Jak k nam nase maminky doletely

Nikdy nerikej nikdy, jak pravdive to rceni. Kdyz mi mamka rikala, to ja bych nikdy vic jak pet hodin v letadle nesedela, to bych proste nedala, to jeste netusila.... No vidite zdrava a ziva zvladla 36 252 km tam a zpet, coz je asi 24 hodin v letadle jednim smerem. Ale samozrejme materska laska tomu hodne napomohla, preci jenom jsme se s maminkami rok nevideli. 

Tak ze jsme vyrazili na cesty v krasne sestave: Ja, Eli a moje maminka, Maja a jeji maminka a Risa a jeho maminka. Hrdinne ve dvou autech, s dvema stanama a s matnym planem cesty. Prijemne bylo, ze jsme poloviny cesty sami neabsolvovali, tak jsme s nasimi mamkami mohli objevovat spolecne. 

Mamky byli statecne a unavu z prechodu casu zvladli lip jak mi a uz od druheho dne jsme jeli na plne otacky. Meli jsme na cestovani dva tydny a chteli jsme, aby mamky videly nejlepe uplne vsechno. Mamky byly mirne zmatene, protoze nikdy netusily, co se bude dit za pet minut na toz o par hodin pozdeji, ale mi jsme jim chteli pripravit prekvapive zazitky a tady na Zelande se prilis planovat neda. Vse muze byt jinak - pocasi se meni jak hodinky, velryby taky ne vzdy maji naladu na turisty a tak jsme radeji nic nesliboval a predavali to tak, jak to sam Zeland naserviroval. 

Popravde i my jsme byli zaskoceni. Cestovali jsme totiz v ten samy cas pred rokem. Pouceni z nasich chyb mely nase mamky plne kufry nepromokaveho outdooroveho vybaveni, trackovych bot a tepleho obleceni. Nas ale provazely naprosto nepochopitelne tropicke teploty, ktere se nas nepustily az do sameho konce cestovani. Dokonce na miste, kde prsi vice jak 200 dni v roce, nam neprselo. A tak Maji mamka musela dokonce nakupovat aspon neco malo letni vybavy.

Diky tomu vsak spani ve stanu byl celkem prijemny zazitek a mohli jsme v pohodli videt vsechny ty mistni krasy. Videli jsme blankitne modra jezera, bile reky, zelene uchvatne fiordy, nejvyssi horu Zelandu pokrytou snehen, delfiny, pralesy, skaliska, vodopady, 10000000 ovci, krav a jelenu, zlate plaze (s nepochopitelene horkym oceanem), pisecne duny, 1000 lachtanu, 2 velryby a spousta dalsiho, ktere uvidite na fotkach. Po 3 000 ujetych kilometrech z toho mely mamky slusne zamotane hlavy, a tak si musely poridit mapicky a denicky a peclive ke konci vzpominat, co, kdy a kde vsechno videly. Objeli jsme cely jinzni ostrov se vsemi nejdulezitejsimi body a nechybel ani adrenalin na jetboatech mezi skaliskama. 

Mam s mamkou nejkrasnejsi zazitky na cely zivot a moc ji dekuji, ze to tak zvladla. Kloubouk dolu vsem nasim maminam, protoze byly naprosto fantasticke a my jsme byli nadseni.

Je to i apel na vas nerozhodne. Veskere vymluvne argumenty nase mamky spalily na prach. Ani financne to neni o mnoho drazsi nez luxusnejsi dovolena v evropskem primorskem letovisku. Tak nevahejte. 

Mrknete na fotky. Zatim jsou v Risove galerii po 10. albem, brzy pribydou i v Eliho galerii a snad se jednou dockate i te me galerie. 

Vsem preji VESELE VANOCE! Kdybych nemela ruce ulepene od marmelady na slepovani lineckeho, tak ta vanocni atmosfera ne a ne prijit. 

Letni teploty jsou fajn, ale Vanoce na snehu Vam budeme tise zavidet!

Chybite mi...

Češi ve světovém žebříčku dobročinnosti příliš neuspěli

Dnes vysel v ceskych internetovych novinach clanek v nemz se pise: "Britská Nadace pro charitativní pomoc zveřejnila žebříček zemí podle toho, jak jsou jejich obyvatelé ochotni pomáhat jiným lidem v nouzi. Měřila se finanční pomoc nebo například čas věnovaný dobročinnosti. Zvítězila Austrálie, Češi na seznamu 153 zemí skončili na 81. pozici.

V první desítce se po "vítězných" Austrálii a Novém Zélandu umístily vyspělé země, jako například třetí Kanada a Irsko, páté USA nebo desáté Rakousko."

Neprejte si cist reakce, ktere byli pod timto clanke. Z tech reakci mi je vzdycky tak smutno a rikam si, co bude v tech Cechach delat mezi temi zlymi, sobeckymi a neprijemnymi lidmi? Reakce, ze mame sami malo a ze jsme meli taky povodne, ze prece mame co delat sami ze sebou?! A ze nasi vojaci pomahali v Kosovu a Afganistanu, ze tohle se jako nepocita??


Prekvapuje me kazdy den, jak zelandani ziji charitou. Pomatuji si naposled, jak jsme radi prispivali na povodne v Thajsku pomoci SMS, pak nekdo nejakou charitu vytuneloval a kazdy uz se boji, ze penize nedorazi, tam kam maji. Na bezdomovce nikdo neprispiva, ze si za to muzou sami. Pri povodnich nikdo nejede pomahat, ze jim prece pomuze armada. To je tak smutne. 


My mame zemetreseni jakou Zeland leta nezazil. Plno rodin je bez domova, spousty lidi nemuze do prace a vsichni zijeme ve strachu. Ale jakmile vyhlasili, ze krizove centrum ma nedostatek matraci a dek, do dvou hodin byli plne zasobeni. Lide, kteri byli sami zasazeni zemetresenim prijizdeli do centra a privazeli co mohli. 


Chteli jsme jit  jako dobrovolnici pomahat, doted nam  nikdo nevolal, protoze dobrovolniku je obrovske mnozstvi. Stredoskolaci, co nemuzou do skoly a dospeli, kteri nemuzou jit do prace pomahaji ostatnim s vyklizenim, uklizenim i treba dozorovanim na silnicich. Privazi uvarene jidlo, piti a susenky.


Snad kazdy Kiwak, s kterym sem se tu potkala a ma na me cislo mi volal, aby  se me zepta, zda jsem v poradku. V radiich davaji omluvne reklamy, ze maji zavrene obchody. Je jim jeste lito zakazniku, ze museji do vzdalenejsiho obchodu, pri tom oni prisli o business nebo o nekolika tydenni zisk.


Nejde o to prispivat velkymi castkami, o to ze se lide zajimaji a prinesou starou matraci z garaze. Nejde o to, ze nejaka armada nekde pomaha, jde prece o nas o jednotlivce. V clanku pisi, ze se meril i cas, ktery charite venujeme. Jakmile je nejaka vetsi akce ve meste, prodavaji lide klobasy na charitu. Pri Dnu proti rakovine vidite dotacni kyticky uplne vsude. Je to krasne a nedivim se, ze Zeland je na prvnich prickach v charite. Radsi zaziji 10 zemetreseni tady na Zelande nez jednu povoden v Cesku. Tady vim, ze se o me postaraji. 

A stale to s nami trese a trese

Tak uz me to fakt prestava bavit. Uz mame za sebou 150 naslednych zemetreseni. Je to na palici. Kazdy den cekama na nejake vetsi zemetreseni, ktere ma automaticky prijit a je to jak cekani na smrt. Nemysim si, ze  bychom byli nejak ohrozeni na zdravi (nase baraky drzi a nemelo by to byt horsi nez to prvni), ale ten stres. To ze to zazijeme znova. Scenu ze sobotniho rana si prehravam porad dokola a znovu to zazit proste nechci. V noci nas budi klepajici barak a clovek jen ceka, jestli to bude vetsi nebo mensi. Cele mesto je ve stresu. Lituji obyvatele, co maji narusene baraky, protoze se to s kazdym dalsim otresem muze zhorsit. Zachranari tu pracuji ve dne v noci na strechach a visi na jerabech, aby je mohli zvednou kdyby zase neco prislo. Odpadni trubky ktere opravi/ se znovu lamou. Boj s vetrnymi mlyny.

