zelandanu a rodinek jsme slavili pod plachtou pripevnenou k vanu, prselo, kolem jen priroda, stany a dobri pratele. Kamaradi po ceste potkali stopare, z ktereho se vyklubal american mluvici krasnou kostrbatou cestinou, a tak nechybelo asi nic do praveho zelandskeho Silvestra.
PF2011
Fotky z vyletu jsou zatim ve fotaku, mam mensi problem s jejich prenosem...snad brzy.
Vyrazili jsme tentokrat ve trech - ja, Eli a Risa. Po pravde jsme s Elim nemeli prilis penez na ucte, ale vedeli jsme, ze behem Vanoc stejne praci nedostaneme, a tak jsme do toho bez hlave sli. Z duvodu setreni jsme dokonce nechali doma nas velky cestovni van a jeli jsme Risovym mensim autem, abychom neplatili prilis penez za benzin. Ale i presto, ze jsme se uz tak tisnili v malem aute, nemohli jsme doma nechat surfy, a tak jsme nasoukali jeden surf do aute a dva na zahradku auta.
Vyjeli jsme dva dny po Vanocich a nasim cilem bylo studentske mestecko Dunedin a nadherna jizni cast Zelandu Catlins. Ze zacatku cestu nam vyslo krasne pocasi, a tak jsme nikam nespechali a prvni den uz stanovali uprostred pastvin a lesu. Nasli jsme nadherny prirodni kemp u reky, kde se dal delat ohen, skakat to tunky a obdivovat okolni prirodu v nadhernem udoli. To misto bylo tak krasne, ze jsme se tu nakonec rozhodli udelat o par dni pozdeji Silvestra.
Dobrodruzne probuzeni
Jak je na Zelandu ale bezne, druhy den nam uz tak nepralo a obcas nam prselo. Do Dunedinu nam jeste zbyvalo pekny kus cesty a tak jsme jeste jeden den stravili v dalsim tentorkat lesnim kempu, opet u reky. Vecer uz prselo celkem dost, ale hrdinne jsme postavili stan a doufali, ze to prejde. Prselo vsak celou noc. Uz v radiu hlasili, ze ma jit o naprumerne prutrze mracen. Rano nas probudilo buseni na stan. Prvni co me napadlo, ze je to ranger, co nam chce vynadat (teda to na Zelandu moc neexistuje, tak tedy podotknout), ze jsme nezaplatili kempovne, ale shodou okolnosti jsme ho minulou noc platili, tak ze ranni buzeni muselo mit jine vysvetleni. A bylo celkem poeticke. Vehementne nas totiz budi mistni usedlik, ktery prijel kvuli nam, aby nas upozornil, ze diky destum se zveda hladina reky a ze pokud co nejdrive neodjedem, zatopi nas to a nebudeme se moct pres reku dostat zpet. Majitel kempu, nas oblibeny Department of Conservation si na nas rozhodne ani nevzpomnel a ani nebylo pamatky po upozorneni, co se muze stat v pripade vetsich destu. Muzeme byt tedy radi, ze ten pan byl tak hodny a prijel za nami. Moc se nam to nechtelo verit, reka se zdala docela nizko, ale poslechli jsme a behem 20 minut jsme odjizdeli. Vubec nam nedoslo, ze cesta ke kempu vedla pred dva brody. Den pred tim zcela vysusene. Toto rano se uz pres ne hnaly hektolitry vody z celonocniho deste. Projet tim brodem nebyl uplne prijemny pocit. Predstava, ze nas vzbudili o hodinu dele (stale prselo) nebo by nas vubec nikdo nevzbudil, neni vubec pekna. Ten hodny usedlik nam rikal, ze tam zije 40 let a ze presne vi, ze musime pryc, ze pred par lety to tu odrizlo nekolik kemperu a museli tam pockat tri dny nez voda opadla. Jen diiky nemu to pro nas to bylo nakonec jen dobrodruzstvi do sbirky. Rikala jsem si, ze bychom pro priste nemeli podcenovat zasoby predevsim vody, clovek nikdy nevi.
Tucnaci, albatrosi a jina zviratka
Tak ze stan mokry, vetsina veci mokra. A stale prsi. Nase nalada klesla, protoze hrozilo, ze se budeme muset vratit domu. Jeste jsme to ale nevzdali, zaparkovali v polorozpadle dilne u silnice, vse mokre oddelili od polomokreho, uvarili teply caj s tuzemakem (ty maminky nas umi zachranit i na dalku:) a vyrazili do Dunedinu. Dunedin je pate nejvetsi mesto Zelandu a rika se mu Edinburgh jihu, protoze byl zalozeny Skoty v polovine 19. stoleti a dodnes si zachovava skotsky raz. Je to primorske studentske mestecko, kde clovek muze existovat i za deste, a tak jsme si zasli do kina, do muzea a na nas oblibeny asijsky obed, tentokrat prava cina. Kdyz je clovek takhle mokry a vi, ze musi zase do mokreho stanu je nejlepsi jet do kempu, kde si muze dat horkou sprchu a tepe jidlo pod strechou. Vyjeli jsme proto na poloostrov Otago (Otago Peninsula) u Dunedinu, kde je uprostred kemp a kousek od toho meli byt tucnaci. Poloostrov byl hodne podobny tomu nasemu u Christchurch. Nadherne plaze po obou stranach, vyhledy na cely zaliv s Dunedinem. Hned vse bylo zase optimistictejsi, zvlast kdyz nam konecne prestavalo prset. Sotva jsme se zakempovali, vyjizdeli jsme uplne na severni cip poloostrova, kde by meli byt zmineni tucnaci a albatrosi. Tato cast Zelandu je vice nez vhodna pro zvirata ve volne prirode, a tak se prave zde nachazi jedine hnizdiste Albatrosu Kralovskych na svete.
Albatros Kralovsky je nejvetsi ptak na svete, ale patri take k tem nejohrozenejsim.
Albatros se zivi predevsim rybami a tuny ryb vylovenych rybari je jednou z hlavnich pricin toho, ze je tak ohrozenym druhem. Albatros zije predevsim v Pacifiku, ale nejvice se jich vyskytuje okolo Noveho Zelandu, kde je jeho jedine hnizdiste, na poloostrove Otago v miste Taiaroa Head. Je zde vybudovana i specialni pozorovatelna, ze ktere lze ptaky fotografovat. Ta patri soukrome firme a my jsme tam byli po nasvtecnich hodinach. To nam ale rozhodne nevadilo, protoze komercni zabavy pro cizince nemusime a Albatrosy jsme videli. Jsou opravdu nadherni a obrovsti. I kdyz se nam nelibi soukrome vlastnictvi takovych prirodnich zazraku, tak je to k necemu dobre. Soukromnik si preje tuto krasu zachovat pro sve navstevniky a investuje obrovske penize do ochrany hnizdist pred predatory.
Kousek od albatrosu jsme nasli misto, kde bychom mohli videt tucnaky. V tomto pripade jde o tucnaky Little Blue Pinguins (Tucnak nejmensi) a je to nejmensi druh tucnaka na svete. Dorusta se vysky asi 35 cm a plave az 5 km od brehu za svoji potravou pro kterou se vetsinou potapi do hloubky 5 m, ale byli zaznamenani i v hloubce 70 m. Ziji na jihu Zelandu, Australie a Chille. Rika se jim “nocni” tucnaci, protoze den travi v podzemnim hnizde nebo na mori. Mladata prave zustavaji v norach na brehu a jejich rodice rano vyplouvaj, aby se za setmeni vratili s potravou. To byl presne cas, kdy jsme na ne cekali.
(toto neni moje fotka, vyfotit je v te tme jsme nemohli, abychom je nevystrasili)
Toto misto patril opet nasemu oblibenemu Department of Conservation a bylo to zcela zadarmo. Byli tam pouze dva dobrovolnici, kteri nam o tucnacich vypraveli a davali nam pokyny. Vtipne je, ze asi pred pul rokem jsme se o tuto dobrovolnickou praci uchazeli jeste ze severniho ostrova, nestihli jsme ale prijet vcas na dobu hnizdeni.Kolem se povalovali i lachtani, ocividne jsme jin neprekazel, a tak jsme se volne prochazeli metr od nich. Tito lachtani jsou pry klidni a tucnaky nelovi. Na severni strane poloostrova ziji vetsi lachtani (sea lions) a ti se s nimi uz tak nekamaradi.
Cekali jsme docela dlouho nez se setmelo a silny vitr byl neskutecne studeny. Mezi tim jsme ale videli nory s mladaty a uz pri prvnim setmeni zacli vydavat hlasite zvuky, cimz jsme vedeli, ze uz se dospelaci blizi. Par mladat dokonce vylezlo z nory rodicum na proti. Tihle tucnaci jsou hodne plasi, ale v te tme nas proste nevideli. Meli jsme za ukol se moc neshlukovat a nehybat se prilis rychle. A pak konecne pripluli. Mali nejroztomilejsi tucnacci, co si jen umite predstavit se nechali svezt vlnou na breh a jejich, pro me smesnou chuzi, tapali ke brehu. K hnizdum museli po umele vybudovancyh schudkach a jejich skoky snozmo vyvolavaly usmevy na nasich zmrzlych tvarich. Nahore na schudcich, v nasi urovni, se vdyzky rozdelili a my presne vedeli, kam budou pokracovat. Dobrovolni rangeri nam na ne svitili cervenou baterkou, protoze uz skoro nebylo videt. Vedeli jsme, ze pokud se tucnaci nad schody zastavi, znamena to, ze pujdou smerem k nam. Pak jsme se rozmistili a cekali, kudy pujdou. Byla to nadherne. Chodili primo mezi nami, prosli asi metr ode mne. Byli mi sotva do poloviny lytka. Kolibali se kolem nas ke svym hnizdum. Bylo jich desitky a desitky. Zimou mi drkotaly zuby, ale stala bych tam treba dalsi hodinu pro tenhle zazitek. Je to neuveritelny pocit, ze tyto divoka zvirata chodi jen kousek od nas, v jejich prirozenem prostredi. Muj sen videt tucnaky jsem v duchu odskrtla tlustou rudou fixou.
Do kempu jsme se vratili opravdu pozde a tak jsme si kempovani moc neuzili, ale horka sparcha bodla. Rano jsme se probudili zase do nadherneho slenecneho dne a my vedeli, ze zadny navrat se konat nebude a rozjeli se dal. Na poloostrove jsme se jeste zastavili na Sandfly Bay. Myslim, ze jedna z nejkrasnejsich plazi, co jsem kdy videla. A jeste jsme se sli podivat na jinou plaz, kde meli byt tentokrat tucnaci zlutooci.
Yellow Eyed Pinguin (Tucnak zlutooky) je uz vetsi tucnak dorustajici az 75 cm. Zije pouze na Novem Zelande a okolnich ostruvkach. Povazuje se za nejvzacnejsiho tucnaka na svete s poctem asi 4000 ks. Byl krasny den, a tak jsme se spokojili s videnim jednoho tuckana a jeli dal. Vedeli jsme, ze je budeme moct videt i jinde.
Zajeli jsme k nejznamejsi surfarske plazi v Dunedinu. Krasna plaz jak u nas v Christchurchu a idealni podminky na surfovani. Nez jsme vlezli do vody, tak jsme pozorovali lachtana, ktery surfoval s ostatnimi surfari. Je to krasna podivana, protoze lachtani opravdu plavou primo v te vlne, kterou surfar prave sjizdi. Jsou totiz neskutecne rychli a jeste k tomu zvedavi. Dokud jezdite jako profik, tak je to bavi. Pomala jizda je nudi. Kdyz jsme konecne vlezli do vln, lachtan uz tam nebyl.
Pocasi nam pralo, a tak jsme jeli stale na jih. Cestou jsme se zastavili na Parukanui vodopadech a pak uz zase na plaz. Nasli jsme krasnou surfarskou plaz, kde bylo celkem hodne kemperu, ale my si vyjeli na vyvyseny kopec s vyhledem na celou plaz. Vlny byly neuveritelne tezke, tak ze jsme se jen kochali vyhledem na mistni blazny surfare, kteri tam jezdili neuveritelne veci. My si v klidu udelali ohen a poradnou veceri. Zacali jsme se vyzivat v pochoutkach na ohni a po ohranych steakach, spizech nebo cerstve rybe jsme si zkusili ogrilovat na klacku platky jablka, ananasu a banany obalene v cukru. Doba spekacku uz davno pominula!
