Prace a zase prace

Je začátek února a na Zélandě konečně dozrávají jablka. Normálně už je sezona v plném proudu, ale díky chladnějšímu podnebí a snad i nejdeštivějšímu lednu za posledních sto let, se všechna úroda opozdila. Pickeři (trhači) se už nemůžou dočkat, protože práce už několik týdnů téměř není. Jakmile se začne sbírat ovoce, otevřou své brány i packhousy, kde se ovoce třídí a balí.

Mohu říct, že si práci na sadech celkem užívám. Je sice vtipné s čerstvým vysokoškolským diplomem v kapse vyměnit kancelářskou práci za desetihodinovou manuální práci na sadu, ale kdy si tohle člověk zkusí? Aspoň vím, jak rodiče užívali chmelové brigády A když už, tak už, snažím se vyzkoušet co, se dá.

BORŮVKY

První naše práce bylo sbírání borůvek. Ohromná farma s desítky druhy borůvek, které neustále plodí další a další plody. Výhoda borůvek je, že stačilo projít školením (rady typu sbírejte pouze modré, opravdu tmavě modré borůvky, nejezte v řadách a nejezte borůvky) a teď můžeme chodit kdykoli a na jak dlouho chceme, protože je to taková téměř továrna. A jak se trhají na Zélandu borůvky? To máte na krku krabičku (takovou od vaničkové zmrzliny) na provázku a do té trháte borůvky. Plné krabičky se po šesti vejdou do přepravky a každý si táhne vozíček s čtyřmi takovými přepravkami. Každý dostane svojí řadu a sbírá. Borůvky nejsou samozřejmě jako u nás, ale rostou jako nám známé kanadské borůvky, tedy na keřích. Ty jsou vysoký od 30cm do 3 m, ale průměrně asi metr a půl. Jako u všeho ovoce je problém, že dozrávají postupně, tak že nemůžeme všechno sesypat do krabičky, ale vybrat jen ty opravdu zralé. Záda bolí, někdy to jde pekelně pomalu a špatně platí. Tak že je to spíš záchrana, když není práce. Člověk si vydělá aspoň něco. Zádrhel je taky v počasí. Borůvky by se neměli trhat v dešti a taky v přílišném horku. No a jak vlastně borůvky chutnají. Pro mě nic moc, na český nemají ani jednou šťopkou. Jíst jsme měli ale zakázáno, tak že bylo téměř povinnost ujídat Málem bych zapomněla, největší výhoda těchto borůvek oproti českým: nebarví, tak že vás modrá pusa neprozradí! 

VINICE

Vinice je dobrým zaměstnavatelem, protože tam je fůra práce přes celý rok. My jsme si zatím zkusili tacking, což byla děsná práce. Vinice rostou pěkně srovnané do drátů, aby se pak lehce očesali. Jak postupně rostou, přerůstají ony dráty a dostávají se mimo ně a naším úkolem bylo dráty uvolnit ze čtyř metrů od sebe vzdálených sloupků, obloukem vyndat z vinice a nandat výš na sloupky. Samozřejmě tak, abychom vinici nepoškodili a co nejrychleji. Tak že v zrovna v deštivém období jsme v mokrých rukavicích tahaly težké dráty, „omylem“ trhaly vinice jak o závod a s jazykem na vestě sotva stíhali požadované tempo. Ale bylo to na hodinovku za dobrou cenu, tak jsme si aspoň vydělali hodně peněz a rozhodli se vyhýbat se vinicím v zimě velkým obloukem.

THINNING

Další rozšířená práce na jaře je thining neboli protrhávání ovoce. Já bych řekla spíš plýtvání ovocem. Protrhávali jsme doteď jablka, broskve a kiwi. Každé ovoce a každý sad má své pravidla. Jablka musí být na pěst od sebe, nesmí jich být moc na jedné větvi, nesmí mít žádný kaz a další šílená pravidla…Broskve to mají podobný, ale jsou děsně vysoký a já se celou dobu bála, že spadnu z žebříku. A u kiwi se hlídá tvar, protože kiwi musí být dokonalé, musí viset samotné na stonku, nesmí mít kaz, musí mít určitou velikost a hlavně dokonalý tvar….. Prostě shodíte přes polovinu úrody na zem, aby se strom posílil a ostatní ovoce na něm bylo obrovské a dokonalé. Máju tohle vždycky bavilo, protože je, jak říkala, placená za to, aby něco ničila