Ja mam hledat praci a v tehle situaci je to naprosto nerealizovatelne. Stav nouze prodlouzili o tyden, centrum je stale omezene, hlavni budovy stale zavrene. Dnes misto 30 pozic visi na strankach s pracemi jen 7 a polovina jsou stavarske prace. Snazime se tak byt s kamarady porad pohromade. Temer kazdy vecer jsme spolecne do pulnoci u nekoho doma. Jakmile se setmi, nam citlivkam zacina byt blbe a clovek se citi hned hur. Uz si jen vsichni prejeme, aby byl konec. Tohle je docea zajimava mapa:
http://www.christchurchquakemap.co.nz/

Dulezite ale je, ze jsme vsichni v poradku a nehrozi nic spatneho. Nemusite se o nas bat, jde je o psychiku. A to vse by melo byt za par tydnu za nami. Ale stejen nas mrzi, kdyz si na nas mnozi kamaradi ani nevzpomnou, nebo jim to prijde jeste jako desne dobrodruzo a super zazitek. A zase potesi, kdyz nam aspon nekteri posilaji, jak nam drzi palce. Potesila me i Jana Husakova, ktera mi rano hned volala a kdyz zjistila, ze nemam pristup na internet a jsme bez elektriny, tak nas cele sobotni dopoledne informovala, co se vlastne deje a jak se mame chovat par hodin po zemetreseni:)

Zeland je na tyto situace hodne dobre pripraveny a pripravuje vsechny obyvatele na podobne nestesti. Jen tu takove zemetreseni dlouho nebylo a Kiwaci to proste trochu podcenovali. Ale statni sprava je neuveritelna. Tady to slape jak hodinky a lide jsou na prvnich mistech. Dokonce dotuji zamestnance, kteri nemuzou pracovat a ze jich neni malo.

Kiwaci vsichni drzi pohromade, pomahaji si a zajimaji se. Rabovani probehlo, ale pouze minimalne a vetsinou slo jen o kradeze alkoholu. Lide chodi kolem luxusnich vymlacenych obchodu a nenapadne je vyuzit toho. Tak jak se tu vseobecne citim dobre, tak i ted mam pocit domova. Mame obrovskou oporu v nasi ceske parte, ale i u nasich kamaradu Kiwaku.

Zemetreseni 4.10.2010, Christchurch

Byl to popravde muj sen, zazit co je to zemetreseni. Stacilo by takove mensi a aby se samozrejme nikomu nic nestalo. Sen se mi splnil. Az moc. A z celeho srdce doufam, ze uz to nikdy vic nezaziji.

Uderilo to v pul pate rano. Neprijemne probuzeni, panika. Ale i v techto situacich si clovek vzpomene na vsechny poucky a rady, se kterymi se na Zelandu potkate vsude. Okamzite jsme bezeli mezi futra dveri. Jen jsme nevedeli, jestli mame pockat tam nebo radeji utect, kdyby se zritil barak. Ale sila zemetreseni nam moc nedala na vyber a preckali jsme 40s mezi dvermi. Pak jsme duchapritomne vzali penezenky, mobily, klice, bundy a deku a utikali z baraku. Tam jsme se sesli se spolubydlicimi a cekali dalsi hodinu venku na mrazu, protoze jsme vsichni vedeli, ze by mel prijit dalsi zachvev. 

Ne kazdy to takhle prozival. Meli jsme to horsi mozna proto, ze jsme byli v prvnim patre. Vetsi strach, ze nestihneme utect a vic se to tam klati. Ale vsichni jsme v poradku. Zadny skody na baraku. Jen jsme byli bez elektriny a tak jsme po tme cekali v obyvaku v prizemi, co bude dal. Otresy nasledovali...kazdou pul hodinu. Ale jen kratke a mirnejsi. Nikdo jsme si netroufl vyjit do prvniho patra dalsich par hodin. 

Dopoledne uz volali kamaradi z nedalekeho Queenstownu, jestli jsme v poradku. Epicentrum bylo 30 km od naseho mesta Christchurch a tak to v okolnich mestech sotva citili. Na ten den po zemetresenu hlasili snehove boure, nekdo nad nami se ale slitoval a seslal snad nejteplejsi jarni den. Sli jsme do mesta zjistovat skody. Nevypadalo to tak spatne, az po tom z fotek ze samotneho rana nam doslo, ze hasici a policie vetsinu stihla uklidit. Meli asi pernou noc. My jsme videli jen velke zlomy v silnicich, par vymlacenych oken a temer vetsina kominu spadla. Par domu to bohuzel preci jen odneslo. Omitky a kusy zdi nicily auta pod nimi. Uzavreli historicke centrum kvuli nestabilnim budovam a rabovani. To nejhorsi jsme asi nevideli. Pry je nenavratne poskozeno na 500 domu, jsou obrovske skody ma majetku. Co jsou proti tomu nase rozsypane policky a popadane obrazy. 

Celou dobu na Zelandu jsme nadavali, jak neumeji stavet baraky, ze ani cihlu nepouziji, jak je v nich zima. Vse bereme zpet. Zemetreseni o sile 7.1 Richterovy skaly vetsina baraku prezila bez skrabancu. Nejhur dopadly cihlove baraky a stare budovy, predevsim kostely. 

Po prochazce mestem jsme se sesli u Zamku s Risou, protoze jsme chteli byt spolu. Je to hned lepsi pocit. Sli jsme se zrelaxovat do botanicky zahrady.

Zachvevy jsou citit dodnes. Protoze to bylo tak sine zemetreseni, muze to pokracovat i nekolik tydnu. Uz si zvykame. Ale uz by to nemelo byt tak silne jako poprve. Hlavne to neni tak douhe, trva to jen par sekund. Pro nas holky je to jen neprijemny, jsme citlivky a rozhodne se nam neusina dobre. Ale je to lepsi a lepsi. 

Obchody v centru jsou stale zavrene, jsou pry pozkozene potrubi v zemi, ale pomalu se vse vraci do normalu. Je zazrak, ze nikdo neumrel. Stejne silne zemetreseni zabilo na Haiti sta tisice lidi. Ale na Zelandu je to neco jineho. Tady jsou na to pripraveni. Vedi co delat. I kdyby se to opakovalo verim, ze se nam opet nic nestane. Prijeli jsme s tim, ze to hrozi a meli jsme hodne informaci jak se chovat. Uz od zacatku pobytu jsem se ptala mistnich, jestli zemetreseni zazilo, ale vetsina jen parkrat a vetsinou male. Tohle bylo nejvetsi zemetreseni na jiznim ostrove za 150 let, tak ze to rozhodne neni bezne. 

Tak se o nas nebojte. Kluci z toho maji spis srandu:) 

Tady je odkaz na nekolik nasich fotek. V televizi samozrejme vyberou to nejhorsi a porad to opakuji dokola. Ale podle me to vsechno ma happy end, alespon  pro nas: http://www.facebook.com/album.php?aid=217837&l=abef7330df&id=659545339 .

Pribeh jizniho ostrova

Stale slycham otazky, kde vlastne jsme a proc nejsme tam a proc jsme odmitli praci tam. Co nejstrucneji vysvetlim, jak to ted s nami bylo je a asi bude. Severni ostrov mame jiz cely projety skrz na skrz. Jsou nazory, ze jizni ostrov je krasnejsi, ja ale na ten severni nedam dopustit. Temer pul roku jsme stravili na tak nadhernych mistech a videli rozmanitost od nejsevernejsiho cipu po ten nejjiznejsi a od nejvychodnejsiho po ten nejzapadnejsi. Koncilo ale leto a my jsme meli jeste v planu podivat se na ten jizni ostrov. Proto jsme jeste pred koncem leta s Risou a Elim spechali dokoncit cestovani po severnim ostrovu a prejet nejlepe jeste za tepla na jizni ostrov. To se nam povedlo,  pocasi pralo a my projeli vrsek severniho ostrova, ktery vidite ma mapce. Uplne na severu jsou Abel Tasman a Queen Charlotte Track.  Protoze  jsme jeste cekali na Maju a Aju, az za nami dorazi, meli jsme moznost udelat okruh pres Nelson a vnitrozemim na vychodni pobrezi do Kaikoury na delfiny, lachtany a velrybu. Pak i s holkama jsme se opet pres Nelson dostali az na zapadni pobrezi West Coast, ktere je zase uplne jine, nez jsme na Zelandu videli. Je to hodne drsny kraj s rozbourenym morem, divokymi pobrezimi a chudsimi podminkami, protoze hlavnim zdrojem obzivy tu bylo predevsim dolnictvi a prave tady panovala zlata horecka. Uz mozna kvuli pocasi nas tento cip Zelandu tolik nazaujal. Meli jsme pak naplanovanou cestu az na jih, ale protoze jsme byli uz pres mesic na cestach, dochazeli nam penize. K tomu nam odchazely brzdy, protoze Zelandske kopce je tvrde proverily. Nejen to nas nakonec svedlo z cesty na jih a ze zapadniho pobrezi jsme to vzali primou carou na vychod do Christchurch. Ve stredozemi jsme jeste podnikli track v Arthur's Pass, ale tam uz nam brzdy zacinaly hlasite nadavat, tak ze jsme uz rovnou spechali do Christchurch, kde jsme meli kamarady a tusili jsme, ze budeme muset hledat praci, abychom si vydelali na auto i dalsi zivot tady.

