sobota 28. listopadu 2009
Kde najdete fotky
Ahoj, všechny fotky budu pomalu davat na: http://picasaweb.google.cz/katerina.zavazalova . Snad se bude kvalita zlepšova, ale zatim me to fakt bavi.
pátek 27. listopadu 2009
Neděle 15. 11., neděle, 4. Den, Shakespeare park – Whangarei
Vylosovaly jsme si s Májou první spánek ve stanu. Ráno nás budil zpěv stovky ptáků. Nikdy jsem nic takového neslyšela. Jeden z nich napodoboval zvuk přilétajícího UFA, další byl jak přicházející SMS a dalších jak naši slavíci a vrabčáci. Otevřel se nám konečně výhled na vše kolem nás. Prázdný čistý zelený park. A i v této končině byli čisté a udržované záchody, voda a kempigkové stoly.
Zanedlouho si nás přišel prohlédnout nádherný páv. Byl od nás na dosah ruky a asi 15 min nám pózoval u stanu. Přišla jsem si jak v ZOO.
A to vše zadarmo. Skoro. Když jsme dobalovali stan, stavil se u náš renger, který očividně dohlížel na celý park a s úsměvem nám vysvětlil, že jsme jim měli zavolat, že chceme stanovat a že bychom měli dostat pokutu. Tu nám však odpustil, zaplatili jsme každý v přepočtu asi 60 Kč a ještě nám věnoval mapu se všemi podobnými parky a další 4 parky nám ještě nadiktoval. Díky němu jsme zjistili, že tu existují DOC parky, které jsou většinou v přírodních rezervacích, odlehlé od civilizace a stojí všechny do 120 Kč podle vybavení. Od té doby jsme přespávali především v těchto parcích.
Po zabalení jsme se šli projít do okolí, kde nás uvítala tato cedule. – nedaří se mi vložit:/
Rozlehlé pastviny, ale bez zvířátek. Poprvé jsme zažili, co je to vylézt jen na malý kopec a rozhlédnout se do okolí. Nádherné pláže, všude kolem moře, které má tisíce odstínů modré, v dálce ostrůvky. Kýč jak bič. S Richardem fotíme jak o život, ale je zamračeno, a tak se žádné pořádné fotky nevedou. Po 14 dnech je mi jasné, jak neskutečně těžké je vypovědět fotografií, co vidíme. A pokud je zamračeno, jsou naše snahy ještě marnější. S focením oba spíše začínáme, tak snad za rok z nás budou alespoň mírně pokročilý. I přesto všechno se každý den snažím zachytit, co se kolem nás odehrává, a jsem ráda, že si ještě mohu pomoct slovy tady na blogu. Ale. Ani slova nestačí. Proto jsem už vtipkovala, že začnu psát básně, že ty to snad dovedou. A protože kdy jindy má člověk čas psát básně, budete potkávat čas od času veršíky a snad za ten rok ze mne bude i básnířka Toť vysvětlení básně z minulého zápisu.
Také jsme hned narazili na fakt, o kterém nám Yorki vyprávěl, že na Zélandu nelze jen tak jít krajinou kam ho nohy nesou. Zélanďani mají všechny své pastviny oplocené a ještě rozdělené na další menší pastviny. A protože jsou ty ploty dost vysoké a někdy i pod proudem, jste odsouzen chodit kolem nebo použít vrátka, pokud je tam někdo zrovna postavil. Tak že jsme se v rozmanitých pastvinách mírně ztratili, než jsme zjistili, že prostě musíme po stejné cestě, kterou jsme přišli, protože jiné vrátka nikdo nepostavil.
Z Shakespeare parku jsme se rozhodli vyrazit směr sever po pravém pobřeží. Zatím řídí Richard a jízda po levé straně silnice mu nedělá problém ani v serpentinách. Až budu mít víc času na netu, udělám nějakou mapičku.
Dostali jsme se do Whangarei, kde jsme nemohli nenavštívit prý nejfotogeničtější vodopády na Zélandu Whangarei falls.
Trochu déle jsme hledali kemp, ale nakonec jsme se zabydleli v kempu Tutukaka u Whagnarei.
Zanedlouho si nás přišel prohlédnout nádherný páv. Byl od nás na dosah ruky a asi 15 min nám pózoval u stanu. Přišla jsem si jak v ZOO.
A to vše zadarmo. Skoro. Když jsme dobalovali stan, stavil se u náš renger, který očividně dohlížel na celý park a s úsměvem nám vysvětlil, že jsme jim měli zavolat, že chceme stanovat a že bychom měli dostat pokutu. Tu nám však odpustil, zaplatili jsme každý v přepočtu asi 60 Kč a ještě nám věnoval mapu se všemi podobnými parky a další 4 parky nám ještě nadiktoval. Díky němu jsme zjistili, že tu existují DOC parky, které jsou většinou v přírodních rezervacích, odlehlé od civilizace a stojí všechny do 120 Kč podle vybavení. Od té doby jsme přespávali především v těchto parcích.