Narozeninovy den
Protoze jsem se rozhodli pro spani pod sirakem, ranni probuzeni do mych 27 narozenin bylo nadherne. Jeste zasypana popelem z nocniho ohne jsem otevrela oci do proslunene plaze. Neni nadto se probudit osamoceni na nadhernem miste, jako bylo tohle. K snidani chleba s nutellou a hura do vln. Vlny se udobrily, a tak to stalo za to. Asi po deseti minutach ve vode jsme zahlidli hlavu lachtana. Byl to ten velky Sea Lion. Ve vode nas bylo pet surfaru a lachtan nevynechal ani jednoho z nas. Vsechny si nas priplul prohlednout. Opravdu nevsedni zazitek, jak si tak obhlizel, kdo mu to leze do teritoria. Nejdriv se vynoroval u ostatnich a pak zamiril za Risou. Vynoril se asi metr vedle nej, kouknul na nej a zase zaplul. Naprosto beze studu plul primo ke me. Mela jsem smiseny pocity strachu a vzruseni. Cekala jsem, kde se objevi. Nekolik sekund nic a pak koukam primo pod sebe a on mi podplouva pod prknem. Vidim asi metra pod sebou jeho telo a pak jeho ocasni ploutev. Vynoruje se asi dva metry ode mne a koukne na mne tema nadhernyma ocima, ktere jsou jako dva cerne sklenene koralky. Asi protoze jsme se vzrusenim ani nehli, prestali jsme ho zajimat a ladne odplul.
A zase na jih. Dojeli jsme az na Curio Bay. Prvni mistni krasou je zkamenely fosilni prales. Nikdy bych neverila, ze uvidim ve volne prirode stromy stare 170 mil let! V tu dobu Curio Bay byla zatopena lavou z nedalekeho aktivniho vulkanu, ktera sebou nesla zbytky lesu. Nizsi casti stromu byly pohrbene a zkamenely. Diky prirodnimu procesu “silifikace” je zkamenele drevo a jeho textura neobycejne kvalitni. Vypadalo to jak spleny les. Opravdove parezy a lezici kmeny stromu. Jen az kdyz jsem si sahla, zjistila jsem, ze je to kamen. 170 mil let? To nepochopim.
A jeste nam to zprijemnil Tucnak zlutooky, ktery se tam pred nami produciroval jak kral a o opodal zase lachtani. Zase rikam proto, ze lachtani jsou tu uplne vsude a uz to pro nas neni nic neobvykleho.
Druhou mistni krasou je zatoka Porpois Bay, ktera je vyjmecna tim, ze tam zije populace asi dvaceti delfinu. Jde o Hoctor’s Dolphin, coz jsou nejmensi a nejvzacnejsi morsti delfini na svete, kteri se nachazi pouze na Novem Zelande v poctu asi 7 000 kusu. Unikatni na teto zatoce je to, ze je to jedine misto, kde se delfini pohybuji tak blizko brehu. aniz by byli lidmi krmeni. Plavou i deset metru od brehu. Delfini pouzivaji tuto zatoku k odpocinku, k lovu i rozeni svych mladat. No a nejlepsi na tom je, ze jsou to opet velice zvidava zvirata, tak ze vetsinou staci jit do vody, delat pod hladinou hluk a cekat. Vetsinou jsou u vas do peti minut. My jsme byli celkem zmrzli a lini, a tak jsme do vody nesli. Videli jsme ale dve decka, jak si vzaly bodyboardy a ploutve a plavaly kousek od brehu. A oni tam skutecne pripluli :) Behem par minut se dva metry od nich objevovaly ploutve asi tri delfinu. Chvili kolem nich proplouvali a pak odpluli. Je pry tezke udrzet pozornost delfina. Pokud pod vodou clovek nedela co nejvic zvuku a pohybu, tak delfina proste nudi.
A to byl nas nejjiznejsi zazitek. Kousek od nas byl totiz nejjiznejsi bod Zelandu, ale nechtelo se nam jen kvuli tomu jet desitky kilometru po sterkove ceste. Tento Slope Point je temer na 46.5 stupni jizni sirky a pod nim uz je jen Stewartuv ostrov a pak Antarktida.
A ted uz zase jen na sever. Sve narozeniny jsem oslavila v lesnim kempu panakem Becherovky a sla do spacaku. Krasny narozeninovy den. Divoka zver Zelandu je hodne originalni darek, na ktery se nezapomina. Ale ten den nas napadaly hlubsi otazky, jako napriklad jestli je to v poradku, ze ve 27 letech se probudim pod sirakem uprostred niceho, jezdim v naprosto punkovym malym aute, jim denne jidlo delane na ohni a vlastne nevim, co budu delat druhy den. Mi vrstevnici uz jsou casto doma s manzelem nebo manzelkou, buduji kariery a staraji se o cerstve narozene deti. Mou nejvetsi starosti je, kde budu zitra spat, co budu jist a jestli bude prset. Jestli je to v poradku nevim, ale je to tak a snad toho nikdy nezalituji.
Silvestrovsky den
Silvestrovsky den a my spechame na sever do nadherneho kempu u reky, kde mame sraz s dalsimi sesti kamarady, abychom oslavili Silvestra. Po ceste se jeste stavujeme na Nugget Point, kam se klukum vubec nechtelo, ale pak byli radi, ze jsem je premluvila, protoze to byla nadherna skala s majakem, ze ktere byl neuveritelne nadherny, pravy zelandsky vyhled na strme skaly v mori, obklopeny hejnama morskych ptaku a pokryty obrovkym mnozstvim lachtanu.
Silvestr jsme stravili co nejzelandsteji, co jsme asi mohli. Spolu s mnoha skupinkami mladych zelandanu a rodinek jsme slavili pod plachtou pripevnenou k vanu, prselo, kolem jen priroda, stany a dobri pratele. Kamaradi po ceste potkali stopare, z ktereho se vyklubal american mluvici krasnou kostrbatou cestinou, a tak nechybelo asi nic do praveho zelandskeho Silvestra.
PF2011
Fotky z vyletu jsou zatim ve fotaku, mam mensi problem s jejich prenosem...snad brzy.
středa 15. prosince 2010
Jak k nam nase maminky doletely
Nikdy nerikej nikdy, jak pravdive to rceni. Kdyz mi mamka rikala, to ja bych nikdy vic jak pet hodin v letadle nesedela, to bych proste nedala, to jeste netusila.... No vidite zdrava a ziva zvladla 36 252 km tam a zpet, coz je asi 24 hodin v letadle jednim smerem. Ale samozrejme materska laska tomu hodne napomohla, preci jenom jsme se s maminkami rok nevideli.
Tak ze jsme vyrazili na cesty v krasne sestave: Ja, Eli a moje maminka, Maja a jeji maminka a Risa a jeho maminka. Hrdinne ve dvou autech, s dvema stanama a s matnym planem cesty. Prijemne bylo, ze jsme poloviny cesty sami neabsolvovali, tak jsme s nasimi mamkami mohli objevovat spolecne.
Mamky byli statecne a unavu z prechodu casu zvladli lip jak mi a uz od druheho dne jsme jeli na plne otacky. Meli jsme na cestovani dva tydny a chteli jsme, aby mamky videly nejlepe uplne vsechno. Mamky byly mirne zmatene, protoze nikdy netusily, co se bude dit za pet minut na toz o par hodin pozdeji, ale mi jsme jim chteli pripravit prekvapive zazitky a tady na Zelande se prilis planovat neda. Vse muze byt jinak - pocasi se meni jak hodinky, velryby taky ne vzdy maji naladu na turisty a tak jsme radeji nic nesliboval a predavali to tak, jak to sam Zeland naserviroval.
Popravde i my jsme byli zaskoceni. Cestovali jsme totiz v ten samy cas pred rokem. Pouceni z nasich chyb mely nase mamky plne kufry nepromokaveho outdooroveho vybaveni, trackovych bot a tepleho obleceni. Nas ale provazely naprosto nepochopitelne tropicke teploty, ktere se nas nepustily az do sameho konce cestovani. Dokonce na miste, kde prsi vice jak 200 dni v roce, nam neprselo. A tak Maji mamka musela dokonce nakupovat aspon neco malo letni vybavy.
Diky tomu vsak spani ve stanu byl celkem prijemny zazitek a mohli jsme v pohodli videt vsechny ty mistni krasy. Videli jsme blankitne modra jezera, bile reky, zelene uchvatne fiordy, nejvyssi horu Zelandu pokrytou snehen, delfiny, pralesy, skaliska, vodopady, 10000000 ovci, krav a jelenu, zlate plaze (s nepochopitelene horkym oceanem), pisecne duny, 1000 lachtanu, 2 velryby a spousta dalsiho, ktere uvidite na fotkach. Po 3 000 ujetych kilometrech z toho mely mamky slusne zamotane hlavy, a tak si musely poridit mapicky a denicky a peclive ke konci vzpominat, co, kdy a kde vsechno videly. Objeli jsme cely jinzni ostrov se vsemi nejdulezitejsimi body a nechybel ani adrenalin na jetboatech mezi skaliskama.
Mam s mamkou nejkrasnejsi zazitky na cely zivot a moc ji dekuji, ze to tak zvladla. Kloubouk dolu vsem nasim maminam, protoze byly naprosto fantasticke a my jsme byli nadseni.
Je to i apel na vas nerozhodne. Veskere vymluvne argumenty nase mamky spalily na prach. Ani financne to neni o mnoho drazsi nez luxusnejsi dovolena v evropskem primorskem letovisku. Tak nevahejte.
Mrknete na fotky. Zatim jsou v Risove galerii po 10. albem, brzy pribydou i v Eliho galerii a snad se jednou dockate i te me galerie.
Vsem preji VESELE VANOCE! Kdybych nemela ruce ulepene od marmelady na slepovani lineckeho, tak ta vanocni atmosfera ne a ne prijit.
Letni teploty jsou fajn, ale Vanoce na snehu Vam budeme tise zavidet!
Chybite mi...
středa 8. září 2010
Češi ve světovém žebříčku dobročinnosti příliš neuspěli
Dnes vysel v ceskych internetovych novinach clanek v nemz se pise: "Britská Nadace pro charitativní pomoc zveřejnila žebříček zemí podle toho, jak jsou jejich obyvatelé ochotni pomáhat jiným lidem v nouzi. Měřila se finanční pomoc nebo například čas věnovaný dobročinnosti. Zvítězila Austrálie, Češi na seznamu 153 zemí skončili na 81. pozici.
V první desítce se po "vítězných" Austrálii a Novém Zélandu umístily vyspělé země, jako například třetí Kanada a Irsko, páté USA nebo desáté Rakousko."
Neprejte si cist reakce, ktere byli pod timto clanke. Z tech reakci mi je vzdycky tak smutno a rikam si, co bude v tech Cechach delat mezi temi zlymi, sobeckymi a neprijemnymi lidmi? Reakce, ze mame sami malo a ze jsme meli taky povodne, ze prece mame co delat sami ze sebou?! A ze nasi vojaci pomahali v Kosovu a Afganistanu, ze tohle se jako nepocita??
Prekvapuje me kazdy den, jak zelandani ziji charitou. Pomatuji si naposled, jak jsme radi prispivali na povodne v Thajsku pomoci SMS, pak nekdo nejakou charitu vytuneloval a kazdy uz se boji, ze penize nedorazi, tam kam maji. Na bezdomovce nikdo neprispiva, ze si za to muzou sami. Pri povodnich nikdo nejede pomahat, ze jim prece pomuze armada. To je tak smutne.
My mame zemetreseni jakou Zeland leta nezazil. Plno rodin je bez domova, spousty lidi nemuze do prace a vsichni zijeme ve strachu. Ale jakmile vyhlasili, ze krizove centrum ma nedostatek matraci a dek, do dvou hodin byli plne zasobeni. Lide, kteri byli sami zasazeni zemetresenim prijizdeli do centra a privazeli co mohli.
Chteli jsme jit jako dobrovolnici pomahat, doted nam nikdo nevolal, protoze dobrovolniku je obrovske mnozstvi. Stredoskolaci, co nemuzou do skoly a dospeli, kteri nemuzou jit do prace pomahaji ostatnim s vyklizenim, uklizenim i treba dozorovanim na silnicich. Privazi uvarene jidlo, piti a susenky.
Snad kazdy Kiwak, s kterym sem se tu potkala a ma na me cislo mi volal, aby se me zepta, zda jsem v poradku. V radiich davaji omluvne reklamy, ze maji zavrene obchody. Je jim jeste lito zakazniku, ze museji do vzdalenejsiho obchodu, pri tom oni prisli o business nebo o nekolika tydenni zisk.
Nejde o to prispivat velkymi castkami, o to ze se lide zajimaji a prinesou starou matraci z garaze. Nejde o to, ze nejaka armada nekde pomaha, jde prece o nas o jednotlivce. V clanku pisi, ze se meril i cas, ktery charite venujeme. Jakmile je nejaka vetsi akce ve meste, prodavaji lide klobasy na charitu. Pri Dnu proti rakovine vidite dotacni kyticky uplne vsude. Je to krasne a nedivim se, ze Zeland je na prvnich prickach v charite. Radsi zaziji 10 zemetreseni tady na Zelande nez jednu povoden v Cesku. Tady vim, ze se o me postaraji.