A jak uz to osud zamota, nakonec jsme tu v Christchurch ja, Eli a Risa zustali. Mesic jsme zili v autech na plazi, potkavali dalsi a dalsi kamarady a resili, co dal. Na vinice se nam uz nikomu nechtelo, a tak jsme nakonec vsichni nasli praci, bydleni a tak nejak jsme se zase na chvili usadili. Maja s Ajou se nakonec premistili na hory do nejkrasnejsich zimnich stredisek na svete. Risa dostal skvelou praci auditora a my s Elim pracujeme v kavrnach na letisti s tim, ze se pokousime najit lepsi praci. S praci je to tady ale dost bida, ekonomicka krize prisla i sem a nezamestnanost je tu horsi a horsi jako vsude na svete. Jsme tedy nakonec radi, ze vubec praci mame, spousta cizincu to tu vzdava a odjizdi zpet domu.

Ted tedy zijeme tady v Christchurch, spolu s kamarady Zamkovymi, ktere znam uz dlouho z Prahy a pak s dasimi znamymi, ktere jsme ziskali az tady na Zelandu. Vsichni od sebe bydlime par minut, a tak jsme tu takova rodina. Je prijemne tu mit nekoho blizkeho, na koho se muzete spolehnout. Kamaradu Zelandanu mame taky dost, ale malo kdy z toho je takove to pratelstvi na zivot a na smrt.

No a o Christchurch jako o mestu samotnem az priste.

Mejste se krasne.

Queen Charlotte Track, Malborough Sound

Dluzim Vam jeste par zazitku z naseho cestovani. Tak tedy Queen Charlotte Track se nachazi u mestecka Picton, kam prijezdi vsechny trrajekty ze severniho lodi ostrova.

Kopiruje jednu ze tri morskych uzin a v prubehu 71 km prochazite busi, pobreznimi lesy, starymi zatokami  a krasnymi plazemi. Protoze nas cekal jeste Abel Tasman Track, zvolili jsme pouze cast treku a to tu nejtezsi, ale za to s nejkrasnejsimi vyhledy po okoli. Eli s Risou sjeli spodni cast treku na horskem kolem, protoze tyto treky jsou na to jak delany. Ujeli asi 40km za neuveritelnych 5 hodin. Poloviny sjizdeli sesup z nejvetsiho vrcholu a pak  si jeste dali 20 km v serpentinach do mesta. Ty serpentiny jsou desny i v aute, na toz na kole. Proste jsou to kluci sikovni. My s Majou a Ajou uz jsme si dali prvni kratkou cast pesky. No a Ja, Risa, Maja a Aja jsme si druhy den nejtezsi cast treku s nejvetsim prevysenim [Eli odpocival:]. Na trecich je vetsinou pravidlem, ze desiva drina stoji za to, a tak jsme se pachtili zase nekoli set metru prevyseni, abychom vysli na nejvyssi vrchol a videli obe strany vybezku, na kterem se trek nachazi. Nadhera. Clenite pobrezi, ostruvky, blankitne modre zatoky. Zajimave, ze z kazde strany vybezku melo more trochu jine zbarveni. S Majou jsme si vytipovaly par vysnenych mist na bydleni. Jen si predstavte blankytne modre more, mala zatoka a vas baracek na plazi obklopeny pralesem a v zatoce zaparkovana jachta. Dalo nam to premahani nejit tam zaklepat a nezeptat se, jeslti nemaji svobodneho syna:] No vic uz asi nema cenu povidat, staci se pokochat nad fotkami v me galerii. Skoda, ze jsem nestacila zachytit divokou kozu, ktera nas cestou prekvapila.

Zivot v Christchurch!!!!! Risa je star:]

To musite videt:    http://www.youtube.com/watch?v=laDvSevJOzM

Lepe bych to popsat nemohla, tak mrknete, jak to jeste pred 14 dni fungovalo. Risa to dotah na nejvyssi uroven:]

Uzijte si to!

Abel Tasman kajaky 25.4.10

Uz je to ohrane ale i Abel Tasman patri k tem nejzadanejsim a tedy nejkrasnejsim trekum na Zelandu. Take se nachazi na severu jizniho ostrova a cely vede podel pobrezi. Diky tomu, ze na nem nenajdete priliz prevyseni, patri k nejlehcim trekum vubec. Ale chozeni nas az tak nelakalo. Nejkrasnejsi Abel je totiz na kajacich! Pujcili jsme si nakonec kajaky na 2 dny. Maja s Ajou a ja s Elim jsme meli dvoujkajak a Risa mel singl. Pocasi nam moc nepralo a den predem prselo. Jeste rano nam prselo, ale predpoved slibovala jen prehanky a my to proste chteli absolvovat, a tak jsme do toho sli. Ten dest nam vlastne pripravil uzasny zazitek, protoze vetsina lidi se zalekla a jediny blazni jsme vyjeli my. V sezone a za pekneho pocasi lemuji pobrezi stovky kajaku. My jsme jich potkali za cele dva dny asi pet:] Hned jak jsme vyjeli se nam udelalo tak nadherne, slunicko svitilo, more bylo klidne, modre jak v Karibiku. Pred vyjezdem jsme dostali trenink, jak se na to vlastne jezdi, slozite si vse sbalili, protoze jsme meli i stany na prespani a pak uz vyrazili vstric k ostrovum. Kolem pobrezi byly ruzne ostrovy s lachtanama...je uzasny sedet v kajaku a koukat jen z par metru na rodiny lachtanu. Nasli jsme i kamen, kde dovadeli mali lachtani, tak jsme tam z sholkama stravily par desitky minut. Jeden za nami i skocil a plaval zvedave kolem nas. Jsou nadherni. Bohuzel po par hodinach se nam zvedl vitr a tim i vlny a uz takova sranda to nebyla, ale aspn jsme neusnuli na vavrinech. Museli jsme tedy zastavit o neco driv nez jsme planovali a jiz za des te jsme si postavili stany v uplne prazdnem kempu. Mirne jsme podcenili baleni, tak ze jsme meli pouze jeden hrnicek, jednu lzici a zadny varic:] Ale na ohni a postupne jsme se vsichni zahrali zalevaci polevkou a sli chrnet. Risa si dal jeste noc pod sirakem, protoze prestalo prset.
Druhy den se vitr uklidnil, tak jsme mohli vyjet dal. Cil jsme meli jen par hodin vzdaleny, tak jsme jeste obhlidli par lachtanu a vylet ukoncili na nadnerne plazi. Ani se mi nechtelo z lodi, morsky kajak je fakt uzasna vec.

Pak jsme museli jeste asi 3 hodiny pesky k autu. Stihli jsme to asi za polovinu zasu a pak uz nam jen zbyvalo 20 minut preji dno more, ktere bylo za odlivu bez vody. Jenze jsme se poprve na Zelandy ztratili. Bloudili jsme v bahne, pak jsme sli po starem zavrenem treku...no nakonec z 20 minut se staly 3 hodiny:] Ale potkali jsme hodne duse, ktere nam pujcili mapu a totalne vycerpany a od bahna jsme po dvou dnech nasli nase nevykradene auto. Super vylet:] Na kajaky se taky musim jeste vratit.

Kaikoura,18.5.10

Kaikoura je napsana velkym cernevnym pismem na nasem seznamu snu, ktere si chceme tady na Zelande splnit. Nejenze je to nadherne pobrezni mesto, ale predevsim je to misto, kde je tak hluboke more, ze se zde vyskytuji nejvetsi morske potvory a my se konecne mohli podivat na….na….VELRYBY:]]]] Hned pri prijezdu jsme objevili lachtani kolonii, kde se na kamenech vyhrivali 3 roztomili lachtani. Byli jsme od nich na 10 metru a nemohli jsme se vynadivat. A pak uz jsme si zaplatili vylet lodi, aby nas dovezli pristi den za velrybami. Spolecnost Watch whales ma luxusni megarychle katamarany, ve kterem nam neustale vypravi hosteska, co muzeme videt a kam presne jedeme a vse na obrazovkach s nakresama. Tato spolecnost pouziva sonary a letadla na vyhledani velryb, tak ze je pravdepodobne, ze nejake zahlidneme. Ale I tak, oni se vynoruji jen jednou za hodinu na 10 minut. Tak jsme jednu velrybu docela dlouho honili, ale ukazala se:] Z velryby je videt vlastne jen kousek hrbetu s takovym tim vodotryskem:] Je to docela mensi, nez jsem si predtavovala, ale nejlepsi je, ze se po tech 10 minutach zase ponori a behem toho ukaze ten nadherny vsem tak znamy vykrojeny ocas.

Behem tohoto vyletu je vetsinou sance videt vice velryb, ale to se nam nepodarilo, a tak asi proto nam to chteli vynahradit a vezli nas na lachtani kolonii a cestou jsme narazili na ohromna hejna delfinu! Plavali neuveritelnou rychlosti kolem lode, pod lodi a predvadeli se. Pochlubili se synchronnim plavanim a dokonce nam ukazali par salt ve vzduchu. Vsude kolem v okruhu 100 metru jsem videla desitky a desitky ploutvicek. Byli tak blizko lode, ze mi prislo, ze si na ne muzu sahnout. Nadherna zvirata! Mohu rict, ze u me vyhrali nad velrybou! Pak jsme jeste objeli ostruvek uplne obsypany lachtany a jeli zpatky. Krasny vylet a 3 polozky ze seznamu snu odskrtnuty – velryba, lachtani a delfini.