Po zabalení jsme se šli projít do okolí, kde nás uvítala tato cedule. – nedaří se mi vložit:/
Rozlehlé pastviny, ale bez zvířátek. Poprvé jsme zažili, co je to vylézt jen na malý kopec a rozhlédnout se do okolí. Nádherné pláže, všude kolem moře, které má tisíce odstínů modré, v dálce ostrůvky. Kýč jak bič. S Richardem fotíme jak o život, ale je zamračeno, a tak se žádné pořádné fotky nevedou. Po 14 dnech je mi jasné, jak neskutečně těžké je vypovědět fotografií, co vidíme. A pokud je zamračeno, jsou naše snahy ještě marnější. S focením oba spíše začínáme, tak snad za rok z nás budou alespoň mírně pokročilý. I přesto všechno se každý den snažím zachytit, co se kolem nás odehrává, a jsem ráda, že si ještě mohu pomoct slovy tady na blogu. Ale. Ani slova nestačí. Proto jsem už vtipkovala, že začnu psát básně, že ty to snad dovedou. A protože kdy jindy má člověk čas psát básně, budete potkávat čas od času veršíky a snad za ten rok ze mne bude i básnířka Toť vysvětlení básně z minulého zápisu.
Také jsme hned narazili na fakt, o kterém nám Yorki vyprávěl, že na Zélandu nelze jen tak jít krajinou kam ho nohy nesou. Zélanďani mají všechny své pastviny oplocené a ještě rozdělené na další menší pastviny. A protože jsou ty ploty dost vysoké a někdy i pod proudem, jste odsouzen chodit kolem nebo použít vrátka, pokud je tam někdo zrovna postavil. Tak že jsme se v rozmanitých pastvinách mírně ztratili, než jsme zjistili, že prostě musíme po stejné cestě, kterou jsme přišli, protože jiné vrátka nikdo nepostavil.
Z Shakespeare parku jsme se rozhodli vyrazit směr sever po pravém pobřeží. Zatím řídí Richard a jízda po levé straně silnice mu nedělá problém ani v serpentinách. Až budu mít víc času na netu, udělám nějakou mapičku.
Dostali jsme se do Whangarei, kde jsme nemohli nenavštívit prý nejfotogeničtější vodopády na Zélandu Whangarei falls.
Trochu déle jsme hledali kemp, ale nakonec jsme se zabydleli v kempu Tutukaka u Whagnarei.
Pátek 13. 11. 2009, Auckland, 2. Den, Sobota 14. 11. 2009, úprk z Aucklandu, 3. Den
Asi v 10 večer jsme museli zalehnout. Celkem úspěšný den.
Pátek 13. 11. 2009, Auckland, 2. Den
Cíl dnešního dne: KOUPIT AUTO. Strávili jsme celý den obíháním nástěnek backpackrů, surfování v knihovně, kde je zdarma Wi-fi a prohlížení potenciálních aut. První prodávající Mike (ještě má roli v našem příběhu) nám ukázal úplně jiné auto a na to, že to měl být cestující student, z něho nakonec vypadlo, že mu stojí těch aut na parkovišti víc. Tak že asi překupník, ale auta celkem v dobrém stavu za dobrou cenu. Další prohlížené auto bylo celkem ve špatném stavu a z dalšího se za jízdy začalo kouřit. Tak že nic. Cíl nesplněn. Celý den nás provázal jetlack. I když jsme spali dostatečně, byli jsme jak mrtvoly. Jak kdyby nás zrovna vzbudili o půlnoci. Fungovali jsme, ale naše těla jak kdyby vážila 100kg.
Sobota 14. 11. 2009, úprk z Aucklandu, 3. Den
KOUPILI JSME AUTO! Podivný student, překupník Mike opět nastupuje na scénu. Přeci jenom jsme mu zavolali, že se nám líbí jeho auto a nemilosrdně ho donutili odvézt nás za město na předkupní prohlídku. Přemluvili jsme je, že chceme krátkou prohlídku nejdůležitějších věcí. Na našem budoucím Nissan Serena z roku 93 našli hodně nedostatků, ale zkuste si pokecat s automechanikem, o věcech které neznáte ani v češtině a které vám marně vysvětluje svojí děsivou kiwičtinou. Pochopili jsme, že to prostě jezdí a že by to mělo jít do servisu a že by se mělo spravit asi 10 věcí. Nějak nás to kvůli stáří nepřekvapilo, milému Mikovi jsme zaplatili 3200dollarů, tedy asi 46 000Kč a s podezřením, že nám ho někde v centru ještě ukradne, jsme spěchali pro věci a zdrhali z již pro nás nesympatického Aucklandu do přírody. Zastávka v levných obchodech za městem, nákup důležitých věcí jako polštářků, ale samozřejmě i stanu, nádobí a další vychytávek pro naše další cesty skrz Zéland.
