Češi ve světovém žebříčku dobročinnosti příliš neuspěli

Dnes vysel v ceskych internetovych novinach clanek v nemz se pise: "Britská Nadace pro charitativní pomoc zveřejnila žebříček zemí podle toho, jak jsou jejich obyvatelé ochotni pomáhat jiným lidem v nouzi. Měřila se finanční pomoc nebo například čas věnovaný dobročinnosti. Zvítězila Austrálie, Češi na seznamu 153 zemí skončili na 81. pozici.

V první desítce se po "vítězných" Austrálii a Novém Zélandu umístily vyspělé země, jako například třetí Kanada a Irsko, páté USA nebo desáté Rakousko."

Neprejte si cist reakce, ktere byli pod timto clanke. Z tech reakci mi je vzdycky tak smutno a rikam si, co bude v tech Cechach delat mezi temi zlymi, sobeckymi a neprijemnymi lidmi? Reakce, ze mame sami malo a ze jsme meli taky povodne, ze prece mame co delat sami ze sebou?! A ze nasi vojaci pomahali v Kosovu a Afganistanu, ze tohle se jako nepocita??


Prekvapuje me kazdy den, jak zelandani ziji charitou. Pomatuji si naposled, jak jsme radi prispivali na povodne v Thajsku pomoci SMS, pak nekdo nejakou charitu vytuneloval a kazdy uz se boji, ze penize nedorazi, tam kam maji. Na bezdomovce nikdo neprispiva, ze si za to muzou sami. Pri povodnich nikdo nejede pomahat, ze jim prece pomuze armada. To je tak smutne. 


My mame zemetreseni jakou Zeland leta nezazil. Plno rodin je bez domova, spousty lidi nemuze do prace a vsichni zijeme ve strachu. Ale jakmile vyhlasili, ze krizove centrum ma nedostatek matraci a dek, do dvou hodin byli plne zasobeni. Lide, kteri byli sami zasazeni zemetresenim prijizdeli do centra a privazeli co mohli. 


Chteli jsme jit  jako dobrovolnici pomahat, doted nam  nikdo nevolal, protoze dobrovolniku je obrovske mnozstvi. Stredoskolaci, co nemuzou do skoly a dospeli, kteri nemuzou jit do prace pomahaji ostatnim s vyklizenim, uklizenim i treba dozorovanim na silnicich. Privazi uvarene jidlo, piti a susenky.


Snad kazdy Kiwak, s kterym sem se tu potkala a ma na me cislo mi volal, aby  se me zepta, zda jsem v poradku. V radiich davaji omluvne reklamy, ze maji zavrene obchody. Je jim jeste lito zakazniku, ze museji do vzdalenejsiho obchodu, pri tom oni prisli o business nebo o nekolika tydenni zisk.


Nejde o to prispivat velkymi castkami, o to ze se lide zajimaji a prinesou starou matraci z garaze. Nejde o to, ze nejaka armada nekde pomaha, jde prece o nas o jednotlivce. V clanku pisi, ze se meril i cas, ktery charite venujeme. Jakmile je nejaka vetsi akce ve meste, prodavaji lide klobasy na charitu. Pri Dnu proti rakovine vidite dotacni kyticky uplne vsude. Je to krasne a nedivim se, ze Zeland je na prvnich prickach v charite. Radsi zaziji 10 zemetreseni tady na Zelande nez jednu povoden v Cesku. Tady vim, ze se o me postaraji. 

A stale to s nami trese a trese

Tak uz me to fakt prestava bavit. Uz mame za sebou 150 naslednych zemetreseni. Je to na palici. Kazdy den cekama na nejake vetsi zemetreseni, ktere ma automaticky prijit a je to jak cekani na smrt. Nemysim si, ze  bychom byli nejak ohrozeni na zdravi (nase baraky drzi a nemelo by to byt horsi nez to prvni), ale ten stres. To ze to zazijeme znova. Scenu ze sobotniho rana si prehravam porad dokola a znovu to zazit proste nechci. V noci nas budi klepajici barak a clovek jen ceka, jestli to bude vetsi nebo mensi. Cele mesto je ve stresu. Lituji obyvatele, co maji narusene baraky, protoze se to s kazdym dalsim otresem muze zhorsit. Zachranari tu pracuji ve dne v noci na strechach a visi na jerabech, aby je mohli zvednou kdyby zase neco prislo. Odpadni trubky ktere opravi/ se znovu lamou. Boj s vetrnymi mlyny.

Ja mam hledat praci a v tehle situaci je to naprosto nerealizovatelne. Stav nouze prodlouzili o tyden, centrum je stale omezene, hlavni budovy stale zavrene. Dnes misto 30 pozic visi na strankach s pracemi jen 7 a polovina jsou stavarske prace. Snazime se tak byt s kamarady porad pohromade. Temer kazdy vecer jsme spolecne do pulnoci u nekoho doma. Jakmile se setmi, nam citlivkam zacina byt blbe a clovek se citi hned hur. Uz si jen vsichni prejeme, aby byl konec. Tohle je docea zajimava mapa:
http://www.christchurchquakemap.co.nz/

Dulezite ale je, ze jsme vsichni v poradku a nehrozi nic spatneho. Nemusite se o nas bat, jde je o psychiku. A to vse by melo byt za par tydnu za nami. Ale stejen nas mrzi, kdyz si na nas mnozi kamaradi ani nevzpomnou, nebo jim to prijde jeste jako desne dobrodruzo a super zazitek. A zase potesi, kdyz nam aspon nekteri posilaji, jak nam drzi palce. Potesila me i Jana Husakova, ktera mi rano hned volala a kdyz zjistila, ze nemam pristup na internet a jsme bez elektriny, tak nas cele sobotni dopoledne informovala, co se vlastne deje a jak se mame chovat par hodin po zemetreseni:)

Zeland je na tyto situace hodne dobre pripraveny a pripravuje vsechny obyvatele na podobne nestesti. Jen tu takove zemetreseni dlouho nebylo a Kiwaci to proste trochu podcenovali. Ale statni sprava je neuveritelna. Tady to slape jak hodinky a lide jsou na prvnich mistech. Dokonce dotuji zamestnance, kteri nemuzou pracovat a ze jich neni malo.