Wellington, 9.-10.5.10

Dorazili jsme do hlavniho mesta Wellington, ktere je na uplnem spodku jizniho ostrova. Wellington je sice hlavni mesto, ale proti Aucklandu je to uplne jina liga. Krasne a hlavne prijemne mesto plny normalni lidi. Uz jsme o nem slyseli mnohe a vetsina se nemylila. Wellington je uz trochu evropstejsi, plny mladych lidi a dokonce jsme se chvili citili jak doma, protoze tam byli plne hospody! Ne bary nebo fast foody, ale prave hospody s dobrym a celkem prijatelne levnym pivem! V Aucklandu jsem potkavala jen fast foody a ulice byly preplnene tlustymi, stresovanymi a sikmookymi lidmi {nejsem rasista, proste nesympaticke mesto, ve kterem nechcete byt ani 2dny].

Hlavni atrakci, na kterou jsme se tesili bylo museum. Ano ctete spravne museum, ale ne kdejake museum. Te Papa je slavne novozelandske museum, ktere ma 4 patra a je rekla bych zazitkove. Je zamerene na vse, co se Zelandu muze jen tykat - podmorsky svet,

historie, maorska kultura, emigranti,  priroda a zviratka mistni i ta privezena, umeni, tetovani,  surfovani, obleceni, zemetreseni,…. Je tam neuveritelne informaci, ktere neprectete snad ani za tyden. Ale cim je to zajimave? Maji tam stovky dotykovych obrazovek s hrami, kvizy. Ruzna hejbatka a udelatka. Treba tam meli domecek, do ktereho se veslo asi 20 lidi a pak spustili simulaci zemetreseni. Nebo jste se stali celniky a prohledali veci cesujicich na letisti a hledali zdroje nemozi a nakaz, ktere ohrozuji prirodu Zelandu. Muzeum jsme opousteli, az kdyz uz zavirali. Tri hodiny nam na prohlidku rozhodne nestacili a snad se tam jeste podivam.

Druhy den jsme se sli projit po centru mesta a videli jsme na pobrezi nejenom nadherneho rejnoka, ale I male vrtulniky. Na sloupech jsme videli, ze maji nejaky den na podporu deti s rakovinou. Tak sem si rikala, ze proste poletim a dam jim za to tak 50 dollaru:} No a co nahoda nechtela, opravdu meli moznost letet 5 min vrtulnikem a hadejte za kolik. Za 50 dollaru:] A tak jsme videli cely Welington z ptaci perspektivy a dokonce jsme videli vrcholky hor jizniho ostrova, kam jsme druhy den odjizdeli! Pro Risu s Elim to byl prvni zazitek ve vrtulniku a pro me je helikoptera zivotni laska, tak co vic si prat. 

Odpoledne jsme chteli jeste na nejakou vyhlidku, ale po proleteni nam nejaka vyhlidka pripadala smesna, tak jsme se projeli lanovou lanovkou – horsi kopie Petrina:} A relaxovali u sledovani rugby, zaciname tomu prichazet na chut.

Nove prispevky na blogu a fotky

Tak konecne se mi po vasich urgencich podarilo napsat, jak nase cestovani vlastne vypada. Je to trochu detailnejsi a opet totalne na rychlo, tak si vyberte jen co vas zajima a nereste chyby:]. Dala jsem taky par fotek. Na zadost rodicu pridavam vice fotek s nami:] Kluci maji vic fotek, maji totiz na rozdil ode mne pocitece a stihaji to naloadovat:]. Jsme ted mesic v kuse na cestach a dochazi penize. Hreji nas ale ty uzasny zazitky, je to neuveritelny, krasny a na to se jen tak nezapomina. Cestujeme uplne na jih a pravdepodobne brzy zasidlime, abychom hledali praci. Myslime na vas, tak nam taky koukejte psat:] Mejte se....

6.-.8.4.2010 Tranaki a Whanganui

6.dubna jsme uz jsme mlsne objizdeli Mt Taranaki, protože jsme se
chteli samozrejme podivat nahoru. V hlavnich informaci pod sopkou jsme
zjistili, ze počasí by mohlo byt priznive, a tak jsme cekali do 14.00,
kdy prichazi nejaktualnejsi predpoved na další den. Ale necekana zprava, nahore
mělo v noci poprve snezit. I kdyby bylo pres den teplo a nam se
podarilo dostat na vrchol, počasí se tam meni z minuty na minutu, snih
by mohl zmrznout a my bychom se po tom ledu nemohli dostat na zpet.
Bylo nam tedy nedoporuceno lezt az na horu, maximalne po hranici
snehu. Ma noha stejne nebyla zdaleka v poradku, a tak jsme se
rozhodli, ze vylezeme další den aspon do pulky.
Kluci si ještě odpoledne zasurfovali a jeli jsme se podivat na majak
Cape Egmont. To je vam nadhera: rozbourene more + na pobrezi majak +
zapadajici slunce + zapadajicim sluncem osvicena sopka. Když
vam reknu, ze se tam ještě utvorila duha, tak uz mi nebudete verit,
ale mame ten prenadherny kyc vyfoceny. V noci jsme zase nacerno
zakempovali na plazi Oakura u surfove zakladny a na jednorazovem grilu
za 50 Kc jsme si dali kilovy hovezi steak za 70Kc:]

7.dubna. Budicek 4:45 a jen s celovkami jeste za tmy vystup na sopku, abychom stihli vychod slunce.
Oblekame si to nejteplejsi obleceni co mame vcetne rukavic a cepice a
v 7.00 vystupujeme k nasemu cili, hatu v 1520m.n.m.. Lavicka, na kterou
usedame je zmrzla a pod nami se rozprostira vyhled na New Plymouth a
cele pobrezi. Domy jsou male, jako kdybychom na ne koukali z letadla.
Meli jsme stesti alespon chvili videt to vsechno nez v minute prisel
obrovsky mrak a vsechno prikryl svoji perinou. Stalo to za to, i když
chtel Rici dostahnout samotneho vrcholu. Nekdy priste.

Po tomto vystupu jsme se mohli zase posunout o něco na jich. Asi jsem
moc pospichala, protože jsem dostala svoji první zelandskou pokutu za
rychlost asi 1000 Kc za 63 km/hod v obci. A ten den se mi ještě
podarilo uriznout si kousek prstu nasim obrovkym nozem. Dojeli jsme az
do Wanganui, kde jsme zakempili v krasnem Kiwi Holiday Parku.

8.Dubna. Ve Wanganui jsme vysli na Durie Hill vyhlidkovou Memorial
Tower s vyhledem na cele město.
Při nasem cestovani jsme si koupili knizku od Panu prstenu a objizdime
mista, kde se natecel. Nekdy prijedeme vlastne k uplne obycejnemu
lesu, jako tento den, jen diky tomu jsme nasli nadhernou rozlehlou
plaz, po které jsme mohli jezdit autem. To bylo něco pro kluky:] K
veceru jsme uz prijeli do hlavniho města Wellingtonu a při hledani
spani na cerno jsme měli stesti a nasli super místo u plaze. Potkali jsme tam
parecek z Australie ve veku nasich rodicu, který tak taky prespaval v
karavanu, tak jsme hezky pokeceli a rano jsme dostali krabici map z
jizniho ostrova s mapou doporucencyh mist k prespani zdarma.

Dalsi dny Wellington a prejezd na jizni ostrov....

2. - 3. 4. 2010

2.dubna jsme jeli na sever na Mt Ruapehu, protože jsme tam měli další
den sraz s Majou a měly jsme absolvovat pohovor do mistniho zimniho
strediska. Měli jsme aspon s klukama moznost prozkoumat druhou stranu
Taupa a projet okolni vesnicky, které se v zime promeni v horska
strediska. Cestou jsme se pofotili před valecnym muzeem, kde byli
vystavene tanky a dela. Prislo mi to jak detske hriste z hororu. Deti
s rodicemi vesele lezli po strojich, které v minulosti zabijeli lidi.
Tyhle věci jsem nikdy nemusela, ale kluci si udelali pekny fotky.