Protože jsme vyjížděli z města celkem pozdě, nemohli jsme si udělat extra dlouhý výlet. Naslepo jsme na mapě našli Shakespeare kemp úplně na konci poloostrova Whangaparaeoa. A štěstí přálo začátečníkům. Riskovat se vyplatilo, protože jsme našli naprosto úchvatný opuštěný kemp v přírodní rezervaci s nádhernou pláží, golfovým trávníkem, kopci posetými ovečkami, výhledem na rozzářený Auckland a tisíci neznámých ptáků. Bylo to jak odměna za ten dlouhý let a stres v Aucklandu. Za to, že jsme se rozhodli jet na konec druhého světa. Seděli jsme v trávě na duně u pláže, koukali na miliardy hvězd a hleděli na rozsvícený Auckland, který najednou z té dálky a z toho úžasného místa vypadal tak mírumilovně a klidně. Poprvé jsme rozložili stan a ležení v autě a okusili noc v přírodě.
--------------
Konečně klid a úplné zastavení,
Konečně začátek našeho snění.
Konečně dny bez cíle a plánu,
Hvězdy, ptáci, moře,…. téměř v našem stanu.
------------------
Pátek 13. 11. 2009, Auckland, 2. Den
Cíl dnešního dne: KOUPIT AUTO. Strávili jsme celý den obíháním nástěnek backpackrů, surfování v knihovně, kde je zdarma Wi-fi a prohlížení potenciálních aut. První prodávající Mike (ještě má roli v našem příběhu) nám ukázal úplně jiné auto a na to, že to měl být cestující student, z něho nakonec vypadlo, že mu stojí těch aut na parkovišti víc. Tak že asi překupník, ale auta celkem v dobrém stavu za dobrou cenu. Další prohlížené auto bylo celkem ve špatném stavu a z dalšího se za jízdy začalo kouřit. Tak že nic. Cíl nesplněn. Celý den nás provázal jetlack. I když jsme spali dostatečně, byli jsme jak mrtvoly. Jak kdyby nás zrovna vzbudili o půlnoci. Fungovali jsme, ale naše těla jak kdyby vážila 100kg.
Sobota 14. 11. 2009, úprk z Aucklandu, 3. Den
KOUPILI JSME AUTO! Podivný student, překupník Mike opět nastupuje na scénu. Přeci jenom jsme mu zavolali, že se nám líbí jeho auto a nemilosrdně ho donutili odvézt nás za město na předkupní prohlídku. Přemluvili jsme je, že chceme krátkou prohlídku nejdůležitějších věcí. Na našem budoucím Nissan Serena z roku 93 našli hodně nedostatků, ale zkuste si pokecat s automechanikem, o věcech které neznáte ani v češtině a které vám marně vysvětluje svojí děsivou kiwičtinou. Pochopili jsme, že to prostě jezdí a že by to mělo jít do servisu a že by se mělo spravit asi 10 věcí. Nějak nás to kvůli stáří nepřekvapilo, milému Mikovi jsme zaplatili 3200dollarů, tedy asi 46 000Kč a s podezřením, že nám ho někde v centru ještě ukradne, jsme spěchali pro věci a zdrhali z již pro nás nesympatického Aucklandu do přírody. Zastávka v levných obchodech za městem, nákup důležitých věcí jako polštářků, ale samozřejmě i stanu, nádobí a další vychytávek pro naše další cesty skrz Zéland.
Protože jsme vyjížděli z města celkem pozdě, nemohli jsme si udělat extra dlouhý výlet. Naslepo jsme na mapě našli Shakespeare kemp úplně na konci poloostrova Whangaparaeoa. A štěstí přálo začátečníkům. Riskovat se vyplatilo, protože jsme našli naprosto úchvatný opuštěný kemp v přírodní rezervaci s nádhernou pláží, golfovým trávníkem, kopci posetými ovečkami, výhledem na rozzářený Auckland a tisíci neznámých ptáků. Bylo to jak odměna za ten dlouhý let a stres v Aucklandu. Za to, že jsme se rozhodli jet na konec druhého světa. Seděli jsme v trávě na duně u pláže, koukali na miliardy hvězd a hleděli na rozsvícený Auckland, který najednou z té dálky a z toho úžasného místa vypadal tak mírumilovně a klidně. Poprvé jsme rozložili stan a ležení v autě a okusili noc v přírodě.
--------------
Konečně klid a úplné zastavení,
Konečně začátek našeho snění.
Konečně dny bez cíle a plánu,
Hvězdy, ptáci, moře,…. téměř v našem stanu.
------------------
Čtvrtek 12. 11. 2009, Auckland, 1. Den
Náš backpacker ACB je asi nejznámější v Aucklandu, protože je obrovský a hlavně má skvělou pozici přímo v centru. Hned po příletu jsme zahučeli do postele, konečně vodorovná poloha. Vstali jsme v 11 a vyrazili do města zařizovat to nejnutnější. Daňové číslo, bankovní účet a auto. Vše popíšu do zvláštního článku spíše jako návod, pro ty, co to budou potřebovat.