Kiwaci vsichni drzi pohromade, pomahaji si a zajimaji se. Rabovani probehlo, ale pouze minimalne a vetsinou slo jen o kradeze alkoholu. Lide chodi kolem luxusnich vymlacenych obchodu a nenapadne je vyuzit toho. Tak jak se tu vseobecne citim dobre, tak i ted mam pocit domova. Mame obrovskou oporu v nasi ceske parte, ale i u nasich kamaradu Kiwaku.

Zemetreseni 4.10.2010, Christchurch

Byl to popravde muj sen, zazit co je to zemetreseni. Stacilo by takove mensi a aby se samozrejme nikomu nic nestalo. Sen se mi splnil. Az moc. A z celeho srdce doufam, ze uz to nikdy vic nezaziji.

Uderilo to v pul pate rano. Neprijemne probuzeni, panika. Ale i v techto situacich si clovek vzpomene na vsechny poucky a rady, se kterymi se na Zelandu potkate vsude. Okamzite jsme bezeli mezi futra dveri. Jen jsme nevedeli, jestli mame pockat tam nebo radeji utect, kdyby se zritil barak. Ale sila zemetreseni nam moc nedala na vyber a preckali jsme 40s mezi dvermi. Pak jsme duchapritomne vzali penezenky, mobily, klice, bundy a deku a utikali z baraku. Tam jsme se sesli se spolubydlicimi a cekali dalsi hodinu venku na mrazu, protoze jsme vsichni vedeli, ze by mel prijit dalsi zachvev. 

Ne kazdy to takhle prozival. Meli jsme to horsi mozna proto, ze jsme byli v prvnim patre. Vetsi strach, ze nestihneme utect a vic se to tam klati. Ale vsichni jsme v poradku. Zadny skody na baraku. Jen jsme byli bez elektriny a tak jsme po tme cekali v obyvaku v prizemi, co bude dal. Otresy nasledovali...kazdou pul hodinu. Ale jen kratke a mirnejsi. Nikdo jsme si netroufl vyjit do prvniho patra dalsich par hodin. 

Dopoledne uz volali kamaradi z nedalekeho Queenstownu, jestli jsme v poradku. Epicentrum bylo 30 km od naseho mesta Christchurch a tak to v okolnich mestech sotva citili. Na ten den po zemetresenu hlasili snehove boure, nekdo nad nami se ale slitoval a seslal snad nejteplejsi jarni den. Sli jsme do mesta zjistovat skody. Nevypadalo to tak spatne, az po tom z fotek ze samotneho rana nam doslo, ze hasici a policie vetsinu stihla uklidit. Meli asi pernou noc. My jsme videli jen velke zlomy v silnicich, par vymlacenych oken a temer vetsina kominu spadla. Par domu to bohuzel preci jen odneslo. Omitky a kusy zdi nicily auta pod nimi. Uzavreli historicke centrum kvuli nestabilnim budovam a rabovani. To nejhorsi jsme asi nevideli. Pry je nenavratne poskozeno na 500 domu, jsou obrovske skody ma majetku. Co jsou proti tomu nase rozsypane policky a popadane obrazy. 

Celou dobu na Zelandu jsme nadavali, jak neumeji stavet baraky, ze ani cihlu nepouziji, jak je v nich zima. Vse bereme zpet. Zemetreseni o sile 7.1 Richterovy skaly vetsina baraku prezila bez skrabancu. Nejhur dopadly cihlove baraky a stare budovy, predevsim kostely. 

Po prochazce mestem jsme se sesli u Zamku s Risou, protoze jsme chteli byt spolu. Je to hned lepsi pocit. Sli jsme se zrelaxovat do botanicky zahrady.

Zachvevy jsou citit dodnes. Protoze to bylo tak sine zemetreseni, muze to pokracovat i nekolik tydnu. Uz si zvykame. Ale uz by to nemelo byt tak silne jako poprve. Hlavne to neni tak douhe, trva to jen par sekund. Pro nas holky je to jen neprijemny, jsme citlivky a rozhodne se nam neusina dobre. Ale je to lepsi a lepsi. 

Obchody v centru jsou stale zavrene, jsou pry pozkozene potrubi v zemi, ale pomalu se vse vraci do normalu. Je zazrak, ze nikdo neumrel. Stejne silne zemetreseni zabilo na Haiti sta tisice lidi. Ale na Zelandu je to neco jineho. Tady jsou na to pripraveni. Vedi co delat. I kdyby se to opakovalo verim, ze se nam opet nic nestane. Prijeli jsme s tim, ze to hrozi a meli jsme hodne informaci jak se chovat. Uz od zacatku pobytu jsem se ptala mistnich, jestli zemetreseni zazilo, ale vetsina jen parkrat a vetsinou male. Tohle bylo nejvetsi zemetreseni na jiznim ostrove za 150 let, tak ze to rozhodne neni bezne. 

Tak se o nas nebojte. Kluci z toho maji spis srandu:) 

Tady je odkaz na nekolik nasich fotek. V televizi samozrejme vyberou to nejhorsi a porad to opakuji dokola. Ale podle me to vsechno ma happy end, alespon  pro nas: http://www.facebook.com/album.php?aid=217837&l=abef7330df&id=659545339 .