úterý 7. září 2010
A stale to s nami trese a trese
Tak uz me to fakt prestava bavit. Uz mame za sebou 150 naslednych zemetreseni. Je to na palici. Kazdy den cekama na nejake vetsi zemetreseni, ktere ma automaticky prijit a je to jak cekani na smrt. Nemysim si, ze bychom byli nejak ohrozeni na zdravi (nase baraky drzi a nemelo by to byt horsi nez to prvni), ale ten stres. To ze to zazijeme znova. Scenu ze sobotniho rana si prehravam porad dokola a znovu to zazit proste nechci. V noci nas budi klepajici barak a clovek jen ceka, jestli to bude vetsi nebo mensi. Cele mesto je ve stresu. Lituji obyvatele, co maji narusene baraky, protoze se to s kazdym dalsim otresem muze zhorsit. Zachranari tu pracuji ve dne v noci na strechach a visi na jerabech, aby je mohli zvednou kdyby zase neco prislo. Odpadni trubky ktere opravi/ se znovu lamou. Boj s vetrnymi mlyny.
Ja mam hledat praci a v tehle situaci je to naprosto nerealizovatelne. Stav nouze prodlouzili o tyden, centrum je stale omezene, hlavni budovy stale zavrene. Dnes misto 30 pozic visi na strankach s pracemi jen 7 a polovina jsou stavarske prace. Snazime se tak byt s kamarady porad pohromade. Temer kazdy vecer jsme spolecne do pulnoci u nekoho doma. Jakmile se setmi, nam citlivkam zacina byt blbe a clovek se citi hned hur. Uz si jen vsichni prejeme, aby byl konec. Tohle je docea zajimava mapa:
http://www.christchurchquakemap.co.nz/
Dulezite ale je, ze jsme vsichni v poradku a nehrozi nic spatneho. Nemusite se o nas bat, jde je o psychiku. A to vse by melo byt za par tydnu za nami. Ale stejen nas mrzi, kdyz si na nas mnozi kamaradi ani nevzpomnou, nebo jim to prijde jeste jako desne dobrodruzo a super zazitek. A zase potesi, kdyz nam aspon nekteri posilaji, jak nam drzi palce. Potesila me i Jana Husakova, ktera mi rano hned volala a kdyz zjistila, ze nemam pristup na internet a jsme bez elektriny, tak nas cele sobotni dopoledne informovala, co se vlastne deje a jak se mame chovat par hodin po zemetreseni:)
Zeland je na tyto situace hodne dobre pripraveny a pripravuje vsechny obyvatele na podobne nestesti. Jen tu takove zemetreseni dlouho nebylo a Kiwaci to proste trochu podcenovali. Ale statni sprava je neuveritelna. Tady to slape jak hodinky a lide jsou na prvnich mistech. Dokonce dotuji zamestnance, kteri nemuzou pracovat a ze jich neni malo.
Kiwaci vsichni drzi pohromade, pomahaji si a zajimaji se. Rabovani probehlo, ale pouze minimalne a vetsinou slo jen o kradeze alkoholu. Lide chodi kolem luxusnich vymlacenych obchodu a nenapadne je vyuzit toho. Tak jak se tu vseobecne citim dobre, tak i ted mam pocit domova. Mame obrovskou oporu v nasi ceske parte, ale i u nasich kamaradu Kiwaku.
Ja mam hledat praci a v tehle situaci je to naprosto nerealizovatelne. Stav nouze prodlouzili o tyden, centrum je stale omezene, hlavni budovy stale zavrene. Dnes misto 30 pozic visi na strankach s pracemi jen 7 a polovina jsou stavarske prace. Snazime se tak byt s kamarady porad pohromade. Temer kazdy vecer jsme spolecne do pulnoci u nekoho doma. Jakmile se setmi, nam citlivkam zacina byt blbe a clovek se citi hned hur. Uz si jen vsichni prejeme, aby byl konec. Tohle je docea zajimava mapa:
http://www.christchurchquakemap.co.nz/
Dulezite ale je, ze jsme vsichni v poradku a nehrozi nic spatneho. Nemusite se o nas bat, jde je o psychiku. A to vse by melo byt za par tydnu za nami. Ale stejen nas mrzi, kdyz si na nas mnozi kamaradi ani nevzpomnou, nebo jim to prijde jeste jako desne dobrodruzo a super zazitek. A zase potesi, kdyz nam aspon nekteri posilaji, jak nam drzi palce. Potesila me i Jana Husakova, ktera mi rano hned volala a kdyz zjistila, ze nemam pristup na internet a jsme bez elektriny, tak nas cele sobotni dopoledne informovala, co se vlastne deje a jak se mame chovat par hodin po zemetreseni:)
Zeland je na tyto situace hodne dobre pripraveny a pripravuje vsechny obyvatele na podobne nestesti. Jen tu takove zemetreseni dlouho nebylo a Kiwaci to proste trochu podcenovali. Ale statni sprava je neuveritelna. Tady to slape jak hodinky a lide jsou na prvnich mistech. Dokonce dotuji zamestnance, kteri nemuzou pracovat a ze jich neni malo.
Kiwaci vsichni drzi pohromade, pomahaji si a zajimaji se. Rabovani probehlo, ale pouze minimalne a vetsinou slo jen o kradeze alkoholu. Lide chodi kolem luxusnich vymlacenych obchodu a nenapadne je vyuzit toho. Tak jak se tu vseobecne citim dobre, tak i ted mam pocit domova. Mame obrovskou oporu v nasi ceske parte, ale i u nasich kamaradu Kiwaku.
sobota 4. září 2010
Zemetreseni 4.10.2010, Christchurch
Byl to popravde muj sen, zazit co je to zemetreseni. Stacilo by takove mensi a aby se samozrejme nikomu nic nestalo. Sen se mi splnil. Az moc. A z celeho srdce doufam, ze uz to nikdy vic nezaziji.
Uderilo to v pul pate rano. Neprijemne probuzeni, panika. Ale i v techto situacich si clovek vzpomene na vsechny poucky a rady, se kterymi se na Zelandu potkate vsude. Okamzite jsme bezeli mezi futra dveri. Jen jsme nevedeli, jestli mame pockat tam nebo radeji utect, kdyby se zritil barak. Ale sila zemetreseni nam moc nedala na vyber a preckali jsme 40s mezi dvermi. Pak jsme duchapritomne vzali penezenky, mobily, klice, bundy a deku a utikali z baraku. Tam jsme se sesli se spolubydlicimi a cekali dalsi hodinu venku na mrazu, protoze jsme vsichni vedeli, ze by mel prijit dalsi zachvev.
Ne kazdy to takhle prozival. Meli jsme to horsi mozna proto, ze jsme byli v prvnim patre. Vetsi strach, ze nestihneme utect a vic se to tam klati. Ale vsichni jsme v poradku. Zadny skody na baraku. Jen jsme byli bez elektriny a tak jsme po tme cekali v obyvaku v prizemi, co bude dal. Otresy nasledovali...kazdou pul hodinu. Ale jen kratke a mirnejsi. Nikdo jsme si netroufl vyjit do prvniho patra dalsich par hodin.
Dopoledne uz volali kamaradi z nedalekeho Queenstownu, jestli jsme v poradku. Epicentrum bylo 30 km od naseho mesta Christchurch a tak to v okolnich mestech sotva citili. Na ten den po zemetresenu hlasili snehove boure, nekdo nad nami se ale slitoval a seslal snad nejteplejsi jarni den. Sli jsme do mesta zjistovat skody. Nevypadalo to tak spatne, az po tom z fotek ze samotneho rana nam doslo, ze hasici a policie vetsinu stihla uklidit. Meli asi pernou noc. My jsme videli jen velke zlomy v silnicich, par vymlacenych oken a temer vetsina kominu spadla. Par domu to bohuzel preci jen odneslo. Omitky a kusy zdi nicily auta pod nimi. Uzavreli historicke centrum kvuli nestabilnim budovam a rabovani. To nejhorsi jsme asi nevideli. Pry je nenavratne poskozeno na 500 domu, jsou obrovske skody ma majetku. Co jsou proti tomu nase rozsypane policky a popadane obrazy.
Celou dobu na Zelandu jsme nadavali, jak neumeji stavet baraky, ze ani cihlu nepouziji, jak je v nich zima. Vse bereme zpet. Zemetreseni o sile 7.1 Richterovy skaly vetsina baraku prezila bez skrabancu. Nejhur dopadly cihlove baraky a stare budovy, predevsim kostely.
Po prochazce mestem jsme se sesli u Zamku s Risou, protoze jsme chteli byt spolu. Je to hned lepsi pocit. Sli jsme se zrelaxovat do botanicky zahrady.
Zachvevy jsou citit dodnes. Protoze to bylo tak sine zemetreseni, muze to pokracovat i nekolik tydnu. Uz si zvykame. Ale uz by to nemelo byt tak silne jako poprve. Hlavne to neni tak douhe, trva to jen par sekund. Pro nas holky je to jen neprijemny, jsme citlivky a rozhodne se nam neusina dobre. Ale je to lepsi a lepsi.
Obchody v centru jsou stale zavrene, jsou pry pozkozene potrubi v zemi, ale pomalu se vse vraci do normalu. Je zazrak, ze nikdo neumrel. Stejne silne zemetreseni zabilo na Haiti sta tisice lidi. Ale na Zelandu je to neco jineho. Tady jsou na to pripraveni. Vedi co delat. I kdyby se to opakovalo verim, ze se nam opet nic nestane. Prijeli jsme s tim, ze to hrozi a meli jsme hodne informaci jak se chovat. Uz od zacatku pobytu jsem se ptala mistnich, jestli zemetreseni zazilo, ale vetsina jen parkrat a vetsinou male. Tohle bylo nejvetsi zemetreseni na jiznim ostrove za 150 let, tak ze to rozhodne neni bezne.
Tak se o nas nebojte. Kluci z toho maji spis srandu:)
Tady je odkaz na nekolik nasich fotek. V televizi samozrejme vyberou to nejhorsi a porad to opakuji dokola. Ale podle me to vsechno ma happy end, alespon pro nas: http://www.facebook.com/album.php?aid=217837&l=abef7330df&id=659545339 .
pondělí 28. června 2010
Pribeh jizniho ostrova
Stale slycham otazky, kde vlastne jsme a proc nejsme tam a proc jsme odmitli praci tam. Co nejstrucneji vysvetlim, jak to ted s nami bylo je a asi bude. Severni ostrov mame jiz cely projety skrz na skrz. Jsou nazory, ze jizni ostrov je krasnejsi, ja ale na ten severni nedam dopustit. Temer pul roku jsme stravili na tak nadhernych mistech a videli rozmanitost od nejsevernejsiho cipu po ten nejjiznejsi a od nejvychodnejsiho po ten nejzapadnejsi. Koncilo ale leto a my jsme meli jeste v planu podivat se na ten jizni ostrov. Proto jsme jeste pred koncem leta s Risou a Elim spechali dokoncit cestovani po severnim ostrovu a prejet nejlepe jeste za tepla na jizni ostrov. To se nam povedlo, pocasi pralo a my projeli vrsek severniho ostrova, ktery vidite ma mapce. Uplne na severu jsou Abel Tasman a Queen Charlotte Track. Protoze jsme jeste cekali na Maju a Aju, az za nami dorazi, meli jsme moznost udelat okruh pres Nelson a vnitrozemim na vychodni pobrezi do Kaikoury na delfiny, lachtany a velrybu. Pak i s holkama jsme se opet pres Nelson dostali az na zapadni pobrezi West Coast, ktere je zase uplne jine, nez jsme na Zelandu videli. Je to hodne drsny kraj s rozbourenym morem, divokymi pobrezimi a chudsimi podminkami, protoze hlavnim zdrojem obzivy tu bylo predevsim dolnictvi a prave tady panovala zlata horecka. Uz mozna kvuli pocasi nas tento cip Zelandu tolik nazaujal. Meli jsme pak naplanovanou cestu az na jih, ale protoze jsme byli uz pres mesic na cestach, dochazeli nam penize. K tomu nam odchazely brzdy, protoze Zelandske kopce je tvrde proverily. Nejen to nas nakonec svedlo z cesty na jih a ze zapadniho pobrezi jsme to vzali primou carou na vychod do Christchurch. Ve stredozemi jsme jeste podnikli track v Arthur's Pass, ale tam uz nam brzdy zacinaly hlasite nadavat, tak ze jsme uz rovnou spechali do Christchurch, kde jsme meli kamarady a tusili jsme, ze budeme muset hledat praci, abychom si vydelali na auto i dalsi zivot tady.
A jak uz to osud zamota, nakonec jsme tu v Christchurch ja, Eli a Risa zustali. Mesic jsme zili v autech na plazi, potkavali dalsi a dalsi kamarady a resili, co dal. Na vinice se nam uz nikomu nechtelo, a tak jsme nakonec vsichni nasli praci, bydleni a tak nejak jsme se zase na chvili usadili. Maja s Ajou se nakonec premistili na hory do nejkrasnejsich zimnich stredisek na svete. Risa dostal skvelou praci auditora a my s Elim pracujeme v kavrnach na letisti s tim, ze se pokousime najit lepsi praci. S praci je to tady ale dost bida, ekonomicka krize prisla i sem a nezamestnanost je tu horsi a horsi jako vsude na svete. Jsme tedy nakonec radi, ze vubec praci mame, spousta cizincu to tu vzdava a odjizdi zpet domu.