TŘEŠNĚ

Přes Vánoce jsme byli na rodinném sadu s třešněmi. Bylo to příjemné pracovat na rodinné farmě. Paní a pán domu byli moc milý, o přestávkách nám servírovali čaj a coockies. Třešně jsme trhali, třídili je i připravovali do krabiček na prodej. Třešně jsou některé podobné naším, ale mají především obrovské dokonalé tmavě rudé druhy. A mohu říct, že byli fantastické. Jíst bylo povoleno, protože prý každý správný picker musí vědět, co má trhat a nejlépe to pozná podle chuti. Tolik třešní jsem za celý život nesnědla! Člověk se nutil nezačít jíst od rána, ale ono se to nedalo. Tak nádherné šťavnaté třešně a rovnou ze stromu. A! Bez červů! Asi si nepomatuji, kdy jsem jedla třešně s takovým klidem, že mi mezi zuby nezůstane odporný bílý červ. Při balení třešní jsme si často povídali s paní domu, a když jsme jim vyprávěli o našich červech a jak to plave v kompotech, tak se tvářili, že jsme prasata, že to jíme. Ale na naši obranu, jejich třešně jsou skrz na skrz prolité chemikáliemi.

KIWI

No a teď jsme opět na spíše rodinné farmě, kde se staráme o kiwi – protrhávání a navazování nových stromečků. Kiwi je vlastně takové víno. Je to popínavá rostlinka, která se musí navazovat do výšky, aby se pak položila na dráty asi 2m nad zem. Také jsme s Ájou rozdělovaly nové kiwi, aby rostlo správně podle drátů a kluci hnojili kiwi, což znamená nechat se vézt za traktorem a házet z pytle granule. Kluci také pleli rýčem plevel od kmenů s kiwi, maminky by z nich měli radost Výhoda rodinných sadů je to, že se máme šanci dostat k více druhům prací a já mohu ukojit svojí zvídavost a pořád se na něco ptát. Můžu říct, že farmaření je opravdu tvrdá dřina a manažer sadu musím mít neuvěřitelné znalosti a schopnosti a nakonec stejně vše záleží na počasí.

JABLKA

Tento týden nám začali na sadu dozrávat jablka, tak že jsme začali na plno trhat. Tato práce se platí na contract, tedy platí nám za natrhané biny (velká bedna). Každý má na břiše bag (vystužený vak), s kterým si připadáme jak těhotný a po jeho naplnění jablky ho vysypeme do binu (dřevěná bedna). Bin má prý půl tuny a za ten bin máme v přepočtu asi 350 Kč. Jak dlouho nám trvá ho naplnit, záleží na stromech, počtu jablek, počasí a naší kondici. Dnes jsem dala svůj osobní rekord 4 biny, tak že jsem na svém hrbu natahala 2 tuny jablek a za to mám 1200 Kč. No hrůza. Většinou jsem ale natrhala kolem 3 binů, kluci tak 3-4, ale opravdoví profíci na jiných sadecj dávají i 6-10 binů, ale to fakt nechápu. Opět štěstí nepřeje a je nejhorší sezona za 30 let. Jablka by měla být velká jako pěst, ale trháme celkem mrňata a je jich málo. Největší brzdou je to, že se trhají jen zralé jablka, někdy je to 50% stromu, někdy 20% stromu. Zralost se pozná podle barvy, ale je to celkem věda. Většinou je prostě všechno červené a je určitý odstín je ten správný. Každý druh to má jinak, tak že sem, si  začátku přišla chvílemi barvoslepá. Navíc vám pořád biny kontrolují a prudí, že to máte zelené (vlastně jen jinak červené). A když vás pošlou do řady plných zelených jablek, tak jablka nesbíráte, ale hledáte červený. To je pomalý, tak že si nic nevyděláte. V tomto případě nezbývá než hlasitě nadávat a co nejrychleji projít řadou, aby vás poslali do jiné lepší (pokud bude štěstí) řady.

Na sadech se pracuje 10 hodin denně od 6 nebo 7 ráno. Denně vylezeme milionkrát na žebřík, nosíme 20 kg bag na břiše, jsme poškrábaní od větví, denně vyndaváme třísky, záda bolí, jsme ztahaní….není to sranda. Ale když si člověk vzpomene na zážitky z cestování a na to, co nás úžasného čeká, dá se to přežít. Každý bin jablek pro nás znamená další potenciální zážitek a to nám dává takovou sílu, že i po 8 hodinách vyběhnu s plným bagem jablek na žebřík a trhám jak o život. Člověk je venku, hýbe se, nabírá fyzičku a může se bavit. Je to asi individuální, ale mě to fakt baví.