Kempovali jsme primo pod soupkou Mt Ruapehu, pro zmenu v DOC kempu.
Zadrhel byl, ze v techno kempech nejsou sprchy a ja mela jit druhy den
3 dny nemyta na pohovor. Nezbyvalo nez se poprve na cerno vysprchovat
v cizim [a hlavne drazsim] kempu. Muzu rict, nejhorsi moje sprcha na
Zelande:] Tim ze jsme vybrali kemp, který byl jediny primo u konce
treku na sopku Mt Ruapehu, meli tam asi s cernymi sprchujicimi caste
zkusenosti. Uz u vchodu nas vitaly cedule, ze vybaveni kempu je pouze
pro platici hosty kempu. Ja nenapadne schovavala myci prostredky a
rucnik jsem Elimu ovazala kolem krku jako salu. Hrdinne jsem ale sla
do sprch a kluci cekali venku. Musela jsem si nervozne vystat frontu a
jak neustale myslela na to, kdo prijde a zepta se, zda jsem z kempu.
Nakonec jsem se dostasla do sprchy a celkem v klidu se zacala
sprchovat, když si vsimnu na dverich kabinky obrovsky napis: !!!Pokud
vas najdeme, ze se sprchujete a nejste nasim hostem, predame vas
policii!!! No to je něco pro mne, když mam spatny svedomi dojit si i
ve fast foodu na zachod bez toho aniz bych si dala něco k jidlu.
Rozklepane jsem dala nejrychlejsi sprchu v zivote, ucesala mokre
vlasy, aby nikdo nepoznal, ze jsem prave vylezla ze sprachy a okamzite
utekla z kempu. Uz jsme bydleli v tolika kempech a nikdy jsem nic
podobneho nevidela, mozna proto me to tak prekvapilo. Ja proste takovy
věci nemuzu delat:]

3.dubna za nami prijela Maja s Ajou a my s Majou sly na pohovor. Ted u
vim, ze nas pozdeji prijali. To bylo urcite tou sprchou;] Po uspesnem
pohovoru jsme zase jen s klukama vyrazili směr New Plymonth po 155 km
ceste se spravnym jmenem Forgotten World Highway [Svetem Zapomenuta
Cesta]. Na Zelande opravdu neexistuji dalnice, krom par kilometru
kolem nejvetsich mest, a na cestach vas muze cekat cokoli. Zrovna tato
cesta podle mne spojujici celkem dulezite body vede chvilemi po
asfaltu a chvilemi mi po gravel road, neboli něco mezi prasnou a
sterkovou cestou. Vedla ale nadhernou busi a hlubokymi prospastmi, no
nadhera. To jsme jeste sjeli na horsi cestu, kde jsme ale pro zmenu
videli Mt Damper Falls - 75 m vodopady. A pak uz jsme se octli konecne zase
u oceanu tenrokrat na zapade. Nasli jsme na cerno spani na
nadherne Onaero plazi.

4.Dubna jsme dorazili do New Plymouth, nadherneho primorskeho města,
za kterym dominuje 2518m vysoky vulkan Mt Taranaki [Mt Egmont]. Tento
vulkan ma nadherny konicky tvar, který se pry da jako jediny srovnat s
japonskou sopkou Fuji a zajimavosti je, ze se zde natacel film
Poslední Samurai s Tomem Cruisem v hlavni roli. Pohled na tu sopku je
prenadherny a mohla bych se na ni koukat hodiny v kuse. Nevyhodou je,
ze mistni podminky vytvari téměř stále destive počasí a sopka je
velice často schovana v mracich. Mistni dokonce rikaji, ze pokud
sopku vidite, znamena to, ze bude prset. Pokud ji nevidite, znamena
to, ze uz prsi. Měli jsme stesti, ze nam moc neprselo a sopku jsme
videli asi v 1000 ruznych podobach. Nahore se totiž meni počasí z
minuty na minutu a mraky se kolem sopky tále menily a vytvarely tak
stále jiné obrazky cele sopky.
Prosli jsme si samozrejme primorskou promenadu a uchvatny mestsky
park Pukekura Park [kde se také Poslední Samurai natacel] prorostly
nadhernou dzungli, jezirky a slavny venkovni divadlo a nakonec nas
prekvapila krasna mala ZOO s volnym vstupem. Nadherny den.
Krasny den jsme chteli zakoncit ještě krasneji a nasli jsme levny
aquapark s vyrivkami a umelou vlnou. Tim pro me však vse
krasne skoncilo, protože jsem si uzivala uzasny tobogan a nakonci
vrazila nohou primo do nejakeho betonoveho rantlu. Noha se mirne
rozsekla, ale hlavne zacala pekelne bolet a nabyvat ohromnych rozmeru.
Plavcici mi poskytli naplasti a led, ale ocividne se jim zraneny
nehodil. Ja se nenechala odradit a 2 hodiny jsem cekala, co mi z nohy
vyroste, aby když tak oni resili doktora. Ale protože jsem mohla se
vsim hybat, jen to bylo obrovske a bolave, jeli jsme pryc. Nejvic me
mrzelo, ze jsem ten aquapark nemohla vyuzit, ani tu vyrivku jsem
nestihla. Cestou mi Risa koupil zmrazenou kukurici, abych mohla
ledovat a jeli jsme pro jistotu do lepsiho kempu, abych mela pohodli.
Tam jsme stravili i cely další den, protože jsem opravdu nemohla
chodit, a tak jsem si dala relax a kluci cely den surfovali. Kemp byl
totiž na Fitzroy beach, coz je jedna z nejznamejsich surfovacich
plazich a stalo me to trochu sil kluky odradit od tydenniho cekani na
svetovy sampionat v holcicim surfingu, které se na Fitzroy mel konat.
[holky v plavkach a ještě na surfech mirne klukum zamlzily mysl:]

ALKOHOL NA ZELANDE
Kluci mi chteli trochu odlehcit od bolesti nohy a koupit mi něco
silnejsiho na piti, ale at jsme delali cokoli, alkohol proste
NEPRODAVALI. Tady na Zelande je totiž zvlastni forma prohibice.
Rozhodne ho nikdo pod 18 let nekoupi, protože kdokoli, kdo vypada pod
25 let musí ukazovat nejaky osobní doklad s datem narozeni. Stejne
tak do klubu vas pusti za stejnych podminek, tak ze mladistvi do 18
let se nikdy do klubu nepodivaji. Alkohol se prodava vetsinou jen ve
specializovanych prodejnach, které mají statem udelenou licenci. V
supermarketech je k dostani pouze pivo a vino, ostatní se prodava ve
vyhradnich obchodech s alkoholem [a do těchto obchodu ani neplnoleti
nesmi!]. Pit alkohol je na verejnych mistech zakazany a ve vetsine
parcich u skol a hrist a jinych často prostranstvi jsou obrovske
zakazove cedule a kamery. Tak ze pit v parku s klukama sampanske byl pro me
velky adrenalin:]
No a v den, kdy se mi povedla ta noha byl vikend před Velikonoci a to
je proste zakaz prodeje alkoholu vsude! I Cinan mel oblepeny alkohol
paskou a nechtel vydat ani kapku, ze by prisel o licenci. Holky v tu
dobu pracovaly v restauracich a rikali ze uz v patek před pulnoci
nalevali poslední alkohol a v restauracich jste dostali alkohol pouze
k hlavnimu jidlu a to jen jedno pivo nebo vino [v ten den chtel pry
hlavni jidlo každý:]. Ještě byla moznost, ze si restaurace nebo obchod
zazadal o specialni drahou licenci, aby v ty dny rozlevat mohl. My
jsme uplne nahodou v další dny podobny obchod nasli, ale mel ke vsemu
alkoholu prirazku 25%!
Nejsme si jista, jeslti tyhle prohibice k necemu jsou. Je sice pravda,
ze tu nactileti nepijou, ale za to dospeli... Na verejnosti pres tyden
nic videt není, oni proste chlastaji doma. A o vikendech... když
muzou, tak neznaji hranic. V patek v noci jit kolem klubu je stejne
jako byste se ocitli v Londyne. Restaurace mohou mit otevrene do 23.00
a bary do 3.00. Vsichni mladi se tedy co nejrychleji do te doby musí
opit. Když se vse zavre jsou tak na mol, ze nevedi co se sebou -
rvacky jsou na kazdem rohu i holky se tu rezou jako chlapi a policajti
mají co delat, aby uhlidali tyto desiva stada. No hnus. My jsme aspon
na alkohol zvykli a chlastat umime od mladi:]