Ted tedy zijeme tady v Christchurch, spolu s kamarady Zamkovymi, ktere znam uz dlouho z Prahy a pak s dasimi znamymi, ktere jsme ziskali az tady na Zelandu. Vsichni od sebe bydlime par minut, a tak jsme tu takova rodina. Je prijemne tu mit nekoho blizkeho, na koho se muzete spolehnout. Kamaradu Zelandanu mame taky dost, ale malo kdy z toho je takove to pratelstvi na zivot a na smrt.
No a o Christchurch jako o mestu samotnem az priste.
Mejste se krasne.
A jak uz to osud zamota, nakonec jsme tu v Christchurch ja, Eli a Risa zustali. Mesic jsme zili v autech na plazi, potkavali dalsi a dalsi kamarady a resili, co dal. Na vinice se nam uz nikomu nechtelo, a tak jsme nakonec vsichni nasli praci, bydleni a tak nejak jsme se zase na chvili usadili. Maja s Ajou se nakonec premistili na hory do nejkrasnejsich zimnich stredisek na svete. Risa dostal skvelou praci auditora a my s Elim pracujeme v kavrnach na letisti s tim, ze se pokousime najit lepsi praci. S praci je to tady ale dost bida, ekonomicka krize prisla i sem a nezamestnanost je tu horsi a horsi jako vsude na svete. Jsme tedy nakonec radi, ze vubec praci mame, spousta cizincu to tu vzdava a odjizdi zpet domu.
Ted tedy zijeme tady v Christchurch, spolu s kamarady Zamkovymi, ktere znam uz dlouho z Prahy a pak s dasimi znamymi, ktere jsme ziskali az tady na Zelandu. Vsichni od sebe bydlime par minut, a tak jsme tu takova rodina. Je prijemne tu mit nekoho blizkeho, na koho se muzete spolehnout. Kamaradu Zelandanu mame taky dost, ale malo kdy z toho je takove to pratelstvi na zivot a na smrt.
No a o Christchurch jako o mestu samotnem az priste.
Mejste se krasne.
Queen Charlotte Track, Malborough Sound
Dluzim Vam jeste par zazitku z naseho cestovani. Tak tedy Queen Charlotte Track se nachazi u mestecka Picton, kam prijezdi vsechny trrajekty ze severniho lodi ostrova.
Kopiruje jednu ze tri morskych uzin a v prubehu 71 km prochazite busi, pobreznimi lesy, starymi zatokami a krasnymi plazemi. Protoze nas cekal jeste Abel Tasman Track, zvolili jsme pouze cast treku a to tu nejtezsi, ale za to s nejkrasnejsimi vyhledy po okoli. Eli s Risou sjeli spodni cast treku na horskem kolem, protoze tyto treky jsou na to jak delany. Ujeli asi 40km za neuveritelnych 5 hodin. Poloviny sjizdeli sesup z nejvetsiho vrcholu a pak si jeste dali 20 km v serpentinach do mesta. Ty serpentiny jsou desny i v aute, na toz na kole. Proste jsou to kluci sikovni. My s Majou a Ajou uz jsme si dali prvni kratkou cast pesky. No a Ja, Risa, Maja a Aja jsme si druhy den nejtezsi cast treku s nejvetsim prevysenim [Eli odpocival:]. Na trecich je vetsinou pravidlem, ze desiva drina stoji za to, a tak jsme se pachtili zase nekoli set metru prevyseni, abychom vysli na nejvyssi vrchol a videli obe strany vybezku, na kterem se trek nachazi. Nadhera. Clenite pobrezi, ostruvky, blankitne modre zatoky. Zajimave, ze z kazde strany vybezku melo more trochu jine zbarveni. S Majou jsme si vytipovaly par vysnenych mist na bydleni. Jen si predstavte blankytne modre more, mala zatoka a vas baracek na plazi obklopeny pralesem a v zatoce zaparkovana jachta. Dalo nam to premahani nejit tam zaklepat a nezeptat se, jeslti nemaji svobodneho syna:] No vic uz asi nema cenu povidat, staci se pokochat nad fotkami v me galerii. Skoda, ze jsem nestacila zachytit divokou kozu, ktera nas cestou prekvapila.
Kopiruje jednu ze tri morskych uzin a v prubehu 71 km prochazite busi, pobreznimi lesy, starymi zatokami a krasnymi plazemi. Protoze nas cekal jeste Abel Tasman Track, zvolili jsme pouze cast treku a to tu nejtezsi, ale za to s nejkrasnejsimi vyhledy po okoli. Eli s Risou sjeli spodni cast treku na horskem kolem, protoze tyto treky jsou na to jak delany. Ujeli asi 40km za neuveritelnych 5 hodin. Poloviny sjizdeli sesup z nejvetsiho vrcholu a pak si jeste dali 20 km v serpentinach do mesta. Ty serpentiny jsou desny i v aute, na toz na kole. Proste jsou to kluci sikovni. My s Majou a Ajou uz jsme si dali prvni kratkou cast pesky. No a Ja, Risa, Maja a Aja jsme si druhy den nejtezsi cast treku s nejvetsim prevysenim [Eli odpocival:]. Na trecich je vetsinou pravidlem, ze desiva drina stoji za to, a tak jsme se pachtili zase nekoli set metru prevyseni, abychom vysli na nejvyssi vrchol a videli obe strany vybezku, na kterem se trek nachazi. Nadhera. Clenite pobrezi, ostruvky, blankitne modre zatoky. Zajimave, ze z kazde strany vybezku melo more trochu jine zbarveni. S Majou jsme si vytipovaly par vysnenych mist na bydleni. Jen si predstavte blankytne modre more, mala zatoka a vas baracek na plazi obklopeny pralesem a v zatoce zaparkovana jachta. Dalo nam to premahani nejit tam zaklepat a nezeptat se, jeslti nemaji svobodneho syna:] No vic uz asi nema cenu povidat, staci se pokochat nad fotkami v me galerii. Skoda, ze jsem nestacila zachytit divokou kozu, ktera nas cestou prekvapila.
pátek 11. června 2010
Zivot v Christchurch!!!!! Risa je star:]
To musite videt: http://www.youtube.com/watch?v=laDvSevJOzM
Lepe bych to popsat nemohla, tak mrknete, jak to jeste pred 14 dni fungovalo. Risa to dotah na nejvyssi uroven:]
Uzijte si to!
Lepe bych to popsat nemohla, tak mrknete, jak to jeste pred 14 dni fungovalo. Risa to dotah na nejvyssi uroven:]
Uzijte si to!
sobota 15. května 2010
Abel Tasman kajaky 25.4.10
Uz je to ohrane ale i Abel Tasman patri k tem nejzadanejsim a tedy nejkrasnejsim trekum na Zelandu. Take se nachazi na severu jizniho ostrova a cely vede podel pobrezi. Diky tomu, ze na nem nenajdete priliz prevyseni, patri k nejlehcim trekum vubec. Ale chozeni nas az tak nelakalo. Nejkrasnejsi Abel je totiz na kajacich! Pujcili jsme si nakonec kajaky na 2 dny. Maja s Ajou a ja s Elim jsme meli dvoujkajak a Risa mel singl. Pocasi nam moc nepralo a den predem prselo. Jeste rano nam prselo, ale predpoved slibovala jen prehanky a my to proste chteli absolvovat, a tak jsme do toho sli. Ten dest nam vlastne pripravil uzasny zazitek, protoze vetsina lidi se zalekla a jediny blazni jsme vyjeli my. V sezone a za pekneho pocasi lemuji pobrezi stovky kajaku. My jsme jich potkali za cele dva dny asi pet:] Hned jak jsme vyjeli se nam udelalo tak nadherne, slunicko svitilo, more bylo klidne, modre jak v Karibiku. Pred vyjezdem jsme dostali trenink, jak se na to vlastne jezdi, slozite si vse sbalili, protoze jsme meli i stany na prespani a pak uz vyrazili vstric k ostrovum. Kolem pobrezi byly ruzne ostrovy s lachtanama...je uzasny sedet v kajaku a koukat jen z par metru na rodiny lachtanu. Nasli jsme i kamen, kde dovadeli mali lachtani, tak jsme tam z sholkama stravily par desitky minut. Jeden za nami i skocil a plaval zvedave kolem nas. Jsou nadherni. Bohuzel po par hodinach se nam zvedl vitr a tim i vlny a uz takova sranda to nebyla, ale aspn jsme neusnuli na vavrinech. Museli jsme tedy zastavit o neco driv nez jsme planovali a jiz za des te jsme si postavili stany v uplne prazdnem kempu. Mirne jsme podcenili baleni, tak ze jsme meli pouze jeden hrnicek, jednu lzici a zadny varic:] Ale na ohni a postupne jsme se vsichni zahrali zalevaci polevkou a sli chrnet. Risa si dal jeste noc pod sirakem, protoze prestalo prset.
Druhy den se vitr uklidnil, tak jsme mohli vyjet dal. Cil jsme meli jen par hodin vzdaleny, tak jsme jeste obhlidli par lachtanu a vylet ukoncili na nadnerne plazi. Ani se mi nechtelo z lodi, morsky kajak je fakt uzasna vec.
Pak jsme museli jeste asi 3 hodiny pesky k autu. Stihli jsme to asi za polovinu zasu a pak uz nam jen zbyvalo 20 minut preji dno more, ktere bylo za odlivu bez vody. Jenze jsme se poprve na Zelandy ztratili. Bloudili jsme v bahne, pak jsme sli po starem zavrenem treku...no nakonec z 20 minut se staly 3 hodiny:] Ale potkali jsme hodne duse, ktere nam pujcili mapu a totalne vycerpany a od bahna jsme po dvou dnech nasli nase nevykradene auto. Super vylet:] Na kajaky se taky musim jeste vratit.
pátek 14. května 2010
Kaikoura,18.5.10
Kaikoura je napsana velkym cernevnym pismem na nasem seznamu snu, ktere si chceme tady na Zelande splnit. Nejenze je to nadherne pobrezni mesto, ale predevsim je to misto, kde je tak hluboke more, ze se zde vyskytuji nejvetsi morske potvory a my se konecne mohli podivat na….na….VELRYBY:]]]] Hned pri prijezdu jsme objevili lachtani kolonii, kde se na kamenech vyhrivali 3 roztomili lachtani. Byli jsme od nich na 10 metru a nemohli jsme se vynadivat. A pak uz jsme si zaplatili vylet lodi, aby nas dovezli pristi den za velrybami. Spolecnost Watch whales ma luxusni megarychle katamarany, ve kterem nam neustale vypravi hosteska, co muzeme videt a kam presne jedeme a vse na obrazovkach s nakresama. Tato spolecnost pouziva sonary a letadla na vyhledani velryb, tak ze je pravdepodobne, ze nejake zahlidneme. Ale I tak, oni se vynoruji jen jednou za hodinu na 10 minut. Tak jsme jednu velrybu docela dlouho honili, ale ukazala se:] Z velryby je videt vlastne jen kousek hrbetu s takovym tim vodotryskem:] Je to docela mensi, nez jsem si predtavovala, ale nejlepsi je, ze se po tech 10 minutach zase ponori a behem toho ukaze ten nadherny vsem tak znamy vykrojeny ocas.
Behem tohoto vyletu je vetsinou sance videt vice velryb, ale to se nam nepodarilo, a tak asi proto nam to chteli vynahradit a vezli nas na lachtani kolonii a cestou jsme narazili na ohromna hejna delfinu! Plavali neuveritelnou rychlosti kolem lode, pod lodi a predvadeli se. Pochlubili se synchronnim plavanim a dokonce nam ukazali par salt ve vzduchu. Vsude kolem v okruhu 100 metru jsem videla desitky a desitky ploutvicek. Byli tak blizko lode, ze mi prislo, ze si na ne muzu sahnout. Nadherna zvirata! Mohu rict, ze u me vyhrali nad velrybou! Pak jsme jeste objeli ostruvek uplne obsypany lachtany a jeli zpatky. Krasny vylet a 3 polozky ze seznamu snu odskrtnuty – velryba, lachtani a delfini.
Behem tohoto vyletu je vetsinou sance videt vice velryb, ale to se nam nepodarilo, a tak asi proto nam to chteli vynahradit a vezli nas na lachtani kolonii a cestou jsme narazili na ohromna hejna delfinu! Plavali neuveritelnou rychlosti kolem lode, pod lodi a predvadeli se. Pochlubili se synchronnim plavanim a dokonce nam ukazali par salt ve vzduchu. Vsude kolem v okruhu 100 metru jsem videla desitky a desitky ploutvicek. Byli tak blizko lode, ze mi prislo, ze si na ne muzu sahnout. Nadherna zvirata! Mohu rict, ze u me vyhrali nad velrybou! Pak jsme jeste objeli ostruvek uplne obsypany lachtany a jeli zpatky. Krasny vylet a 3 polozky ze seznamu snu odskrtnuty – velryba, lachtani a delfini.