Vše se podařilo, po cestě jsme se najedli, tak že zjišťujeme, že je na naše poměry Auckland celkem srovnatelný. Na to že většina cizinců nadává, jak je to tu drahý, prostě Čechy mají ceny opravdu na hlavu stavěný. Oběd si koupíte kolem 120 Kč, samozřejmě fast food, protože to tu děsně frčí. Kebab, hanburgry, hranolky, bagety, tousty, donuts, jak je libo. Ale sebou nese následky, a to v korpulentnosti místních lidí. Jestli se chtějí místné podobat Americe, tak se jim to povedlo. Opravdu tlustí, nehezcí a ještě jednou tlustí lidé. Řekla bych tak 40% tlustí lidé a zbytek…asiati. Tisíce šikmookých lidí, těžko pro nás poznat zda Čína, Japonsko, Malajsie…. A s tím na perifériích i v centru stovky obchodů a fast foodů s asijskými produkty. Trochu jako u nás vietnamci, ale v opravdu větším měřítku. Ať se snažím, jak chci, neumím ještě odbourat předsudky, ale vypadá to, že budeme mít dost příležitostí, změnit to.
Samotné město Auckland má pěknou věž Sky Tower, pěkný přístav, … a to je asi vše. Nic extra. Co mě opravdu potěšilo, to byl přístup lidí na úřadech, to se u nás opravdu nevidí Všichni milí, usměvaví, služby zdarma vám poskytují, jako byste byli jejich nejlepší zákazníci. První den jsme se také seznámili s kiwi angličtinou, jestli jsem měla alespoň malé sebevědomí, tak tady mi hluboce kleslo. Po dvou týdnech vím, že to není námi a že jen prostě naprosto příšerně vyslovují. Go lift nebo frisch fruit nám napovědělo, že E nemá pro ně cenu vyslovovat. A domluvit se s kiwákem o prohlídce auto přes telefon, byl výkon hodného ocenění a ráda jsem to přenechala zkušenějším.
Vše krom auta zařízeno. Jak nám radil kamarád Yorki, hlavně nechodit brzy spát, ať si zvykáme na nový režim. Nenechali jsme se zahanbit a šli na pivko do irské hospody vedle London baru na Wellesley str. Požádala jsem o točené novozélandské pivo, co nejvíce se podobajícímu evropskému, nejlépe Plzni. Naservírovaný Gold byl výborný. Jen ta cena. Jestli je tady něco drahé tak pivo a to průvodci tvrdí, jak je to pivní národ. Pivo jsme nemohli prostě vypít, protože ta únava nešla překonat. Asi v 10 večer jsme museli zalehnout. Celkem úspěšný den.
Vše se podařilo, po cestě jsme se najedli, tak že zjišťujeme, že je na naše poměry Auckland celkem srovnatelný. Na to že většina cizinců nadává, jak je to tu drahý, prostě Čechy mají ceny opravdu na hlavu stavěný. Oběd si koupíte kolem 120 Kč, samozřejmě fast food, protože to tu děsně frčí. Kebab, hanburgry, hranolky, bagety, tousty, donuts, jak je libo. Ale sebou nese následky, a to v korpulentnosti místních lidí. Jestli se chtějí místné podobat Americe, tak se jim to povedlo. Opravdu tlustí, nehezcí a ještě jednou tlustí lidé. Řekla bych tak 40% tlustí lidé a zbytek…asiati. Tisíce šikmookých lidí, těžko pro nás poznat zda Čína, Japonsko, Malajsie…. A s tím na perifériích i v centru stovky obchodů a fast foodů s asijskými produkty. Trochu jako u nás vietnamci, ale v opravdu větším měřítku. Ať se snažím, jak chci, neumím ještě odbourat předsudky, ale vypadá to, že budeme mít dost příležitostí, změnit to.
Samotné město Auckland má pěknou věž Sky Tower, pěkný přístav, … a to je asi vše. Nic extra. Co mě opravdu potěšilo, to byl přístup lidí na úřadech, to se u nás opravdu nevidí Všichni milí, usměvaví, služby zdarma vám poskytují, jako byste byli jejich nejlepší zákazníci. První den jsme se také seznámili s kiwi angličtinou, jestli jsem měla alespoň malé sebevědomí, tak tady mi hluboce kleslo. Po dvou týdnech vím, že to není námi a že jen prostě naprosto příšerně vyslovují. Go lift nebo frisch fruit nám napovědělo, že E nemá pro ně cenu vyslovovat. A domluvit se s kiwákem o prohlídce auto přes telefon, byl výkon hodného ocenění a ráda jsem to přenechala zkušenějším.
Vše krom auta zařízeno. Jak nám radil kamarád Yorki, hlavně nechodit brzy spát, ať si zvykáme na nový režim. Nenechali jsme se zahanbit a šli na pivko do irské hospody vedle London baru na Wellesley str. Požádala jsem o točené novozélandské pivo, co nejvíce se podobajícímu evropskému, nejlépe Plzni. Naservírovaný Gold byl výborný. Jen ta cena. Jestli je tady něco drahé tak pivo a to průvodci tvrdí, jak je to pivní národ. Pivo jsme nemohli prostě vypít, protože ta únava nešla překonat. Asi v 10 večer jsme museli zalehnout. Celkem úspěšný den.
9. 11. 2009, Přelet na druhý konec světa
Odlet. Na letiště jsem přijela jako poslední, protože jsem si ještě před odletem na poslední chvíli kupovala foťák. Snad ten stres stál za to a podaří se mi, abyste se mohli kochat pěknými fotkami. Až na letišti nám docházelo, jak dlouho vás neuvidíme.