Pocatecni strasti a prvni den cestovani

Zacatek naseho cestovani s Elim a Risou nebyl zrovna stastny, protože
jsem den před odjezdem zjistili, ze mame vazny problem s autem.
Potrebovali jsme pouze vyrovnat geometrii kol a při te prilezitosti
nam opravar nasel nejaky defekt na ose, s tim ze s tim nemuzeme adl
jezdit a bude nas to stat balik penez. To ze se stane něco s autem je
nocni mura nas cestovatelu na Zelandu. Auto je nas domov a nas jediny
prostredek k cestovani a jeho oprava nebo dokonce ztrata je obrovsky
zasah do nasich skromnych zasob, které nas mohou ochudit o mesice
cestovani. A ze se to nestava zridka. Backpackri kupuji ojeta auta,
která inklinuji k porucham rekla bych vice nez castym a leckdy
doslouzi par tisíc kilometru a jsou do srotu.
Po teto zprave jsem se rozloucila s cestovanim po další mesice. Dali
jsme tedy nase vazne nemocne auto k nasemu znamemu opravari a ten nam
k nasemu prekvapeni řekl, ze tam nic nevidi a ze je vse v poradku. 2
nazory profiku a my vime o poruchach osy auta velky prd. Před nami
bylo ticice kilometru silnic, a tak jsme zkontakovali ještě jednoho
dokonce ceskeho mechanika, který k nasemu nadseni potvrdil nazor, ze
zadny vazny problem nenasel. Popravde nas to nemelo prekvapit. Na
Zelande je snad vice opreven aut nez lidi a nechapu, jak se
mechanikove vyucuji, kdyz je tu zcela bezne, ze se v kazdem servisu
dozvite uplne jinou diagnozu. I mistni me varovali, at zajedeme i do
jinych servisu?! Uz při nakupu auta nam v servisu tvrdili, ze budeme
muset vymenit něco jako tlumice a nedoporucuji další jizdu. S penezi v
kapse jsem jinde zjistili, ze nase tlumice jsou naprosto v poradku.
Chapete to někdo? To je jak s ceskymi pravniky nebo doktory, každý vam
radi něco jineho.
Kazdopadne pro nas vse dopadlo dobře a my se mohli vydat na cesty, i
když o ctyri vystresovane dny pozdeji. Bohuzel to nedopadlo dobře pro
nase kamarady Ivu a Zamka, kterym se porouchalo auto ve stejny den. U
nich bohuzel doslo k vyplneni nasich nocnich mur, protože jim odesel
motor. To znamena jedinou moznost, prodat na nahradni dily a koupit
nove auto. Vetsinou ma clovek peníze uz jen na kombika.

Konecne na ceste
Vydali jsme se na cesty 1. dubna a naším cilem bylo docestovat zbytek
severniho ostrova a prejet na jizni ostrov, kde pockame na Maju a Aju,
které si chtely ještě vydelat nejake peníze a dorazit pozdeji.

První zastavka naseho cestovani byl Palmerston North.

Mensi studentske mestecko s nadhernym parkem obklopenym naprostym mish
mashem architektonickych stylu. Zeland je plny konstrastu a neboji se
tu postavit vedle sebe stare, moderni, cirkevni nebo alternativni. V
Palmerstonu jsme měli velky zazitek a to zcela skryte a omylem
objevene obchodni centrum plne lidi. Po trech mesicich na malomeste
obklopeni prirodou, klidnymi ulicemu a samotarskym morem nas obchodni
centrum podobne tomu na Chodove totalne psychicky prevalcovalo. Risa
tam dostal takovou depku, ze jsme malem utikali, abychom nasli vychod.
Ja jsem nadprumerne spolecensky tvor, který neumi byt sam, ale clovek
si zvykne opravdu na vsechno a velke mnozstvi lidi ještě v necem tak
desivem jako je obchodni dum ve me zacalo vyvolavat uzkost. Tyto
pocity nam spravil az kopec uzasne zmrzliny. Hodne rychle jsme vyjeli
pryc do prirody, najit si nas oblibeny DOC kemp. Tyto kempy jsou totiz
vyhradne v prirodnich rezervacich, tak ze na odlehlych mistech, bez
lidi a za nepatrny poplatek. Jen jsme necekali, ze ho tentokrat budeme
hodinu a pul hledat po gravelovych cestach, abychom uz za tmy zjistili
ze byl před tydnem kvuli vandalum zavreny. Drze jsme zastavili u cesty
a tam prespali. Nemaji nam zavirat jediny levny kemp v okoli.

Zatim foto

Ahoj,

jsme s Elim a Risou uz nevim kolikaty den na cestach, pokusim se napsat co nejrychleji nejaky, clanek, ale urcite vas zatim potesi fotky. Zatim nejlepsi zazitky:

vychod slunce na sopce
helikopterou nad Wellingtonem
a odskrtnuti 3 polozek nasich snu a cilu na Zelandu: videt delfiny, lachtany a velryby:)!!!
Tak mrkejte:

http://picasaweb.google.com/Richard.Kvech
http://picasaweb.google.com/Ondrej.Eliasek

Prace a zase prace

Je začátek února a na Zélandě konečně dozrávají jablka. Normálně už je sezona v plném proudu, ale díky chladnějšímu podnebí a snad i nejdeštivějšímu lednu za posledních sto let, se všechna úroda opozdila. Pickeři (trhači) se už nemůžou dočkat, protože práce už několik týdnů téměř není. Jakmile se začne sbírat ovoce, otevřou své brány i packhousy, kde se ovoce třídí a balí.

Mohu říct, že si práci na sadech celkem užívám. Je sice vtipné s čerstvým vysokoškolským diplomem v kapse vyměnit kancelářskou práci za desetihodinovou manuální práci na sadu, ale kdy si tohle člověk zkusí? Aspoň vím, jak rodiče užívali chmelové brigády A když už, tak už, snažím se vyzkoušet co, se dá.

BORŮVKY

První naše práce bylo sbírání borůvek. Ohromná farma s desítky druhy borůvek, které neustále plodí další a další plody. Výhoda borůvek je, že stačilo projít školením (rady typu sbírejte pouze modré, opravdu tmavě modré borůvky, nejezte v řadách a nejezte borůvky) a teď můžeme chodit kdykoli a na jak dlouho chceme, protože je to taková téměř továrna. A jak se trhají na Zélandu borůvky? To máte na krku krabičku (takovou od vaničkové zmrzliny) na provázku a do té trháte borůvky. Plné krabičky se po šesti vejdou do přepravky a každý si táhne vozíček s čtyřmi takovými přepravkami. Každý dostane svojí řadu a sbírá. Borůvky nejsou samozřejmě jako u nás, ale rostou jako nám známé kanadské borůvky, tedy na keřích. Ty jsou vysoký od 30cm do 3 m, ale průměrně asi metr a půl. Jako u všeho ovoce je problém, že dozrávají postupně, tak že nemůžeme všechno sesypat do krabičky, ale vybrat jen ty opravdu zralé. Záda bolí, někdy to jde pekelně pomalu a špatně platí. Tak že je to spíš záchrana, když není práce. Člověk si vydělá aspoň něco. Zádrhel je taky v počasí. Borůvky by se neměli trhat v dešti a taky v přílišném horku. No a jak vlastně borůvky chutnají. Pro mě nic moc, na český nemají ani jednou šťopkou. Jíst jsme měli ale zakázáno, tak že bylo téměř povinnost ujídat Málem bych zapomněla, největší výhoda těchto borůvek oproti českým: nebarví, tak že vás modrá pusa neprozradí! 

VINICE

Vinice je dobrým zaměstnavatelem, protože tam je fůra práce přes celý rok. My jsme si zatím zkusili tacking, což byla děsná práce. Vinice rostou pěkně srovnané do drátů, aby se pak lehce očesali. Jak postupně rostou, přerůstají ony dráty a dostávají se mimo ně a naším úkolem bylo dráty uvolnit ze čtyř metrů od sebe vzdálených sloupků, obloukem vyndat z vinice a nandat výš na sloupky. Samozřejmě tak, abychom vinici nepoškodili a co nejrychleji. Tak že v zrovna v deštivém období jsme v mokrých rukavicích tahaly težké dráty, „omylem“ trhaly vinice jak o závod a s jazykem na vestě sotva stíhali požadované tempo. Ale bylo to na hodinovku za dobrou cenu, tak jsme si aspoň vydělali hodně peněz a rozhodli se vyhýbat se vinicím v zimě velkým obloukem.

THINNING

Další rozšířená práce na jaře je thining neboli protrhávání ovoce. Já bych řekla spíš plýtvání ovocem. Protrhávali jsme doteď jablka, broskve a kiwi. Každé ovoce a každý sad má své pravidla. Jablka musí být na pěst od sebe, nesmí jich být moc na jedné větvi, nesmí mít žádný kaz a další šílená pravidla…Broskve to mají podobný, ale jsou děsně vysoký a já se celou dobu bála, že spadnu z žebříku. A u kiwi se hlídá tvar, protože kiwi musí být dokonalé, musí viset samotné na stonku, nesmí mít kaz, musí mít určitou velikost a hlavně dokonalý tvar….. Prostě shodíte přes polovinu úrody na zem, aby se strom posílil a ostatní ovoce na něm bylo obrovské a dokonalé. Máju tohle vždycky bavilo, protože je, jak říkala, placená za to, aby něco ničila

TŘEŠNĚ

Přes Vánoce jsme byli na rodinném sadu s třešněmi. Bylo to příjemné pracovat na rodinné farmě. Paní a pán domu byli moc milý, o přestávkách nám servírovali čaj a coockies. Třešně jsme trhali, třídili je i připravovali do krabiček na prodej. Třešně jsou některé podobné naším, ale mají především obrovské dokonalé tmavě rudé druhy. A mohu říct, že byli fantastické. Jíst bylo povoleno, protože prý každý správný picker musí vědět, co má trhat a nejlépe to pozná podle chuti. Tolik třešní jsem za celý život nesnědla! Člověk se nutil nezačít jíst od rána, ale ono se to nedalo. Tak nádherné šťavnaté třešně a rovnou ze stromu. A! Bez červů! Asi si nepomatuji, kdy jsem jedla třešně s takovým klidem, že mi mezi zuby nezůstane odporný bílý červ. Při balení třešní jsme si často povídali s paní domu, a když jsme jim vyprávěli o našich červech a jak to plave v kompotech, tak se tvářili, že jsme prasata, že to jíme. Ale na naši obranu, jejich třešně jsou skrz na skrz prolité chemikáliemi.