Wellington, 9.-10.5.10
Dorazili jsme do hlavniho mesta Wellington , ktere je na uplnem spodku jizniho ostrova. Wellington je sice hlavni mesto, ale proti Aucklandu je to uplne jina liga. Krasne a hlavne prijemne mesto plny normalni lidi. Uz jsme o nem slyseli mnohe a vetsina se nemylila. Wellington je uz trochu evropstejsi, plny mladych lidi a dokonce jsme se chvili citili jak doma, protoze tam byli plne hospody! Ne bary nebo fast foody, ale prave hospody s dobrym a celkem prijatelne levnym pivem! V Aucklandu jsem potkavala jen fast foody a ulice byly preplnene tlustymi, stresovanymi a sikmookymi lidmi {nejsem rasista, proste nesympaticke mesto, ve kterem nechcete byt ani 2dny].
Hlavni atrakci, na kterou jsme se tesili bylo museum. Ano ctete spravne museum, ale ne kdejake museum. Te Papa je slavne novozelandske museum, ktere ma 4 patra a je rekla bych zazitkove. Je zamerene na vse, co se Zelandu muze jen tykat - podmorsky svet,
historie, maorska kultura, emigranti, priroda a zviratka mistni i ta privezena, umeni, tetovani, surfovani, obleceni, zemetreseni,…. Je tam neuveritelne informaci, ktere neprectete snad ani za tyden. Ale cim je to zajimave? Maji tam stovky dotykovych obrazovek s hrami, kvizy. Ruzna hejbatka a udelatka. Treba tam meli domecek, do ktereho se veslo asi 20 lidi a pak spustili simulaci zemetreseni. Nebo jste se stali celniky a prohledali veci cesujicich na letisti a hledali zdroje nemozi a nakaz, ktere ohrozuji prirodu Zelandu. Muzeum jsme opousteli, az kdyz uz zavirali. Tri hodiny nam na prohlidku rozhodne nestacili a snad se tam jeste podivam.
Druhy den jsme se sli projit po centru mesta a videli jsme na pobrezi nejenom nadherneho rejnoka, ale I male vrtulniky. Na sloupech jsme videli, ze maji nejaky den na podporu deti s rakovinou. Tak sem si rikala, ze proste poletim a dam jim za to tak 50 dollaru:} No a co nahoda nechtela, opravdu meli moznost letet 5 min vrtulnikem a hadejte za kolik. Za 50 dollaru:] A tak jsme videli cely Welington z ptaci perspektivy a dokonce jsme videli vrcholky hor jizniho ostrova, kam jsme druhy den odjizdeli! Pro Risu s Elim to byl prvni zazitek ve vrtulniku a pro me je helikoptera zivotni laska, tak co vic si prat.
Odpoledne jsme chteli jeste na nejakou vyhlidku, ale po proleteni nam nejaka vyhlidka pripadala smesna, tak jsme se projeli lanovou lanovkou – horsi kopie Petrina:} A relaxovali u sledovani rugby, zaciname tomu prichazet na chut.
úterý 27. dubna 2010
Nove prispevky na blogu a fotky
Tak konecne se mi po vasich urgencich podarilo napsat, jak nase cestovani vlastne vypada. Je to trochu detailnejsi a opet totalne na rychlo, tak si vyberte jen co vas zajima a nereste chyby:]. Dala jsem taky par fotek. Na zadost rodicu pridavam vice fotek s nami:] Kluci maji vic fotek, maji totiz na rozdil ode mne pocitece a stihaji to naloadovat:]. Jsme ted mesic v kuse na cestach a dochazi penize. Hreji nas ale ty uzasny zazitky, je to neuveritelny, krasny a na to se jen tak nezapomina. Cestujeme uplne na jih a pravdepodobne brzy zasidlime, abychom hledali praci. Myslime na vas, tak nam taky koukejte psat:] Mejte se....
6.-.8.4.2010 Tranaki a Whanganui
6.dubna jsme uz jsme mlsne objizdeli Mt Taranaki, protože jsme se
chteli samozrejme podivat nahoru. V hlavnich informaci pod sopkou jsme
zjistili, ze počasí by mohlo byt priznive, a tak jsme cekali do 14.00,
kdy prichazi nejaktualnejsi predpoved na další den. Ale necekana zprava, nahore
mělo v noci poprve snezit. I kdyby bylo pres den teplo a nam se
podarilo dostat na vrchol, počasí se tam meni z minuty na minutu, snih
by mohl zmrznout a my bychom se po tom ledu nemohli dostat na zpet.
Bylo nam tedy nedoporuceno lezt az na horu, maximalne po hranici
snehu. Ma noha stejne nebyla zdaleka v poradku, a tak jsme se
rozhodli, ze vylezeme další den aspon do pulky.
Kluci si ještě odpoledne zasurfovali a jeli jsme se podivat na majak
Cape Egmont. To je vam nadhera: rozbourene more + na pobrezi majak +
zapadajici slunce + zapadajicim sluncem osvicena sopka. Když
vam reknu, ze se tam ještě utvorila duha, tak uz mi nebudete verit,
ale mame ten prenadherny kyc vyfoceny. V noci jsme zase nacerno
zakempovali na plazi Oakura u surfove zakladny a na jednorazovem grilu
za 50 Kc jsme si dali kilovy hovezi steak za 70Kc:]
7.dubna. Budicek 4:45 a jen s celovkami jeste za tmy vystup na sopku, abychom stihli vychod slunce.
Oblekame si to nejteplejsi obleceni co mame vcetne rukavic a cepice a
v 7.00 vystupujeme k nasemu cili, hatu v 1520m.n.m.. Lavicka, na kterou
usedame je zmrzla a pod nami se rozprostira vyhled na New Plymouth a
cele pobrezi. Domy jsou male, jako kdybychom na ne koukali z letadla.
Meli jsme stesti alespon chvili videt to vsechno nez v minute prisel
obrovsky mrak a vsechno prikryl svoji perinou. Stalo to za to, i když
chtel Rici dostahnout samotneho vrcholu. Nekdy priste.
Po tomto vystupu jsme se mohli zase posunout o něco na jich. Asi jsem
moc pospichala, protože jsem dostala svoji první zelandskou pokutu za
rychlost asi 1000 Kc za 63 km/hod v obci. A ten den se mi ještě
podarilo uriznout si kousek prstu nasim obrovkym nozem. Dojeli jsme az
do Wanganui, kde jsme zakempili v krasnem Kiwi Holiday Parku.
8.Dubna. Ve Wanganui jsme vysli na Durie Hill vyhlidkovou Memorial
Tower s vyhledem na cele město.
Při nasem cestovani jsme si koupili knizku od Panu prstenu a objizdime
mista, kde se natecel. Nekdy prijedeme vlastne k uplne obycejnemu
lesu, jako tento den, jen diky tomu jsme nasli nadhernou rozlehlou
plaz, po které jsme mohli jezdit autem. To bylo něco pro kluky:] K
veceru jsme uz prijeli do hlavniho města Wellingtonu a při hledani
spani na cerno jsme měli stesti a nasli super místo u plaze. Potkali jsme tam
parecek z Australie ve veku nasich rodicu, který tak taky prespaval v
karavanu, tak jsme hezky pokeceli a rano jsme dostali krabici map z
jizniho ostrova s mapou doporucencyh mist k prespani zdarma.
Dalsi dny Wellington a prejezd na jizni ostrov....
chteli samozrejme podivat nahoru. V hlavnich informaci pod sopkou jsme
zjistili, ze počasí by mohlo byt priznive, a tak jsme cekali do 14.00,
kdy prichazi nejaktualnejsi predpoved na další den. Ale necekana zprava, nahore
mělo v noci poprve snezit. I kdyby bylo pres den teplo a nam se
podarilo dostat na vrchol, počasí se tam meni z minuty na minutu, snih
by mohl zmrznout a my bychom se po tom ledu nemohli dostat na zpet.
Bylo nam tedy nedoporuceno lezt az na horu, maximalne po hranici
snehu. Ma noha stejne nebyla zdaleka v poradku, a tak jsme se
rozhodli, ze vylezeme další den aspon do pulky.
Kluci si ještě odpoledne zasurfovali a jeli jsme se podivat na majak
Cape Egmont. To je vam nadhera: rozbourene more + na pobrezi majak +
zapadajici slunce + zapadajicim sluncem osvicena sopka. Když
vam reknu, ze se tam ještě utvorila duha, tak uz mi nebudete verit,
ale mame ten prenadherny kyc vyfoceny. V noci jsme zase nacerno
zakempovali na plazi Oakura u surfove zakladny a na jednorazovem grilu
za 50 Kc jsme si dali kilovy hovezi steak za 70Kc:]
7.dubna. Budicek 4:45 a jen s celovkami jeste za tmy vystup na sopku, abychom stihli vychod slunce.
Oblekame si to nejteplejsi obleceni co mame vcetne rukavic a cepice a
v 7.00 vystupujeme k nasemu cili, hatu v 1520m.n.m.. Lavicka, na kterou
usedame je zmrzla a pod nami se rozprostira vyhled na New Plymouth a
cele pobrezi. Domy jsou male, jako kdybychom na ne koukali z letadla.
Meli jsme stesti alespon chvili videt to vsechno nez v minute prisel
obrovsky mrak a vsechno prikryl svoji perinou. Stalo to za to, i když
chtel Rici dostahnout samotneho vrcholu. Nekdy priste.
Po tomto vystupu jsme se mohli zase posunout o něco na jich. Asi jsem
moc pospichala, protože jsem dostala svoji první zelandskou pokutu za
rychlost asi 1000 Kc za 63 km/hod v obci. A ten den se mi ještě
podarilo uriznout si kousek prstu nasim obrovkym nozem. Dojeli jsme az
do Wanganui, kde jsme zakempili v krasnem Kiwi Holiday Parku.
8.Dubna. Ve Wanganui jsme vysli na Durie Hill vyhlidkovou Memorial
Tower s vyhledem na cele město.
Při nasem cestovani jsme si koupili knizku od Panu prstenu a objizdime
mista, kde se natecel. Nekdy prijedeme vlastne k uplne obycejnemu
lesu, jako tento den, jen diky tomu jsme nasli nadhernou rozlehlou
plaz, po které jsme mohli jezdit autem. To bylo něco pro kluky:] K
veceru jsme uz prijeli do hlavniho města Wellingtonu a při hledani
spani na cerno jsme měli stesti a nasli super místo u plaze. Potkali jsme tam
parecek z Australie ve veku nasich rodicu, který tak taky prespaval v
karavanu, tak jsme hezky pokeceli a rano jsme dostali krabici map z
jizniho ostrova s mapou doporucencyh mist k prespani zdarma.
Dalsi dny Wellington a prejezd na jizni ostrov....
2. - 3. 4. 2010
2.dubna jsme jeli na sever na Mt Ruapehu, protože jsme tam měli další
den sraz s Majou a měly jsme absolvovat pohovor do mistniho zimniho
strediska. Měli jsme aspon s klukama moznost prozkoumat druhou stranu
Taupa a projet okolni vesnicky, které se v zime promeni v horska
strediska. Cestou jsme se pofotili před valecnym muzeem, kde byli
vystavene tanky a dela. Prislo mi to jak detske hriste z hororu. Deti
s rodicemi vesele lezli po strojich, které v minulosti zabijeli lidi.
Tyhle věci jsem nikdy nemusela, ale kluci si udelali pekny fotky.
Kempovali jsme primo pod soupkou Mt Ruapehu, pro zmenu v DOC kempu.
Zadrhel byl, ze v techno kempech nejsou sprchy a ja mela jit druhy den
3 dny nemyta na pohovor. Nezbyvalo nez se poprve na cerno vysprchovat
v cizim [a hlavne drazsim] kempu. Muzu rict, nejhorsi moje sprcha na
Zelande:] Tim ze jsme vybrali kemp, který byl jediny primo u konce
treku na sopku Mt Ruapehu, meli tam asi s cernymi sprchujicimi caste
zkusenosti. Uz u vchodu nas vitaly cedule, ze vybaveni kempu je pouze
pro platici hosty kempu. Ja nenapadne schovavala myci prostredky a
rucnik jsem Elimu ovazala kolem krku jako salu. Hrdinne jsem ale sla
do sprch a kluci cekali venku. Musela jsem si nervozne vystat frontu a
jak neustale myslela na to, kdo prijde a zepta se, zda jsem z kempu.
Nakonec jsem se dostasla do sprchy a celkem v klidu se zacala
sprchovat, když si vsimnu na dverich kabinky obrovsky napis: !!!Pokud
vas najdeme, ze se sprchujete a nejste nasim hostem, predame vas
policii!!! No to je něco pro mne, když mam spatny svedomi dojit si i
ve fast foodu na zachod bez toho aniz bych si dala něco k jidlu.