Let byl náročný, ale myslela jsem, že to bude horší. Tím, že jsme měli přestupy a technické zastávky, utíkalo to hned rychleji. Z Prahy jsme letěli 2 hodiny do Londýna na letiště Heathrow. Mysleli jsme si, že když je to největší Britské letiště, jak to bude bez problémů, ale tím naopak začalo naše bloudění. Na letišti jsme měli strávit 12 hodin, ale protože jsme tam dorazili v 8 večer a letět jsme měli v 10 ráno, neměli ještě letenky, což znamená 2 poetické možnosti. Za A) vyrazit do chladné noci Londýna, s tím, že nás zpět pustí až ráno a nebo za B) přespat na letišti. B) je správně protože po nás chtěli, abychom byli na přepážce už 3 hodiny před odletem. Ale nečekejte, že se tyto možnosti dozvíte automaticky, málem jsme už byli na ulici. Ani kde přespat se nedozvíte a stánek s informacemi byste hledali taky marně. Než se ale v 9 vše zavřelo, stihli jsme projít obchody. Asi nikdy nepochopím, jak to může být tak levné. Na našem letišti je vše tak dvakrát dražší. Spotřební technika, jídlo vše srovnatelné s Čechami, ale sakra přeci berou platy, o kterých se nám ani nezdá.
V noci nás párkrát vyhodili, než jsme se omylem přemístili někam, kde jsme asi být mohli. Spánek na lavičkách mezi pár nocležníky jako mi nám hlídala sekuryťačka a stále přerušovala neskutečná zima z klimatizace. Pro příště víme, že při delších čekání na letišti vždy deku nebo spacák sebou.
Podařilo se nám ale zařídit místa v letadle vedle sebe. Letěli jsme s Royal Brunei, což znamená krásné letušky,
(sice před odletem zahalené, po vzletu se nám ale odhalili, nevím, jestli to mají v pravidlech bezpečnosti leteckého provozu). A před každým vzlétnutí, tedy třikrát, jsme si vyslechli motlitbu, aby nás Mohamed při letu chránil.
Asi 6 hodin jsme letěli na technickou zastávku do Dubaie. Náš mozek přestával chápat čas. Vyletěli jsme v 10 ráno, ale už po pár hodinách letu se začalo stmívat. Předháněli jsme čas, tak že v Dubai byla už zase tma. Museli jsme vystoupit, ale aspoň jsme si mohli prohlédnout jejich letiště, a to se nám více než povedlo. Nějakým zázrakem jsme se opět ztratili a prošli ho od jednoho konce až na druhý, ještě že nedodrželi 20 min lhůtu. Jinak letiště mírné zklamání. U stropu vysel nějaký UFO talíř, palmy a to je tak všechno. Ale beduíni sedící na zemi na nás poprvé dýchli atmosféru cizích kultur. V těch jejich hábitech a posedávající ve skupinkách na zemi připomínají žebráky, ale jejich luxusní zavazadla prozrazovali, že se mýlíme.
Dalších asi 10 hodin jsme letěli do Bruneje. Letadélko pohybující se po mapě na sedadle před námi vypovídalo, jak je Indie neskutečně rozlehlá, přišlo mi, jako bychom stáli na místě několik hodin.
Na letišti Brunei se k našemu štěstí ztratit nedalo. Malý, pěkný, nevýrazný. A hurá na jižní polokouli, 6 hodin na technickou zastávku do Brisbane. Tím, že se zavírala okénka, už jsme nevěděli, jestli je den nebo noc. Jednou jsme je otevřeli a konečně začalo svítat… až po 10 minutách jsem si uvědomila, že slunce zapadá, totální zmatek.
V Australském Brisbane nás tentokrát vylili se všemi našimi věcmi, což se stalo osudným našim tekutým dárkům, které jsme vezli Čecháčkům. Australské zákony nemilosrdně odsoudily dvě lahve českého rumu za nadměrné množství a letěly do kontejneru. Při nástupu na palubu před poslední destinací se osazenstvo výrazně počeštilo… hodně Čechů mělo stejný cíl, ale což, Zéland je velký. Poslední motlitba a poslední 4 hodiny letu.
Po 29 hodinách letu konečně Zéland. Tři ráno. Druhý konec světa. O 12 hodin více než v Čechách. A vlastně tak daleko od všeho našeho.
Celní kontroly v pořádku, jen jsme trochu vysvětlovali proč tolik léků a já jsem zapomněla přiznat křížaly od mé babičky, ale na to nepřišli, díky babi, ani nevíš, jak se hodily. Máme povolení být rok na Zélandě! Před vchodem už stojí shuttle bus, který nás odváží rovnou před náš backpacker.
