Stale slycham otazky, kde vlastne jsme a proc nejsme tam a proc jsme odmitli praci tam. Co nejstrucneji vysvetlim, jak to ted s nami bylo je a asi bude. Severni ostrov mame jiz cely projety skrz na skrz. Jsou nazory, ze jizni ostrov je krasnejsi, ja ale na ten severni nedam dopustit. Temer pul roku jsme stravili na tak nadhernych mistech a videli rozmanitost od nejsevernejsiho cipu po ten nejjiznejsi a od nejvychodnejsiho po ten nejzapadnejsi. Koncilo ale leto a my jsme meli jeste v planu podivat se na ten jizni ostrov. Proto jsme jeste pred koncem leta s Risou a Elim spechali dokoncit cestovani po severnim ostrovu a prejet nejlepe jeste za tepla na jizni ostrov. To se nam povedlo, pocasi pralo a my projeli vrsek severniho ostrova, ktery vidite ma mapce. Uplne na severu jsou Abel Tasman a Queen Charlotte Track. Protoze jsme jeste cekali na Maju a Aju, az za nami dorazi, meli jsme moznost udelat okruh pres Nelson a vnitrozemim na vychodni pobrezi do Kaikoury na delfiny, lachtany a velrybu. Pak i s holkama jsme se opet pres Nelson dostali az na zapadni pobrezi West Coast, ktere je zase uplne jine, nez jsme na Zelandu videli. Je to hodne drsny kraj s rozbourenym morem, divokymi pobrezimi a chudsimi podminkami, protoze hlavnim zdrojem obzivy tu bylo predevsim dolnictvi a prave tady panovala zlata horecka. Uz mozna kvuli pocasi nas tento cip Zelandu tolik nazaujal. Meli jsme pak naplanovanou cestu az na jih, ale protoze jsme byli uz pres mesic na cestach, dochazeli nam penize. K tomu nam odchazely brzdy, protoze Zelandske kopce je tvrde proverily. Nejen to nas nakonec svedlo z cesty na jih a ze zapadniho pobrezi jsme to vzali primou carou na vychod do Christchurch. Ve stredozemi jsme jeste podnikli track v Arthur's Pass, ale tam uz nam brzdy zacinaly hlasite nadavat, tak ze jsme uz rovnou spechali do Christchurch, kde jsme meli kamarady a tusili jsme, ze budeme muset hledat praci, abychom si vydelali na auto i dalsi zivot tady.
A jak uz to osud zamota, nakonec jsme tu v Christchurch ja, Eli a Risa zustali. Mesic jsme zili v autech na plazi, potkavali dalsi a dalsi kamarady a resili, co dal. Na vinice se nam uz nikomu nechtelo, a tak jsme nakonec vsichni nasli praci, bydleni a tak nejak jsme se zase na chvili usadili. Maja s Ajou se nakonec premistili na hory do nejkrasnejsich zimnich stredisek na svete. Risa dostal skvelou praci auditora a my s Elim pracujeme v kavrnach na letisti s tim, ze se pokousime najit lepsi praci. S praci je to tady ale dost bida, ekonomicka krize prisla i sem a nezamestnanost je tu horsi a horsi jako vsude na svete. Jsme tedy nakonec radi, ze vubec praci mame, spousta cizincu to tu vzdava a odjizdi zpet domu.
Ted tedy zijeme tady v Christchurch, spolu s kamarady Zamkovymi, ktere znam uz dlouho z Prahy a pak s dasimi znamymi, ktere jsme ziskali az tady na Zelandu. Vsichni od sebe bydlime par minut, a tak jsme tu takova rodina. Je prijemne tu mit nekoho blizkeho, na koho se muzete spolehnout. Kamaradu Zelandanu mame taky dost, ale malo kdy z toho je takove to pratelstvi na zivot a na smrt.
No a o Christchurch jako o mestu samotnem az priste.
Mejste se krasne.