Rozklepane jsem dala nejrychlejsi sprchu v zivote, ucesala mokre
vlasy, aby nikdo nepoznal, ze jsem prave vylezla ze sprachy a okamzite
utekla z kempu. Uz jsme bydleli v tolika kempech a nikdy jsem nic
podobneho nevidela, mozna proto me to tak prekvapilo. Ja proste takovy
věci nemuzu delat:]
3.dubna za nami prijela Maja s Ajou a my s Majou sly na pohovor. Ted u
vim, ze nas pozdeji prijali. To bylo urcite tou sprchou;] Po uspesnem
pohovoru jsme zase jen s klukama vyrazili směr New Plymonth po 155 km
ceste se spravnym jmenem Forgotten World Highway [Svetem Zapomenuta
Cesta]. Na Zelande opravdu neexistuji dalnice, krom par kilometru
kolem nejvetsich mest, a na cestach vas muze cekat cokoli. Zrovna tato
cesta podle mne spojujici celkem dulezite body vede chvilemi po
asfaltu a chvilemi mi po gravel road, neboli něco mezi prasnou a
sterkovou cestou. Vedla ale nadhernou busi a hlubokymi prospastmi, no
nadhera. To jsme jeste sjeli na horsi cestu, kde jsme ale pro zmenu
videli Mt Damper Falls - 75 m vodopady. A pak uz jsme se octli konecne zase
u oceanu tenrokrat na zapade. Nasli jsme na cerno spani na
nadherne Onaero plazi.
4.Dubna jsme dorazili do New Plymouth, nadherneho primorskeho města,
za kterym dominuje 2518m vysoky vulkan Mt Taranaki [Mt Egmont]. Tento
vulkan ma nadherny konicky tvar, který se pry da jako jediny srovnat s
japonskou sopkou Fuji a zajimavosti je, ze se zde natacel film
Poslední Samurai s Tomem Cruisem v hlavni roli. Pohled na tu sopku je
prenadherny a mohla bych se na ni koukat hodiny v kuse. Nevyhodou je,
ze mistni podminky vytvari téměř stále destive počasí a sopka je
velice často schovana v mracich. Mistni dokonce rikaji, ze pokud
sopku vidite, znamena to, ze bude prset. Pokud ji nevidite, znamena
to, ze uz prsi. Měli jsme stesti, ze nam moc neprselo a sopku jsme
videli asi v 1000 ruznych podobach. Nahore se totiž meni počasí z
minuty na minutu a mraky se kolem sopky tále menily a vytvarely tak
stále jiné obrazky cele sopky.
Prosli jsme si samozrejme primorskou promenadu a uchvatny mestsky
park Pukekura Park [kde se také Poslední Samurai natacel] prorostly
nadhernou dzungli, jezirky a slavny venkovni divadlo a nakonec nas
prekvapila krasna mala ZOO s volnym vstupem. Nadherny den.
Krasny den jsme chteli zakoncit ještě krasneji a nasli jsme levny
aquapark s vyrivkami a umelou vlnou. Tim pro me však vse
krasne skoncilo, protože jsem si uzivala uzasny tobogan a nakonci
vrazila nohou primo do nejakeho betonoveho rantlu. Noha se mirne
rozsekla, ale hlavne zacala pekelne bolet a nabyvat ohromnych rozmeru.
Plavcici mi poskytli naplasti a led, ale ocividne se jim zraneny
nehodil. Ja se nenechala odradit a 2 hodiny jsem cekala, co mi z nohy
vyroste, aby když tak oni resili doktora. Ale protože jsem mohla se
vsim hybat, jen to bylo obrovske a bolave, jeli jsme pryc. Nejvic me
mrzelo, ze jsem ten aquapark nemohla vyuzit, ani tu vyrivku jsem
nestihla. Cestou mi Risa koupil zmrazenou kukurici, abych mohla
ledovat a jeli jsme pro jistotu do lepsiho kempu, abych mela pohodli.
Tam jsme stravili i cely další den, protože jsem opravdu nemohla
chodit, a tak jsem si dala relax a kluci cely den surfovali. Kemp byl
totiž na Fitzroy beach, coz je jedna z nejznamejsich surfovacich
plazich a stalo me to trochu sil kluky odradit od tydenniho cekani na
svetovy sampionat v holcicim surfingu, které se na Fitzroy mel konat.
[holky v plavkach a ještě na surfech mirne klukum zamlzily mysl:]
ALKOHOL NA ZELANDE
Kluci mi chteli trochu odlehcit od bolesti nohy a koupit mi něco
silnejsiho na piti, ale at jsme delali cokoli, alkohol proste
NEPRODAVALI. Tady na Zelande je totiž zvlastni forma prohibice.
Rozhodne ho nikdo pod 18 let nekoupi, protože kdokoli, kdo vypada pod
25 let musí ukazovat nejaky osobní doklad s datem narozeni. Stejne
tak do klubu vas pusti za stejnych podminek, tak ze mladistvi do 18
let se nikdy do klubu nepodivaji. Alkohol se prodava vetsinou jen ve
specializovanych prodejnach, které mají statem udelenou licenci. V
supermarketech je k dostani pouze pivo a vino, ostatní se prodava ve
vyhradnich obchodech s alkoholem [a do těchto obchodu ani neplnoleti
nesmi!]. Pit alkohol je na verejnych mistech zakazany a ve vetsine
parcich u skol a hrist a jinych často prostranstvi jsou obrovske
zakazove cedule a kamery. Tak ze pit v parku s klukama sampanske byl pro me
velky adrenalin:]
No a v den, kdy se mi povedla ta noha byl vikend před Velikonoci a to
je proste zakaz prodeje alkoholu vsude! I Cinan mel oblepeny alkohol
paskou a nechtel vydat ani kapku, ze by prisel o licenci. Holky v tu
dobu pracovaly v restauracich a rikali ze uz v patek před pulnoci
nalevali poslední alkohol a v restauracich jste dostali alkohol pouze
k hlavnimu jidlu a to jen jedno pivo nebo vino [v ten den chtel pry
hlavni jidlo každý:]. Ještě byla moznost, ze si restaurace nebo obchod
zazadal o specialni drahou licenci, aby v ty dny rozlevat mohl. My
jsme uplne nahodou v další dny podobny obchod nasli, ale mel ke vsemu
alkoholu prirazku 25%!
Nejsme si jista, jeslti tyhle prohibice k necemu jsou. Je sice pravda,
ze tu nactileti nepijou, ale za to dospeli... Na verejnosti pres tyden
nic videt není, oni proste chlastaji doma. A o vikendech... když
muzou, tak neznaji hranic. V patek v noci jit kolem klubu je stejne
jako byste se ocitli v Londyne. Restaurace mohou mit otevrene do 23.00
a bary do 3.00. Vsichni mladi se tedy co nejrychleji do te doby musí
opit. Když se vse zavre jsou tak na mol, ze nevedi co se sebou -
rvacky jsou na kazdem rohu i holky se tu rezou jako chlapi a policajti
mají co delat, aby uhlidali tyto desiva stada. No hnus. My jsme aspon
na alkohol zvykli a chlastat umime od mladi:]
den sraz s Majou a měly jsme absolvovat pohovor do mistniho zimniho
strediska. Měli jsme aspon s klukama moznost prozkoumat druhou stranu
Taupa a projet okolni vesnicky, které se v zime promeni v horska
strediska. Cestou jsme se pofotili před valecnym muzeem, kde byli
vystavene tanky a dela. Prislo mi to jak detske hriste z hororu. Deti
s rodicemi vesele lezli po strojich, které v minulosti zabijeli lidi.
Tyhle věci jsem nikdy nemusela, ale kluci si udelali pekny fotky.
Kempovali jsme primo pod soupkou Mt Ruapehu, pro zmenu v DOC kempu.
Zadrhel byl, ze v techno kempech nejsou sprchy a ja mela jit druhy den
3 dny nemyta na pohovor. Nezbyvalo nez se poprve na cerno vysprchovat
v cizim [a hlavne drazsim] kempu. Muzu rict, nejhorsi moje sprcha na
Zelande:] Tim ze jsme vybrali kemp, který byl jediny primo u konce
treku na sopku Mt Ruapehu, meli tam asi s cernymi sprchujicimi caste
zkusenosti. Uz u vchodu nas vitaly cedule, ze vybaveni kempu je pouze
pro platici hosty kempu. Ja nenapadne schovavala myci prostredky a
rucnik jsem Elimu ovazala kolem krku jako salu. Hrdinne jsem ale sla
do sprch a kluci cekali venku. Musela jsem si nervozne vystat frontu a
jak neustale myslela na to, kdo prijde a zepta se, zda jsem z kempu.
Nakonec jsem se dostasla do sprchy a celkem v klidu se zacala
sprchovat, když si vsimnu na dverich kabinky obrovsky napis: !!!Pokud
vas najdeme, ze se sprchujete a nejste nasim hostem, predame vas
policii!!! No to je něco pro mne, když mam spatny svedomi dojit si i
ve fast foodu na zachod bez toho aniz bych si dala něco k jidlu.
Rozklepane jsem dala nejrychlejsi sprchu v zivote, ucesala mokre
vlasy, aby nikdo nepoznal, ze jsem prave vylezla ze sprachy a okamzite
utekla z kempu. Uz jsme bydleli v tolika kempech a nikdy jsem nic
podobneho nevidela, mozna proto me to tak prekvapilo. Ja proste takovy
věci nemuzu delat:]
3.dubna za nami prijela Maja s Ajou a my s Majou sly na pohovor. Ted u
vim, ze nas pozdeji prijali. To bylo urcite tou sprchou;] Po uspesnem
pohovoru jsme zase jen s klukama vyrazili směr New Plymonth po 155 km
ceste se spravnym jmenem Forgotten World Highway [Svetem Zapomenuta
Cesta]. Na Zelande opravdu neexistuji dalnice, krom par kilometru
kolem nejvetsich mest, a na cestach vas muze cekat cokoli. Zrovna tato
cesta podle mne spojujici celkem dulezite body vede chvilemi po
asfaltu a chvilemi mi po gravel road, neboli něco mezi prasnou a
sterkovou cestou. Vedla ale nadhernou busi a hlubokymi prospastmi, no
nadhera. To jsme jeste sjeli na horsi cestu, kde jsme ale pro zmenu
videli Mt Damper Falls - 75 m vodopady. A pak uz jsme se octli konecne zase
u oceanu tenrokrat na zapade. Nasli jsme na cerno spani na
nadherne Onaero plazi.
4.Dubna jsme dorazili do New Plymouth, nadherneho primorskeho města,
za kterym dominuje 2518m vysoky vulkan Mt Taranaki [Mt Egmont]. Tento
vulkan ma nadherny konicky tvar, který se pry da jako jediny srovnat s
japonskou sopkou Fuji a zajimavosti je, ze se zde natacel film
Poslední Samurai s Tomem Cruisem v hlavni roli. Pohled na tu sopku je
prenadherny a mohla bych se na ni koukat hodiny v kuse. Nevyhodou je,
ze mistni podminky vytvari téměř stále destive počasí a sopka je
velice často schovana v mracich. Mistni dokonce rikaji, ze pokud
sopku vidite, znamena to, ze bude prset. Pokud ji nevidite, znamena
to, ze uz prsi. Měli jsme stesti, ze nam moc neprselo a sopku jsme
videli asi v 1000 ruznych podobach. Nahore se totiž meni počasí z
minuty na minutu a mraky se kolem sopky tále menily a vytvarely tak
stále jiné obrazky cele sopky.
Prosli jsme si samozrejme primorskou promenadu a uchvatny mestsky
park Pukekura Park [kde se také Poslední Samurai natacel] prorostly
nadhernou dzungli, jezirky a slavny venkovni divadlo a nakonec nas
prekvapila krasna mala ZOO s volnym vstupem. Nadherny den.
Krasny den jsme chteli zakoncit ještě krasneji a nasli jsme levny
aquapark s vyrivkami a umelou vlnou. Tim pro me však vse
krasne skoncilo, protože jsem si uzivala uzasny tobogan a nakonci
vrazila nohou primo do nejakeho betonoveho rantlu. Noha se mirne
rozsekla, ale hlavne zacala pekelne bolet a nabyvat ohromnych rozmeru.
Plavcici mi poskytli naplasti a led, ale ocividne se jim zraneny
nehodil. Ja se nenechala odradit a 2 hodiny jsem cekala, co mi z nohy
vyroste, aby když tak oni resili doktora. Ale protože jsem mohla se
vsim hybat, jen to bylo obrovske a bolave, jeli jsme pryc. Nejvic me
mrzelo, ze jsem ten aquapark nemohla vyuzit, ani tu vyrivku jsem
nestihla. Cestou mi Risa koupil zmrazenou kukurici, abych mohla
ledovat a jeli jsme pro jistotu do lepsiho kempu, abych mela pohodli.
Tam jsme stravili i cely další den, protože jsem opravdu nemohla
chodit, a tak jsem si dala relax a kluci cely den surfovali. Kemp byl
totiž na Fitzroy beach, coz je jedna z nejznamejsich surfovacich
plazich a stalo me to trochu sil kluky odradit od tydenniho cekani na
svetovy sampionat v holcicim surfingu, které se na Fitzroy mel konat.