Let byl náročný, ale myslela jsem, že to bude horší. Tím, že jsme měli přestupy a technické zastávky, utíkalo to hned rychleji. Z Prahy jsme letěli 2 hodiny do Londýna na letiště Heathrow. Mysleli jsme si, že když je to největší Britské letiště, jak to bude bez problémů, ale tím naopak začalo naše bloudění. Na letišti jsme měli strávit 12 hodin, ale protože jsme tam dorazili v 8 večer a letět jsme měli v 10 ráno, neměli ještě letenky, což znamená 2 poetické možnosti. Za A) vyrazit do chladné noci Londýna, s tím, že nás zpět pustí až ráno a nebo za B) přespat na letišti. B) je správně protože po nás chtěli, abychom byli na přepážce už 3 hodiny před odletem. Ale nečekejte, že se tyto možnosti dozvíte automaticky, málem jsme už byli na ulici. Ani kde přespat se nedozvíte a stánek s informacemi byste hledali taky marně. Než se ale v 9 vše zavřelo, stihli jsme projít obchody. Asi nikdy nepochopím, jak to může být tak levné. Na našem letišti je vše tak dvakrát dražší. Spotřební technika, jídlo vše srovnatelné s Čechami, ale sakra přeci berou platy, o kterých se nám ani nezdá.
V noci nás párkrát vyhodili, než jsme se omylem přemístili někam, kde jsme asi být mohli. Spánek na lavičkách mezi pár nocležníky jako mi nám hlídala sekuryťačka a stále přerušovala neskutečná zima z klimatizace. Pro příště víme, že při delších čekání na letišti vždy deku nebo spacák sebou.
Podařilo se nám ale zařídit místa v letadle vedle sebe. Letěli jsme s Royal Brunei, což znamená krásné letušky,
(sice před odletem zahalené, po vzletu se nám ale odhalili, nevím, jestli to mají v pravidlech bezpečnosti leteckého provozu). A před každým vzlétnutí, tedy třikrát, jsme si vyslechli motlitbu, aby nás Mohamed při letu chránil.
Asi 6 hodin jsme letěli na technickou zastávku do Dubaie. Náš mozek přestával chápat čas. Vyletěli jsme v 10 ráno, ale už po pár hodinách letu se začalo stmívat. Předháněli jsme čas, tak že v Dubai byla už zase tma. Museli jsme vystoupit, ale aspoň jsme si mohli prohlédnout jejich letiště, a to se nám více než povedlo. Nějakým zázrakem jsme se opět ztratili a prošli ho od jednoho konce až na druhý, ještě že nedodrželi 20 min lhůtu. Jinak letiště mírné zklamání. U stropu vysel nějaký UFO talíř, palmy a to je tak všechno. Ale beduíni sedící na zemi na nás poprvé dýchli atmosféru cizích kultur. V těch jejich hábitech a posedávající ve skupinkách na zemi připomínají žebráky, ale jejich luxusní zavazadla prozrazovali, že se mýlíme.
Dalších asi 10 hodin jsme letěli do Bruneje. Letadélko pohybující se po mapě na sedadle před námi vypovídalo, jak je Indie neskutečně rozlehlá, přišlo mi, jako bychom stáli na místě několik hodin.
Na letišti Brunei se k našemu štěstí ztratit nedalo. Malý, pěkný, nevýrazný. A hurá na jižní polokouli, 6 hodin na technickou zastávku do Brisbane. Tím, že se zavírala okénka, už jsme nevěděli, jestli je den nebo noc. Jednou jsme je otevřeli a konečně začalo svítat… až po 10 minutách jsem si uvědomila, že slunce zapadá, totální zmatek.
V Australském Brisbane nás tentokrát vylili se všemi našimi věcmi, což se stalo osudným našim tekutým dárkům, které jsme vezli Čecháčkům. Australské zákony nemilosrdně odsoudily dvě lahve českého rumu za nadměrné množství a letěly do kontejneru. Při nástupu na palubu před poslední destinací se osazenstvo výrazně počeštilo… hodně Čechů mělo stejný cíl, ale což, Zéland je velký. Poslední motlitba a poslední 4 hodiny letu.
Po 29 hodinách letu konečně Zéland. Tři ráno. Druhý konec světa. O 12 hodin více než v Čechách. A vlastně tak daleko od všeho našeho.
Celní kontroly v pořádku, jen jsme trochu vysvětlovali proč tolik léků a já jsem zapomněla přiznat křížaly od mé babičky, ale na to nepřišli, díky babi, ani nevíš, jak se hodily. Máme povolení být rok na Zélandě! Před vchodem už stojí shuttle bus, který nás odváží rovnou před náš backpacker.
27.11. Hastings
Když jsme konečně trochu usídlení a zatim není práce, tak doháním psaní. Budu sem postupně dávat zápisy po dnech nebo místech a k tomu fotky, ale uvidím podle připojení. Neberte prosím tyto zápisky extra vážně, je to pro zábavu a především pro rodinu a blézké, aby se o nás nebáli, ale jsem ráda i za ty ostatní čtenáře. Buďte schovívaví, díky.
úterý 24. listopadu 2009
25.11.09, Hastings
Po delsi dobe zdravime z Hastingsu....s netem je to tu opravdu spatne, ale zlepsi se to. Vsechno dopredu napisu a pak to sem hodim. Jen ve zkratce, prace moc neni, tak ze jsme procestovali jak cikani vse od Auclandu nahoru po pobrezi az k nejsevernejsimu cipu a pak zase dolu az do Hastingsu. Kazdy den jiny kemp spani v aute a stanu. Videli jsme nadherne plaze, nekonecne pisecne duny, nepopsatelne pralesy s 1000 let starymi stromy. Protoze nezacala hlavni sezona, nikde nikdo, vse jen a jen pro nas. Projeli jsme tisice kilometru silnic. Pokusim se behem par dni vse popsat a pak to sem dat...snad se mi pak podari udelat i mapa.