KIWI

No a teď jsme opět na spíše rodinné farmě, kde se staráme o kiwi – protrhávání a navazování nových stromečků. Kiwi je vlastně takové víno. Je to popínavá rostlinka, která se musí navazovat do výšky, aby se pak položila na dráty asi 2m nad zem. Také jsme s Ájou rozdělovaly nové kiwi, aby rostlo správně podle drátů a kluci hnojili kiwi, což znamená nechat se vézt za traktorem a házet z pytle granule. Kluci také pleli rýčem plevel od kmenů s kiwi, maminky by z nich měli radost Výhoda rodinných sadů je to, že se máme šanci dostat k více druhům prací a já mohu ukojit svojí zvídavost a pořád se na něco ptát. Můžu říct, že farmaření je opravdu tvrdá dřina a manažer sadu musím mít neuvěřitelné znalosti a schopnosti a nakonec stejně vše záleží na počasí.

JABLKA

Tento týden nám začali na sadu dozrávat jablka, tak že jsme začali na plno trhat. Tato práce se platí na contract, tedy platí nám za natrhané biny (velká bedna). Každý má na břiše bag (vystužený vak), s kterým si připadáme jak těhotný a po jeho naplnění jablky ho vysypeme do binu (dřevěná bedna). Bin má prý půl tuny a za ten bin máme v přepočtu asi 350 Kč. Jak dlouho nám trvá ho naplnit, záleží na stromech, počtu jablek, počasí a naší kondici. Dnes jsem dala svůj osobní rekord 4 biny, tak že jsem na svém hrbu natahala 2 tuny jablek a za to mám 1200 Kč. No hrůza. Většinou jsem ale natrhala kolem 3 binů, kluci tak 3-4, ale opravdoví profíci na jiných sadecj dávají i 6-10 binů, ale to fakt nechápu. Opět štěstí nepřeje a je nejhorší sezona za 30 let. Jablka by měla být velká jako pěst, ale trháme celkem mrňata a je jich málo. Největší brzdou je to, že se trhají jen zralé jablka, někdy je to 50% stromu, někdy 20% stromu. Zralost se pozná podle barvy, ale je to celkem věda. Většinou je prostě všechno červené a je určitý odstín je ten správný. Každý druh to má jinak, tak že sem, si  začátku přišla chvílemi barvoslepá. Navíc vám pořád biny kontrolují a prudí, že to máte zelené (vlastně jen jinak červené). A když vás pošlou do řady plných zelených jablek, tak jablka nesbíráte, ale hledáte červený. To je pomalý, tak že si nic nevyděláte. V tomto případě nezbývá než hlasitě nadávat a co nejrychleji projít řadou, aby vás poslali do jiné lepší (pokud bude štěstí) řady.

Na sadech se pracuje 10 hodin denně od 6 nebo 7 ráno. Denně vylezeme milionkrát na žebřík, nosíme 20 kg bag na břiše, jsme poškrábaní od větví, denně vyndaváme třísky, záda bolí, jsme ztahaní….není to sranda. Ale když si člověk vzpomene na zážitky z cestování a na to, co nás úžasného čeká, dá se to přežít. Každý bin jablek pro nás znamená další potenciální zážitek a to nám dává takovou sílu, že i po 8 hodinách vyběhnu s plným bagem jablek na žebřík a trhám jak o život. Člověk je venku, hýbe se, nabírá fyzičku a může se bavit. Je to asi individuální, ale mě to fakt baví.

Jediné, co mi opravdu vadí, je chemie. Zéland nešetří chemickými postřiky a už z Čech jsem věděla, že tu používají postřiky, které jsou jinde na světě zakázaný. Místní vláda konečně vytvořila politiku chemických postřiků a zlepšuje se to, ale když vidím lidi ve skafandru práškující stromy, je mi zle. Ty postřiky mají zvláštní zápach a od chvíle, co pracujeme na sadech, ze sebe stále cítím onen kyselý nepopsatelný odér. Smrdí mi všechno pracovní oblečení, pyžamo a nejde to pořádně vyprat. Přijde mi, že to vypocujeme a pokaždé na sluníčku nebo ve vodě to cítím. Pracovat na sadech tedy není úplně zdravotně nezávadné…. Tak že poučení, myjte si všechno ovoce a zeleninu, než to strčíte do pusy!

NĚKOLIKA HODINOVÁ ZKUŠENOST V PACKHOUSU

………“Pickování jablek mě baví, ale jako holka si asi nevydělám, tak že chci zkusit spíš packhouse. Sice je to továrna, rutina, ale jistý peníze. Překousnout to měsíc a můžu vyrazit na konec léta na jižní ostrov.“ …….. Tak to jsem psala pře pár dny. Jak hloupá jsem byla. Protože nám na sadu končí jedny jablka a další druh je až za 14 dní, rozhodly jsme se s Májou a Ájou najít jinou práci. Našli jsme jeden packhouse, kde se čistí, třídí a balí jablka, než se pošlou na export. V sadu jsme si vzaly volno a šli jsme tam na zkoušku, jestli budeme pro ně dostatečně rychlé a šikovné. Od 7 ráno nás postavili k pásu a jely jsme. Jablka padaly na pás a my z nich vyhazovaly nahnilé, obouchané a jinak poškozené jablka a rovnaly je do krabiček (podobné těm na vajíčka) šťopkou na horu a tím nejčervenějším nahoru. Jeden pohyb, hluk strojů, spolupracovníci se s vámi nebaví a ono to ani v tom hluku moc nejde a do přestávky daleko. Hlavou mi běželo dokola: „pracuješ u pásu, máš to za potřebí? ….super si to zkusit, ale můžeš to vydržet ty, která nesnášíš rutinu?.....si studovala 6 let pro tohle?.....Jak to mohou ostatní dělat už 2 měsíce?....Bolí mě záda…..chce se mi čůrat……bolí mě nohy….chci hudbu…kolik je asi hodin….mám čekat až mi někdo povolí jít čůrat?......“. DĚSNÝ! A očividně jsem nebyla jediná. Mája s Ájou k tomu připojili bolest očí a usínání za pochodu. Málem jsme utekly při první pauze. No ale…..Utekly jsme po druhé pauze Našli jsme hodně důvodů, proč tohle NE. Asi by muselo být hodně zle, aby nás tam něco udrželo. Kamarádi dělají měsíce v cibulovém packhousu a jiní také v jablečných, nechápu to. Miluju těžké jablka na břiše a raději vylezu 1000x žebřík než tohle!

RESTAURACE

I když nám od začátku říkalo mnoho kamarádů, že je nemožné najít tu normální práci v baru, povedlo se. A to hned všem holkám. Mája pracuje v super restauraci a má to štěstí, že ji využijí téměř každý den na celé večery, tak že ta na sad nemusí a pracuje jen tam. Ája a Iva našli místo hend vedle Máji v takovém fast-food restauraci (tady je téměř všechno fast-food). Přes Art deco měly hodne práce, teď už je to slabší, tak že Ája pracuje s náma přes den na sadu a večer jde do restaurace. Opravdu klobouk dolů, protože sad je opravdu náročný a donutit se jít ještě večer pracovat, obdivuji ji. Iva od začátku nechtěla na sady, tak že se jí povedlo najít přes den uklízení hotelu a přes večer restauraci, kde je Ája. No a já si až teď našla práci v nejstarší pizzerii u nás v městečku. Taky jen po sadu, ale mají celkem slabou sezonu a teď mají rozbitou troubu, tak jsem tam byla bohužel jen párkrát. No a kluci….ti se flákají….:) Ti mají přece peněz dost a mít druhou práci nemají zapotřebí

To jsou naše zkušenosti po 4 měsících. Doufám, že zkusíme ještě hodně prací, i když bych nikdy netušila, jak mi bude chybět kancelář, počítač a cokoli podobné kariéře. Ale jsme tady a stojí nám to opravdu za to 

Tongariro Alpine Crossing, 14. 3. 2010

O víkendu 14.3.2010 jsme absolvovali s Elim, Májou, Ríšou, Prokym, Zámkem a Lukášem The Tongario Alpine Crossing, což je nejlepší jednodenní trek na Novém Zélandě a patří mezi deset nejlepších treků na světě. A teď už chápu proč, protože je to naprosto úchvatná tůra skrz sopečné údolí s neuvěřitelným výhledem na krátery,sopku a okolní krajinu. Trek byl sice náročný, ale stálo to opravdu za to.