[holky v plavkach a ještě na surfech mirne klukum zamlzily mysl:]
ALKOHOL NA ZELANDE
Kluci mi chteli trochu odlehcit od bolesti nohy a koupit mi něco
silnejsiho na piti, ale at jsme delali cokoli, alkohol proste
NEPRODAVALI. Tady na Zelande je totiž zvlastni forma prohibice.
Rozhodne ho nikdo pod 18 let nekoupi, protože kdokoli, kdo vypada pod
25 let musí ukazovat nejaky osobní doklad s datem narozeni. Stejne
tak do klubu vas pusti za stejnych podminek, tak ze mladistvi do 18
let se nikdy do klubu nepodivaji. Alkohol se prodava vetsinou jen ve
specializovanych prodejnach, které mají statem udelenou licenci. V
supermarketech je k dostani pouze pivo a vino, ostatní se prodava ve
vyhradnich obchodech s alkoholem [a do těchto obchodu ani neplnoleti
nesmi!]. Pit alkohol je na verejnych mistech zakazany a ve vetsine
parcich u skol a hrist a jinych často prostranstvi jsou obrovske
zakazove cedule a kamery. Tak ze pit v parku s klukama sampanske byl pro me
velky adrenalin:]
No a v den, kdy se mi povedla ta noha byl vikend před Velikonoci a to
je proste zakaz prodeje alkoholu vsude! I Cinan mel oblepeny alkohol
paskou a nechtel vydat ani kapku, ze by prisel o licenci. Holky v tu
dobu pracovaly v restauracich a rikali ze uz v patek před pulnoci
nalevali poslední alkohol a v restauracich jste dostali alkohol pouze
k hlavnimu jidlu a to jen jedno pivo nebo vino [v ten den chtel pry
hlavni jidlo každý:]. Ještě byla moznost, ze si restaurace nebo obchod
zazadal o specialni drahou licenci, aby v ty dny rozlevat mohl. My
jsme uplne nahodou v další dny podobny obchod nasli, ale mel ke vsemu
alkoholu prirazku 25%!
Nejsme si jista, jeslti tyhle prohibice k necemu jsou. Je sice pravda,
ze tu nactileti nepijou, ale za to dospeli... Na verejnosti pres tyden
nic videt není, oni proste chlastaji doma. A o vikendech... když
muzou, tak neznaji hranic. V patek v noci jit kolem klubu je stejne
jako byste se ocitli v Londyne. Restaurace mohou mit otevrene do 23.00
a bary do 3.00. Vsichni mladi se tedy co nejrychleji do te doby musí
opit. Když se vse zavre jsou tak na mol, ze nevedi co se sebou -
rvacky jsou na kazdem rohu i holky se tu rezou jako chlapi a policajti
mají co delat, aby uhlidali tyto desiva stada. No hnus. My jsme aspon
na alkohol zvykli a chlastat umime od mladi:]
Pocatecni strasti a prvni den cestovani
Zacatek naseho cestovani s Elim a Risou nebyl zrovna stastny, protože
jsem den před odjezdem zjistili, ze mame vazny problem s autem.
Potrebovali jsme pouze vyrovnat geometrii kol a při te prilezitosti
nam opravar nasel nejaky defekt na ose, s tim ze s tim nemuzeme adl
jezdit a bude nas to stat balik penez. To ze se stane něco s autem je
nocni mura nas cestovatelu na Zelandu. Auto je nas domov a nas jediny
prostredek k cestovani a jeho oprava nebo dokonce ztrata je obrovsky
zasah do nasich skromnych zasob, které nas mohou ochudit o mesice
cestovani. A ze se to nestava zridka. Backpackri kupuji ojeta auta,
která inklinuji k porucham rekla bych vice nez castym a leckdy
doslouzi par tisíc kilometru a jsou do srotu.
Po teto zprave jsem se rozloucila s cestovanim po další mesice. Dali
jsme tedy nase vazne nemocne auto k nasemu znamemu opravari a ten nam
k nasemu prekvapeni řekl, ze tam nic nevidi a ze je vse v poradku. 2
nazory profiku a my vime o poruchach osy auta velky prd. Před nami
bylo ticice kilometru silnic, a tak jsme zkontakovali ještě jednoho
dokonce ceskeho mechanika, který k nasemu nadseni potvrdil nazor, ze
zadny vazny problem nenasel. Popravde nas to nemelo prekvapit. Na
Zelande je snad vice opreven aut nez lidi a nechapu, jak se
mechanikove vyucuji, kdyz je tu zcela bezne, ze se v kazdem servisu
dozvite uplne jinou diagnozu. I mistni me varovali, at zajedeme i do
jinych servisu?! Uz při nakupu auta nam v servisu tvrdili, ze budeme
muset vymenit něco jako tlumice a nedoporucuji další jizdu. S penezi v
kapse jsem jinde zjistili, ze nase tlumice jsou naprosto v poradku.
Chapete to někdo? To je jak s ceskymi pravniky nebo doktory, každý vam
radi něco jineho.
Kazdopadne pro nas vse dopadlo dobře a my se mohli vydat na cesty, i
když o ctyri vystresovane dny pozdeji. Bohuzel to nedopadlo dobře pro
nase kamarady Ivu a Zamka, kterym se porouchalo auto ve stejny den. U
nich bohuzel doslo k vyplneni nasich nocnich mur, protože jim odesel
motor. To znamena jedinou moznost, prodat na nahradni dily a koupit
nove auto. Vetsinou ma clovek peníze uz jen na kombika.
Konecne na ceste
Vydali jsme se na cesty 1. dubna a naším cilem bylo docestovat zbytek
severniho ostrova a prejet na jizni ostrov, kde pockame na Maju a Aju,
které si chtely ještě vydelat nejake peníze a dorazit pozdeji.
První zastavka naseho cestovani byl Palmerston North.
Mensi studentske mestecko s nadhernym parkem obklopenym naprostym mish
mashem architektonickych stylu. Zeland je plny konstrastu a neboji se
tu postavit vedle sebe stare, moderni, cirkevni nebo alternativni. V
Palmerstonu jsme měli velky zazitek a to zcela skryte a omylem
objevene obchodni centrum plne lidi. Po trech mesicich na malomeste
obklopeni prirodou, klidnymi ulicemu a samotarskym morem nas obchodni
centrum podobne tomu na Chodove totalne psychicky prevalcovalo. Risa
tam dostal takovou depku, ze jsme malem utikali, abychom nasli vychod.
Ja jsem nadprumerne spolecensky tvor, který neumi byt sam, ale clovek
si zvykne opravdu na vsechno a velke mnozstvi lidi ještě v necem tak
desivem jako je obchodni dum ve me zacalo vyvolavat uzkost. Tyto
pocity nam spravil az kopec uzasne zmrzliny. Hodne rychle jsme vyjeli
pryc do prirody, najit si nas oblibeny DOC kemp. Tyto kempy jsou totiz
vyhradne v prirodnich rezervacich, tak ze na odlehlych mistech, bez
lidi a za nepatrny poplatek. Jen jsme necekali, ze ho tentokrat budeme
hodinu a pul hledat po gravelovych cestach, abychom uz za tmy zjistili
ze byl před tydnem kvuli vandalum zavreny. Drze jsme zastavili u cesty
a tam prespali. Nemaji nam zavirat jediny levny kemp v okoli.
jsem den před odjezdem zjistili, ze mame vazny problem s autem.
Potrebovali jsme pouze vyrovnat geometrii kol a při te prilezitosti
nam opravar nasel nejaky defekt na ose, s tim ze s tim nemuzeme adl
jezdit a bude nas to stat balik penez. To ze se stane něco s autem je
nocni mura nas cestovatelu na Zelandu. Auto je nas domov a nas jediny
prostredek k cestovani a jeho oprava nebo dokonce ztrata je obrovsky
zasah do nasich skromnych zasob, které nas mohou ochudit o mesice
cestovani. A ze se to nestava zridka. Backpackri kupuji ojeta auta,
která inklinuji k porucham rekla bych vice nez castym a leckdy
doslouzi par tisíc kilometru a jsou do srotu.
Po teto zprave jsem se rozloucila s cestovanim po další mesice. Dali
jsme tedy nase vazne nemocne auto k nasemu znamemu opravari a ten nam
k nasemu prekvapeni řekl, ze tam nic nevidi a ze je vse v poradku. 2
nazory profiku a my vime o poruchach osy auta velky prd. Před nami
bylo ticice kilometru silnic, a tak jsme zkontakovali ještě jednoho
dokonce ceskeho mechanika, který k nasemu nadseni potvrdil nazor, ze
zadny vazny problem nenasel. Popravde nas to nemelo prekvapit. Na
Zelande je snad vice opreven aut nez lidi a nechapu, jak se
mechanikove vyucuji, kdyz je tu zcela bezne, ze se v kazdem servisu
dozvite uplne jinou diagnozu. I mistni me varovali, at zajedeme i do
jinych servisu?! Uz při nakupu auta nam v servisu tvrdili, ze budeme
muset vymenit něco jako tlumice a nedoporucuji další jizdu. S penezi v
kapse jsem jinde zjistili, ze nase tlumice jsou naprosto v poradku.
Chapete to někdo? To je jak s ceskymi pravniky nebo doktory, každý vam
radi něco jineho.
Kazdopadne pro nas vse dopadlo dobře a my se mohli vydat na cesty, i
když o ctyri vystresovane dny pozdeji. Bohuzel to nedopadlo dobře pro
nase kamarady Ivu a Zamka, kterym se porouchalo auto ve stejny den. U
nich bohuzel doslo k vyplneni nasich nocnich mur, protože jim odesel
motor. To znamena jedinou moznost, prodat na nahradni dily a koupit
nove auto. Vetsinou ma clovek peníze uz jen na kombika.
Konecne na ceste
Vydali jsme se na cesty 1. dubna a naším cilem bylo docestovat zbytek
severniho ostrova a prejet na jizni ostrov, kde pockame na Maju a Aju,
které si chtely ještě vydelat nejake peníze a dorazit pozdeji.
První zastavka naseho cestovani byl Palmerston North.
Mensi studentske mestecko s nadhernym parkem obklopenym naprostym mish
mashem architektonickych stylu. Zeland je plny konstrastu a neboji se
tu postavit vedle sebe stare, moderni, cirkevni nebo alternativni. V
Palmerstonu jsme měli velky zazitek a to zcela skryte a omylem
objevene obchodni centrum plne lidi. Po trech mesicich na malomeste
obklopeni prirodou, klidnymi ulicemu a samotarskym morem nas obchodni
centrum podobne tomu na Chodove totalne psychicky prevalcovalo. Risa
tam dostal takovou depku, ze jsme malem utikali, abychom nasli vychod.
Ja jsem nadprumerne spolecensky tvor, který neumi byt sam, ale clovek
si zvykne opravdu na vsechno a velke mnozstvi lidi ještě v necem tak
desivem jako je obchodni dum ve me zacalo vyvolavat uzkost. Tyto
pocity nam spravil az kopec uzasne zmrzliny. Hodne rychle jsme vyjeli
pryc do prirody, najit si nas oblibeny DOC kemp. Tyto kempy jsou totiz
vyhradne v prirodnich rezervacich, tak ze na odlehlych mistech, bez
lidi a za nepatrny poplatek. Jen jsme necekali, ze ho tentokrat budeme
hodinu a pul hledat po gravelovych cestach, abychom uz za tmy zjistili
ze byl před tydnem kvuli vandalum zavreny. Drze jsme zastavili u cesty
a tam prespali. Nemaji nam zavirat jediny levny kemp v okoli.
pondělí 19. dubna 2010
Zatim foto
Ahoj,
jsme s Elim a Risou uz nevim kolikaty den na cestach, pokusim se napsat co nejrychleji nejaky, clanek, ale urcite vas zatim potesi fotky. Zatim nejlepsi zazitky:
vychod slunce na sopce
helikopterou nad Wellingtonem
a odskrtnuti 3 polozek nasich snu a cilu na Zelandu: videt delfiny, lachtany a velryby:)!!!
Tak mrkejte:
http://picasaweb.google.com/Richard.Kvech
http://picasaweb.google.com/Ondrej.Eliasek
jsme s Elim a Risou uz nevim kolikaty den na cestach, pokusim se napsat co nejrychleji nejaky, clanek, ale urcite vas zatim potesi fotky. Zatim nejlepsi zazitky:
vychod slunce na sopce
helikopterou nad Wellingtonem
a odskrtnuti 3 polozek nasich snu a cilu na Zelandu: videt delfiny, lachtany a velryby:)!!!
Tak mrkejte:
http://picasaweb.google.com/Richard.Kvech
http://picasaweb.google.com/Ondrej.Eliasek
úterý 30. března 2010
Prace a zase prace
Je začátek února a na Zélandě konečně dozrávají jablka. Normálně už je sezona v plném proudu, ale díky chladnějšímu podnebí a snad i nejdeštivějšímu lednu za posledních sto let, se všechna úroda opozdila. Pickeři (trhači) se už nemůžou dočkat, protože práce už několik týdnů téměř není. Jakmile se začne sbírat ovoce, otevřou své brány i packhousy, kde se ovoce třídí a balí.