JInak aktualne jsme konecne ubytovani u pravych kiwaku za levno, s dalsimi 6 chillanuy a argrentinci. Majitele jsou skvely a jsou snad prvni kiwaci, kterym rozumime, protoze mistni anglictina je opravdu desiva. Mame i pekny pocasi, jen na surf docela divoky more, snad dneska. Drzte na, prosim vsichni palce, at nam vyjde sber boruvek, protoze je to frontra na prace. Co se stalo v Samui??? Je tady hodne samujcu, ze je splachla vlna a davaji jim prednost v praci.
Musim letet, mejste se krasne, a snad vas konecne potesime fotkami a vice zazitku....jo a dnes jsme poprve prali:]]]] Vecer snad otevreme prvni vino a zapijeme muj svatek.
Zachovejte nam prizen:]
JInak aktualne jsme konecne ubytovani u pravych kiwaku za levno, s dalsimi 6 chillanuy a argrentinci. Majitele jsou skvely a jsou snad prvni kiwaci, kterym rozumime, protoze mistni anglictina je opravdu desiva. Mame i pekny pocasi, jen na surf docela divoky more, snad dneska. Drzte na, prosim vsichni palce, at nam vyjde sber boruvek, protoze je to frontra na prace. Co se stalo v Samui??? Je tady hodne samujcu, ze je splachla vlna a davaji jim prednost v praci.
Musim letet, mejste se krasne, a snad vas konecne potesime fotkami a vice zazitku....jo a dnes jsme poprve prali:]]]] Vecer snad otevreme prvni vino a zapijeme muj svatek.
Zachovejte nam prizen:]
neděle 15. listopadu 2009
Pondeli, 16.11. whangarai
Vsem se omlouvam za spatny pravopis...a hlavne za nepsani, nestihame vubec net....mame auto, po dukladne prohlidce v servisu jsme usoudili, ze nas ro snad rok povozi, ale clovek nikdy nevi.....hlavne pryz z mesta.,...tak ze v sobotu jsme koupili auto, nakoupili kempingovy veci a jidlo a vyrazili na sever....nasli nejluxusnejsi ubytovani v Sheakspeare parku hned nad auclandem ...nikde nikdo...golfova trava, barevny neznamy ptaci, luxusni plaz....rano nas budi asi 100ptacich zvuku a ovce...pak jeden pav si s nas sel okouknout, asi 15 minut s nama stravil..pak prijel renger, ze jsme jim nezavolali, za chceme stanovat, pokutu nam odpustil, jen jsme zaplatili neuveritelnou sumu 5dollaru....to uz se nam jen tak nepostesti.....
Vylet po okoli a zase na cestu...musim koncit, jen dneska uz jsme ve whangerai, lezli jsme do jeskyn,. kde jsou svitici cervici....v jedny jeskyni bylo hodne vody, tak za v zabkach, studeny, namahavy, adrenalin...no super....jo a obed na louce, koupeny hotovy kure, k tomu chleba a chili...pro nas hostina;] Ciny uz nas fakt omrzeli, fast foody jsou levny, ale nechceme skoncit jako tlustosi v auclandu......jinak lidi tady na severu jsou konecne hubeny krasny zdravy, porad behaj...
Mala vsuvka, vsichni tu maji neuveritelny vily, na neuveritelnycj krasnych mistech, vzdaleny mile daleko od mesta, vubec nechapu cim se zivi. je tu byt vysoka zivotni uroven, ale jak si vydelavaj nechapu....vsichni auta, u more vsichni zaparkovany lode....
Nase unava uz je v pohode, spime vzdy 2 v aute a 2 ve stanu, kazde ma svo ne/vyhody....
Chceme vyjet uplne na sever, zkusit praci a pak za kamaradama do Hastingsu....
Mejte se a neopovazujte se komentovat pravopisny chyby, nestiham to po sobe ani precist...
Mejte se, klidne piste sms, nas to tu vzdycky potesi, ze jste na nas nezapomneli....my na vas taky myslime....
Vylet po okoli a zase na cestu...musim koncit, jen dneska uz jsme ve whangerai, lezli jsme do jeskyn,. kde jsou svitici cervici....v jedny jeskyni bylo hodne vody, tak za v zabkach, studeny, namahavy, adrenalin...no super....jo a obed na louce, koupeny hotovy kure, k tomu chleba a chili...pro nas hostina;] Ciny uz nas fakt omrzeli, fast foody jsou levny, ale nechceme skoncit jako tlustosi v auclandu......jinak lidi tady na severu jsou konecne hubeny krasny zdravy, porad behaj...
Mala vsuvka, vsichni tu maji neuveritelny vily, na neuveritelnycj krasnych mistech, vzdaleny mile daleko od mesta, vubec nechapu cim se zivi. je tu byt vysoka zivotni uroven, ale jak si vydelavaj nechapu....vsichni auta, u more vsichni zaparkovany lode....
