Neděle 15. 11., neděle, 4. Den, Shakespeare park – Whangarei

Vylosovaly jsme si s Májou první spánek ve stanu. Ráno nás budil zpěv stovky ptáků. Nikdy jsem nic takového neslyšela. Jeden z nich napodoboval zvuk přilétajícího UFA, další byl jak přicházející SMS a dalších jak naši slavíci a vrabčáci. Otevřel se nám konečně výhled na vše kolem nás. Prázdný čistý zelený park. A i v této končině byli čisté a udržované záchody, voda a kempigkové stoly.



Zanedlouho si nás přišel prohlédnout nádherný páv. Byl od nás na dosah ruky a asi 15 min nám pózoval u stanu. Přišla jsem si jak v ZOO.



A to vše zadarmo. Skoro. Když jsme dobalovali stan, stavil se u náš renger, který očividně dohlížel na celý park a s úsměvem nám vysvětlil, že jsme jim měli zavolat, že chceme stanovat a že bychom měli dostat pokutu. Tu nám však odpustil, zaplatili jsme každý v přepočtu asi 60 Kč a ještě nám věnoval mapu se všemi podobnými parky a další 4 parky nám ještě nadiktoval. Díky němu jsme zjistili, že tu existují DOC parky, které jsou většinou v přírodních rezervacích, odlehlé od civilizace a stojí všechny do 120 Kč podle vybavení. Od té doby jsme přespávali především v těchto parcích.

Po zabalení jsme se šli projít do okolí, kde nás uvítala tato cedule. – nedaří se mi vložit:/

Rozlehlé pastviny, ale bez zvířátek. Poprvé jsme zažili, co je to vylézt jen na malý kopec a rozhlédnout se do okolí. Nádherné pláže, všude kolem moře, které má tisíce odstínů modré, v dálce ostrůvky. Kýč jak bič. S Richardem fotíme jak o život, ale je zamračeno, a tak se žádné pořádné fotky nevedou. Po 14 dnech je mi jasné, jak neskutečně těžké je vypovědět fotografií, co vidíme. A pokud je zamračeno, jsou naše snahy ještě marnější. S focením oba spíše začínáme, tak snad za rok z nás budou alespoň mírně pokročilý. I přesto všechno se každý den snažím zachytit, co se kolem nás odehrává, a jsem ráda, že si ještě mohu pomoct slovy tady na blogu. Ale. Ani slova nestačí. Proto jsem už vtipkovala, že začnu psát básně, že ty to snad dovedou. A protože kdy jindy má člověk čas psát básně, budete potkávat čas od času veršíky a snad za ten rok ze mne bude i básnířka Toť vysvětlení básně z minulého zápisu.

Také jsme hned narazili na fakt, o kterém nám Yorki vyprávěl, že na Zélandu nelze jen tak jít krajinou kam ho nohy nesou. Zélanďani mají všechny své pastviny oplocené a ještě rozdělené na další menší pastviny. A protože jsou ty ploty dost vysoké a někdy i pod proudem, jste odsouzen chodit kolem nebo použít vrátka, pokud je tam někdo zrovna postavil. Tak že jsme se v rozmanitých pastvinách mírně ztratili, než jsme zjistili, že prostě musíme po stejné cestě, kterou jsme přišli, protože jiné vrátka nikdo nepostavil.

Z Shakespeare parku jsme se rozhodli vyrazit směr sever po pravém pobřeží. Zatím řídí Richard a jízda po levé straně silnice mu nedělá problém ani v serpentinách. Až budu mít víc času na netu, udělám nějakou mapičku.

Dostali jsme se do Whangarei, kde jsme nemohli nenavštívit prý nejfotogeničtější vodopády na Zélandu Whangarei falls.



Trochu déle jsme hledali kemp, ale nakonec jsme se zabydleli v kempu Tutukaka u Whagnarei.