Mohu říct, že si práci na sadech celkem užívám. Je sice vtipné s čerstvým vysokoškolským diplomem v kapse vyměnit kancelářskou práci za desetihodinovou manuální práci na sadu, ale kdy si tohle člověk zkusí? Aspoň vím, jak rodiče užívali chmelové brigády A když už, tak už, snažím se vyzkoušet co, se dá.
BORŮVKY
První naše práce bylo sbírání borůvek. Ohromná farma s desítky druhy borůvek, které neustále plodí další a další plody. Výhoda borůvek je, že stačilo projít školením (rady typu sbírejte pouze modré, opravdu tmavě modré borůvky, nejezte v řadách a nejezte borůvky) a teď můžeme chodit kdykoli a na jak dlouho chceme, protože je to taková téměř továrna. A jak se trhají na Zélandu borůvky? To máte na krku krabičku (takovou od vaničkové zmrzliny) na provázku a do té trháte borůvky. Plné krabičky se po šesti vejdou do přepravky a každý si táhne vozíček s čtyřmi takovými přepravkami. Každý dostane svojí řadu a sbírá. Borůvky nejsou samozřejmě jako u nás, ale rostou jako nám známé kanadské borůvky, tedy na keřích. Ty jsou vysoký od 30cm do 3 m, ale průměrně asi metr a půl. Jako u všeho ovoce je problém, že dozrávají postupně, tak že nemůžeme všechno sesypat do krabičky, ale vybrat jen ty opravdu zralé. Záda bolí, někdy to jde pekelně pomalu a špatně platí. Tak že je to spíš záchrana, když není práce. Člověk si vydělá aspoň něco. Zádrhel je taky v počasí. Borůvky by se neměli trhat v dešti a taky v přílišném horku. No a jak vlastně borůvky chutnají. Pro mě nic moc, na český nemají ani jednou šťopkou. Jíst jsme měli ale zakázáno, tak že bylo téměř povinnost ujídat Málem bych zapomněla, největší výhoda těchto borůvek oproti českým: nebarví, tak že vás modrá pusa neprozradí!
VINICE
Vinice je dobrým zaměstnavatelem, protože tam je fůra práce přes celý rok. My jsme si zatím zkusili tacking, což byla děsná práce. Vinice rostou pěkně srovnané do drátů, aby se pak lehce očesali. Jak postupně rostou, přerůstají ony dráty a dostávají se mimo ně a naším úkolem bylo dráty uvolnit ze čtyř metrů od sebe vzdálených sloupků, obloukem vyndat z vinice a nandat výš na sloupky. Samozřejmě tak, abychom vinici nepoškodili a co nejrychleji. Tak že v zrovna v deštivém období jsme v mokrých rukavicích tahaly težké dráty, „omylem“ trhaly vinice jak o závod a s jazykem na vestě sotva stíhali požadované tempo. Ale bylo to na hodinovku za dobrou cenu, tak jsme si aspoň vydělali hodně peněz a rozhodli se vyhýbat se vinicím v zimě velkým obloukem.
THINNING
Další rozšířená práce na jaře je thining neboli protrhávání ovoce. Já bych řekla spíš plýtvání ovocem. Protrhávali jsme doteď jablka, broskve a kiwi. Každé ovoce a každý sad má své pravidla. Jablka musí být na pěst od sebe, nesmí jich být moc na jedné větvi, nesmí mít žádný kaz a další šílená pravidla…Broskve to mají podobný, ale jsou děsně vysoký a já se celou dobu bála, že spadnu z žebříku. A u kiwi se hlídá tvar, protože kiwi musí být dokonalé, musí viset samotné na stonku, nesmí mít kaz, musí mít určitou velikost a hlavně dokonalý tvar….. Prostě shodíte přes polovinu úrody na zem, aby se strom posílil a ostatní ovoce na něm bylo obrovské a dokonalé. Máju tohle vždycky bavilo, protože je, jak říkala, placená za to, aby něco ničila
TŘEŠNĚ
Přes Vánoce jsme byli na rodinném sadu s třešněmi. Bylo to příjemné pracovat na rodinné farmě. Paní a pán domu byli moc milý, o přestávkách nám servírovali čaj a coockies. Třešně jsme trhali, třídili je i připravovali do krabiček na prodej. Třešně jsou některé podobné naším, ale mají především obrovské dokonalé tmavě rudé druhy. A mohu říct, že byli fantastické. Jíst bylo povoleno, protože prý každý správný picker musí vědět, co má trhat a nejlépe to pozná podle chuti. Tolik třešní jsem za celý život nesnědla! Člověk se nutil nezačít jíst od rána, ale ono se to nedalo. Tak nádherné šťavnaté třešně a rovnou ze stromu. A! Bez červů! Asi si nepomatuji, kdy jsem jedla třešně s takovým klidem, že mi mezi zuby nezůstane odporný bílý červ. Při balení třešní jsme si často povídali s paní domu, a když jsme jim vyprávěli o našich červech a jak to plave v kompotech, tak se tvářili, že jsme prasata, že to jíme. Ale na naši obranu, jejich třešně jsou skrz na skrz prolité chemikáliemi.
KIWI
No a teď jsme opět na spíše rodinné farmě, kde se staráme o kiwi – protrhávání a navazování nových stromečků. Kiwi je vlastně takové víno. Je to popínavá rostlinka, která se musí navazovat do výšky, aby se pak položila na dráty asi 2m nad zem. Také jsme s Ájou rozdělovaly nové kiwi, aby rostlo správně podle drátů a kluci hnojili kiwi, což znamená nechat se vézt za traktorem a házet z pytle granule. Kluci také pleli rýčem plevel od kmenů s kiwi, maminky by z nich měli radost Výhoda rodinných sadů je to, že se máme šanci dostat k více druhům prací a já mohu ukojit svojí zvídavost a pořád se na něco ptát. Můžu říct, že farmaření je opravdu tvrdá dřina a manažer sadu musím mít neuvěřitelné znalosti a schopnosti a nakonec stejně vše záleží na počasí.
JABLKA
Tento týden nám začali na sadu dozrávat jablka, tak že jsme začali na plno trhat. Tato práce se platí na contract, tedy platí nám za natrhané biny (velká bedna). Každý má na břiše bag (vystužený vak), s kterým si připadáme jak těhotný a po jeho naplnění jablky ho vysypeme do binu (dřevěná bedna). Bin má prý půl tuny a za ten bin máme v přepočtu asi 350 Kč. Jak dlouho nám trvá ho naplnit, záleží na stromech, počtu jablek, počasí a naší kondici. Dnes jsem dala svůj osobní rekord 4 biny, tak že jsem na svém hrbu natahala 2 tuny jablek a za to mám 1200 Kč. No hrůza. Většinou jsem ale natrhala kolem 3 binů, kluci tak 3-4, ale opravdoví profíci na jiných sadecj dávají i 6-10 binů, ale to fakt nechápu. Opět štěstí nepřeje a je nejhorší sezona za 30 let. Jablka by měla být velká jako pěst, ale trháme celkem mrňata a je jich málo. Největší brzdou je to, že se trhají jen zralé jablka, někdy je to 50% stromu, někdy 20% stromu. Zralost se pozná podle barvy, ale je to celkem věda. Většinou je prostě všechno červené a je určitý odstín je ten správný. Každý druh to má jinak, tak že sem, si začátku přišla chvílemi barvoslepá. Navíc vám pořád biny kontrolují a prudí, že to máte zelené (vlastně jen jinak červené). A když vás pošlou do řady plných zelených jablek, tak jablka nesbíráte, ale hledáte červený. To je pomalý, tak že si nic nevyděláte. V tomto případě nezbývá než hlasitě nadávat a co nejrychleji projít řadou, aby vás poslali do jiné lepší (pokud bude štěstí) řady.
Na sadech se pracuje 10 hodin denně od 6 nebo 7 ráno. Denně vylezeme milionkrát na žebřík, nosíme 20 kg bag na břiše, jsme poškrábaní od větví, denně vyndaváme třísky, záda bolí, jsme ztahaní….není to sranda. Ale když si člověk vzpomene na zážitky z cestování a na to, co nás úžasného čeká, dá se to přežít. Každý bin jablek pro nás znamená další potenciální zážitek a to nám dává takovou sílu, že i po 8 hodinách vyběhnu s plným bagem jablek na žebřík a trhám jak o život. Člověk je venku, hýbe se, nabírá fyzičku a může se bavit. Je to asi individuální, ale mě to fakt baví.
Jediné, co mi opravdu vadí, je chemie. Zéland nešetří chemickými postřiky a už z Čech jsem věděla, že tu používají postřiky, které jsou jinde na světě zakázaný. Místní vláda konečně vytvořila politiku chemických postřiků a zlepšuje se to, ale když vidím lidi ve skafandru práškující stromy, je mi zle. Ty postřiky mají zvláštní zápach a od chvíle, co pracujeme na sadech, ze sebe stále cítím onen kyselý nepopsatelný odér. Smrdí mi všechno pracovní oblečení, pyžamo a nejde to pořádně vyprat. Přijde mi, že to vypocujeme a pokaždé na sluníčku nebo ve vodě to cítím. Pracovat na sadech tedy není úplně zdravotně nezávadné…. Tak že poučení, myjte si všechno ovoce a zeleninu, než to strčíte do pusy!
NĚKOLIKA HODINOVÁ ZKUŠENOST V PACKHOUSU
………“Pickování jablek mě baví, ale jako holka si asi nevydělám, tak že chci zkusit spíš packhouse. Sice je to továrna, rutina, ale jistý peníze. Překousnout to měsíc a můžu vyrazit na konec léta na jižní ostrov.“ …….. Tak to jsem psala pře pár dny. Jak hloupá jsem byla. Protože nám na sadu končí jedny jablka a další druh je až za 14 dní, rozhodly jsme se s Májou a Ájou najít jinou práci. Našli jsme jeden packhouse, kde se čistí, třídí a balí jablka, než se pošlou na export. V sadu jsme si vzaly volno a šli jsme tam na zkoušku, jestli budeme pro ně dostatečně rychlé a šikovné. Od 7 ráno nás postavili k pásu a jely jsme. Jablka padaly na pás a my z nich vyhazovaly nahnilé, obouchané a jinak poškozené jablka a rovnaly je do krabiček (podobné těm na vajíčka) šťopkou na horu a tím nejčervenějším nahoru. Jeden pohyb, hluk strojů, spolupracovníci se s vámi nebaví a ono to ani v tom hluku moc nejde a do přestávky daleko. Hlavou mi běželo dokola: „pracuješ u pásu, máš to za potřebí? ….super si to zkusit, ale můžeš to vydržet ty, která nesnášíš rutinu?.....si studovala 6 let pro tohle?.....Jak to mohou ostatní dělat už 2 měsíce?....Bolí mě záda…..chce se mi čůrat……bolí mě nohy….chci hudbu…kolik je asi hodin….mám čekat až mi někdo povolí jít čůrat?......“. DĚSNÝ! A očividně jsem nebyla jediná. Mája s Ájou k tomu připojili bolest očí a usínání za pochodu. Málem jsme utekly při první pauze. No ale…..Utekly jsme po druhé pauze Našli jsme hodně důvodů, proč tohle NE. Asi by muselo být hodně zle, aby nás tam něco udrželo. Kamarádi dělají měsíce v cibulovém packhousu a jiní také v jablečných, nechápu to. Miluju těžké jablka na břiše a raději vylezu 1000x žebřík než tohle!
RESTAURACE
I když nám od začátku říkalo mnoho kamarádů, že je nemožné najít tu normální práci v baru, povedlo se. A to hned všem holkám. Mája pracuje v super restauraci a má to štěstí, že ji využijí téměř každý den na celé večery, tak že ta na sad nemusí a pracuje jen tam. Ája a Iva našli místo hend vedle Máji v takovém fast-food restauraci (tady je téměř všechno fast-food). Přes Art deco měly hodne práce, teď už je to slabší, tak že Ája pracuje s náma přes den na sadu a večer jde do restaurace. Opravdu klobouk dolů, protože sad je opravdu náročný a donutit se jít ještě večer pracovat, obdivuji ji. Iva od začátku nechtěla na sady, tak že se jí povedlo najít přes den uklízení hotelu a přes večer restauraci, kde je Ája. No a já si až teď našla práci v nejstarší pizzerii u nás v městečku. Taky jen po sadu, ale mají celkem slabou sezonu a teď mají rozbitou troubu, tak jsem tam byla bohužel jen párkrát. No a kluci….ti se flákají….:) Ti mají přece peněz dost a mít druhou práci nemají zapotřebí
To jsou naše zkušenosti po 4 měsících. Doufám, že zkusíme ještě hodně prací, i když bych nikdy netušila, jak mi bude chybět kancelář, počítač a cokoli podobné kariéře. Ale jsme tady a stojí nám to opravdu za to
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)