Nase unava uz je v pohode, spime vzdy 2 v aute a 2 ve stanu, kazde ma svo ne/vyhody....
Chceme vyjet uplne na sever, zkusit praci a pak za kamaradama do Hastingsu....
Mejte se a neopovazujte se komentovat pravopisny chyby, nestiham to po sobe ani precist...
Mejte se, klidne piste sms, nas to tu vzdycky potesi, ze jste na nas nezapomneli....my na vas taky myslime....
čtvrtek 12. listopadu 2009
13.11., patek, 2.den, Auckland
Skoda ze neni vic casu sem psat, musim to pak upravit. Tak jen opet zrychlene.... Dnes jsme od rana v knihovne a shanime to auto. Uy nam jinak nic nebrani vyrazit za Honzikem a Hanou do Hastingsu, kde je snad i prace. Vcera jsme se bykli podivat v pristavu, tak nadhernou vodu v pristavu jsem asi nikdy nevidela... JInak cely den unava, snazime se uz najet na tuzemsky rezim, ale i ted pres den bych nejradeji spala...vtipne to bylo po ceste, vubec clovek nechapal jaka cast dne je, jestli zapadi slunce nebo vychazi....z londyna jsme leteli brzy rano, za par hodin ale zacalko zapadat slunce, protoze jsme predhaneli cas....spanek, zavreny okna....po probuzeni noc, pak spanek a svetlo a najednou zase zapadalo slunce, no mazec....ale ten let usel...clovek si proste zvykne, na kazde technicke zastavce nas vysypali z letadla, tak jsme se protahli a zase vzlet...jen to jidlo, celou cestu s Brunai airlines, tak ze podobny jidlo, uz nam z toho bylo soufl, ale hladem jsme netrpeli....
Na to ze jsme nadruhem konci sveta je to dost podobny....jen ty barvy za slunicka jsou tedy prenadherny...jeste nas dostava, ze tu maji oboustranny semafory, tak ze chodci vidi, co maji auta na semaforu a a kdyz maji chodci zelenou, chodi i diagonalne pres krizovatky to by se treba na I.P.Pavlova taky vyplatilo;]
Rici je nestasny, protoze tu jsou fakt osklivy holky...a s chlapama to neni o nic lepsi...mozna tak japonky ujdou...jinak hodne veliky holky desive obleceny a premalovany....ale nebudme povrchni:]
Vcera jsme se premluvili jit jeste na drink, tak jsme nasli fajn irskou hospu...vyzadala jsem si novo zelandske pivo, ale aby bylo podobne evropskymu, neco jako plzen....a bylo fakt skvely...takovy Platan:} Ale malem jsme ani nedopili a usli za pochodu.
Na fotky je jeste brzy, neni fakt moc casu..docela to tu leti....mejte se krasne....
Na to ze jsme nadruhem konci sveta je to dost podobny....jen ty barvy za slunicka jsou tedy prenadherny...jeste nas dostava, ze tu maji oboustranny semafory, tak ze chodci vidi, co maji auta na semaforu a a kdyz maji chodci zelenou, chodi i diagonalne pres krizovatky to by se treba na I.P.Pavlova taky vyplatilo;]
Rici je nestasny, protoze tu jsou fakt osklivy holky...a s chlapama to neni o nic lepsi...mozna tak japonky ujdou...jinak hodne veliky holky desive obleceny a premalovany....ale nebudme povrchni:]
Vcera jsme se premluvili jit jeste na drink, tak jsme nasli fajn irskou hospu...vyzadala jsem si novo zelandske pivo, ale aby bylo podobne evropskymu, neco jako plzen....a bylo fakt skvely...takovy Platan:} Ale malem jsme ani nedopili a usli za pochodu.
Na fotky je jeste brzy, neni fakt moc casu..docela to tu leti....mejte se krasne....
středa 11. listopadu 2009
Prvni den, 12.11.2009 Auckland
Tak jsme dorazili na misto. Let byl celkem v pohode, jsme unaveny, ale jinak bey problemu. Jedine letiste v Londyne nema zadny informacni centrum, navigaci...jinak vsude jinde bez problemu. Prespavani v Londyne byli i nejmene prijemny, ale mohlo to byt horsi.
Na letisti misrne resili leky, ale v pohode. Z letiste rovnou busem pred hostel, mame svuj pokoj, primo v centru, asi 200m od te vysoke veze a asi 15min do pristavu.
Mame uz pozadano o IRD - cislo pro danovo ucely a bankovni ucet. Ted je hlavni auto a rychle do prirody. Kamaradi maji praci a snad by mohla byt i pro nas. Chceme ale pred tim na vylet na sever.
Pokracovani priste....
Na letisti misrne resili leky, ale v pohode. Z letiste rovnou busem pred hostel, mame svuj pokoj, primo v centru, asi 200m od te vysoke veze a asi 15min do pristavu.
Mame uz pozadano o IRD - cislo pro danovo ucely a bankovni ucet. Ted je hlavni auto a rychle do prirody. Kamaradi maji praci a snad by mohla byt i pro nas. Chceme ale pred tim na vylet na sever.
Pokracovani priste....
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)