Jediné, co mi opravdu vadí, je chemie. Zéland nešetří chemickými postřiky a už z Čech jsem věděla, že tu používají postřiky, které jsou jinde na světě zakázaný. Místní vláda konečně vytvořila politiku chemických postřiků a zlepšuje se to, ale když vidím lidi ve skafandru práškující stromy, je mi zle. Ty postřiky mají zvláštní zápach a od chvíle, co pracujeme na sadech, ze sebe stále cítím onen kyselý nepopsatelný odér. Smrdí mi všechno pracovní oblečení, pyžamo a nejde to pořádně vyprat. Přijde mi, že to vypocujeme a pokaždé na sluníčku nebo ve vodě to cítím. Pracovat na sadech tedy není úplně zdravotně nezávadné…. Tak že poučení, myjte si všechno ovoce a zeleninu, než to strčíte do pusy!

NĚKOLIKA HODINOVÁ ZKUŠENOST V PACKHOUSU

………“Pickování jablek mě baví, ale jako holka si asi nevydělám, tak že chci zkusit spíš packhouse. Sice je to továrna, rutina, ale jistý peníze. Překousnout to měsíc a můžu vyrazit na konec léta na jižní ostrov.“ …….. Tak to jsem psala pře pár dny. Jak hloupá jsem byla. Protože nám na sadu končí jedny jablka a další druh je až za 14 dní, rozhodly jsme se s Májou a Ájou najít jinou práci. Našli jsme jeden packhouse, kde se čistí, třídí a balí jablka, než se pošlou na export. V sadu jsme si vzaly volno a šli jsme tam na zkoušku, jestli budeme pro ně dostatečně rychlé a šikovné. Od 7 ráno nás postavili k pásu a jely jsme. Jablka padaly na pás a my z nich vyhazovaly nahnilé, obouchané a jinak poškozené jablka a rovnaly je do krabiček (podobné těm na vajíčka) šťopkou na horu a tím nejčervenějším nahoru. Jeden pohyb, hluk strojů, spolupracovníci se s vámi nebaví a ono to ani v tom hluku moc nejde a do přestávky daleko. Hlavou mi běželo dokola: „pracuješ u pásu, máš to za potřebí? ….super si to zkusit, ale můžeš to vydržet ty, která nesnášíš rutinu?.....si studovala 6 let pro tohle?.....Jak to mohou ostatní dělat už 2 měsíce?....Bolí mě záda…..chce se mi čůrat……bolí mě nohy….chci hudbu…kolik je asi hodin….mám čekat až mi někdo povolí jít čůrat?......“. DĚSNÝ! A očividně jsem nebyla jediná. Mája s Ájou k tomu připojili bolest očí a usínání za pochodu. Málem jsme utekly při první pauze. No ale…..Utekly jsme po druhé pauze Našli jsme hodně důvodů, proč tohle NE. Asi by muselo být hodně zle, aby nás tam něco udrželo. Kamarádi dělají měsíce v cibulovém packhousu a jiní také v jablečných, nechápu to. Miluju těžké jablka na břiše a raději vylezu 1000x žebřík než tohle!

RESTAURACE

I když nám od začátku říkalo mnoho kamarádů, že je nemožné najít tu normální práci v baru, povedlo se. A to hned všem holkám. Mája pracuje v super restauraci a má to štěstí, že ji využijí téměř každý den na celé večery, tak že ta na sad nemusí a pracuje jen tam. Ája a Iva našli místo hend vedle Máji v takovém fast-food restauraci (tady je téměř všechno fast-food). Přes Art deco měly hodne práce, teď už je to slabší, tak že Ája pracuje s náma přes den na sadu a večer jde do restaurace. Opravdu klobouk dolů, protože sad je opravdu náročný a donutit se jít ještě večer pracovat, obdivuji ji. Iva od začátku nechtěla na sady, tak že se jí povedlo najít přes den uklízení hotelu a přes večer restauraci, kde je Ája. No a já si až teď našla práci v nejstarší pizzerii u nás v městečku. Taky jen po sadu, ale mají celkem slabou sezonu a teď mají rozbitou troubu, tak jsem tam byla bohužel jen párkrát. No a kluci….ti se flákají….:) Ti mají přece peněz dost a mít druhou práci nemají zapotřebí

To jsou naše zkušenosti po 4 měsících. Doufám, že zkusíme ještě hodně prací, i když bych nikdy netušila, jak mi bude chybět kancelář, počítač a cokoli podobné kariéře. Ale jsme tady a stojí nám to opravdu za to 