Národní park Tongario je nejstarší národní park na Novém Zélandě a byl založen již v roce 1887. Tvoří ho tři hory (Tongariro, Ngauruhoe and Ruapehu) a tyto sopečné masívy jsou aktivní. Mt Ruapehu je z nich nejaktivnější, ale ten jsme viděli jen z dálky. Tento vulkán se probouzí celkem pravidelně, naposled v roce 2007, tak snad si dá chvíli oddych, protože se tam hlásíme o práci v zimním středisku. Mt Tongario je starý, ale také aktivní vulkán, který se naposled probudil v roce 1926 a vytvořil nádhernou scenérii, kterou vede celý trek. Nejmladší z vulkánů je Mt Ngauruhoe, který má jako jediný symetrický kónický vrchol. Je to nádherná sopka s neuvěřitelnými barvami a jistě ji na mých fotkách nepřehlídnete. Mohla bych se na ni dívat celý den. A stejný názor měl pravděpodobně i režisér Peter Jackson, neboť právě Tongario bylo pozadím pro Mordor v Pánu Prstenů a Mt Ngauruhoe je pro znalejší fanoušky filmová Mt Doom (sídlo zla).

Tento trek je náročnější a nesmí se podcenit. Je dlouhý 19,4 km a dá se absolvovat za 7 – 9 hodin, my jsme to ušli za necelých 8 hodin. Měli jsme opravdu štěstí a vyšlo nám nádherné počasí, což je téměř zázrak, protože se tam i během pěkných dnů drží mraky a počasí se může změnit z minuty na minutu. Ve všech průvodcích vás proto varují, abyste byli dobře vybavení. Ještě pod vrcholem, kdy nás čekalo 500m převýšení nás naposledy varovali, zda jsme opravdu připraveni zvládnout trek. Zda je vhodné počasí, zda máme dobré oblečení, dostatek jídla a pití a zda jsme dostatečně fit, abychom ušli dalších 13km. A my jsme opravdu měli v batohu čepice a rukavice, protože v horách na Zélandě nikdy nevíte.... (Ale počasí nám přálo a já upocená šlapala po strmých kráterech v teplém termoprádlu)

Z Napieru jsme vyráželi v 5 ráno autem, abychom před desátou vyrazili na pochod.
První část treku vedla po rovině, ale to trvalo jen hodinu a půl. Cesta byla ještě krásně upravená a kolemrostl bohatý porost.

Další část už byla náročná. Stoupali jsme z 1400 m do 1600 m nad mořem a asi ne náhodou se této části říká Ďábelské schody. Cestu tvoří staré i novější vrstvy lávy a různé vulkanické kameny a rostlinky úplně zmizely. Ale za námi se už začal otvírat nádherný výhled do údolí pod námi.

Tímto výšlapem jsme se dostali do jižního kráteru, kde jsme si mohli trochu odpočinout chůzí po jeho plochém dnu a trochu se vyřádit při focení pod nádherným výhledem na sopku.

Pak nás totiž čekal další strmý výšlap. Po cestě jsem musela dost odpočívat a kolem mě procházeli postarší párečky v plné síle. Jeden z nich mi poradil triky, jak vyšlápnout ten ohromný kopec a litoval mě, že nesu tak velký foťák. Ale pak dodal, že až se dostanu nahoru,tak tu těžkou věcičku budu opravdu potřebovat, protože je to tam neuvěřitelně nádherné. To člověka nakopne... A opravdu na samém vrcholu se nám odkryl výhled na neuvěřitelný Red Crater a okolní scenérie.

Nahoře to byla nádhera. Někdo nemá rád treky, kde není nic zelený a nejsou zvířata, ale já jsem byla okouzlená. Je to něco úplně jiného, než človek kdy viděl. Byli jsme 1900m nad mořem, vyděli jsme kolem dokola na celou centrální část severního ostrova a v naší těsné blízkosti nás obklopovaly obrovské sopečné krátery.

Nahoře děsně foukalo a nás čekal hodně strmý sešup k nádherným Emerald Lakes. Každé ze tří jezírek mělo jinou barvu, kterou způsobují minerály na jejich dně. Ve vzduchu byl opět cítit onen sírový zápach. Věděli jsme, že to nejhorší máme za sebou, ale hodně nás toho ještě čeká.

Za jezírky se rozkládal poslední severní kráter, který byl celý pokrytý jazykem ztuhlé lávy více jak 1000 m široké. Odpočinuli jsme si u obrovkého vulkanického jezírka a vydali se konečně na cestu zpět do údolí.

Před námi byl ještě 3 hodinový pochod klikatou uličkou dolů. I když to byla "jen" cesta dolů, měli jsme toho už plný kecky a stále jsme měli před sebou 10 km, tak že chůze z kopce byla taky obtížná. Jen nádherný výhled na jezero Tlupo a celé údolí tlumil bolesti nohou, kyčlí a prstů u nohou. 
Cesta nás vedla po kraji kráteru a čím níže jsme byli, tím více rostlin se začalo objevovat. Nejnižší část treku už vedla hustou buší, kterou protékal nádherný potůček a my konečně po 8 hodinách mohli sednou do auta a jet domů.

Vice fotek opet na mem piccasu, snad tam najdete nejaky dobry sporic obrazovky:]:
http://picasaweb.google.com/katerina.zavazalova/TongariroAlpineCrossing14310?feat=directlink

Aktualni info

Jsme stale v Napieru. Tsunami se nekonala, jen priliv trval misto 12 hodin 40 min. Risa, Eli, ja a Aja trhame jabka a broskve. (o praci napisi priste) Maja pracuje v restauraci. Ja a Aja chodime po vecerech do restaurace. Planujeme uz konecne cestu na jizni ostrov. Zatim se nemuzeme shodnout na datu, ale doufejme cca za mesic vyrazime. Zmena a odpocinek od prace potrebujeme jako sul a hlavne chceme chytnou pekne pocasi, abychom mohli na nejake treky.

Bydlime s kamarady s Prahy - Zamkovi:) Tak ze ceska parta, ale super bydleni a zabava. Taky proto chodime po vecerech do prace, abychom ladili anglictinu.
Uz nam tady konecne moc neprsi, tak snad si to leto jeste uzijeme.

Mejte se fajn

Art Deco Festival Napier

O vikendu jsme zazili neco uzasneho - art deco festival. Nase primorsko mestecko se cele promenilo v nadhernou kulisu 30. let. Tento destival ma dlouhou tradici a je neuveritelne nadhne. Nase mestecko Napier je ve vsech pruvodcich prohlaseny za mestecko art deca. Protoze ho v 30. letech postihlo devastujici zemetreseni, ktere znicilo temer cele mesto, muselo se postavit cele znova. Napier byl vystaven ve stylu Art deca, a tak dodnes je co obdivovat. Ve svatek Art deca je proto co oslavovat.

Mistni i turisti si obleknou obleceni 30. let - saty pod kolena, limce z lisky a jinych zviratek, pericka a celenky ve vlasech. Panove obleky, ksandy. Jsou prevleceni mladi, stari, deti, cele rodiny, vsichni. Ve meste se sjednou stovky nalestenych veteranu z celeho Zelandu. Cely tyden probiha program - predstaveni, koncerty, prohlidky meste, modni prehlidky, pikniky, vylety parniky a mnoho dalsiho.

My jsme vyrazili hned v patek. Meli jsme normalni obleceni, protoze jsme se nepremluvili neco poridit a prisli jsme si FAKT blbe. Jako bychom jim to kazili, protoze 90procent lidi bylo opravdu nadherne nastojeno. A tak v sobotu hned po praci jsme ja, risa a eli zajeli do second handu a taky se zahalili do stare doby. Hned to bylo lepsi a celou sobotu jsme se kochali festivalem. Nadherne pocasi slibovsala uzasny zazitek. Nad plazi stale litali letadla z 2. svetove valky, na podiu hrala jazzova kapela. Na ulicich dalsi mensi kapely. Lide tancovali, piknikovali u svych veteranu a bavili se. Cela primorska hlavni silnice byla uzavrena a mohli sem pouze veterani. A nejen nejaky veterani. Nadherne, dech berouci nalestene i nenalestene auta, ktera byla stara az 80 let.Nemohla jsem pustit prst ze spouste. Naherni lide, nadherne auta, nadherna atmosfera. Protoze ma festivsal svoji tradici, lide uz maji sve obleceni opravdu vzchytane. Predevsim starsi damy byly okouzlujici a dokonale. Rodinky s detmi na dekach v parku, stare hracky, kocarky. Nepopsatelny. Ja se jeste v nedeli jela pokochat starymi letadly na letiste. Prohledla si vse i uvnitr, pokecala a vyfotila s piloty:) No snad vic napovi opet fotky. Mam jich pres 300, a tak vybrat vzorek bylo hodne obtizne.

http://picasaweb.google.com/katerina.zavazalova/ArtDecoFestival2010Napier?feat=directlink

Pekny den.

Napier. 7.2.2010

Ahoj,

tak jsme se rozhodli prestehovat do Napieru, coz je mestecko kousek od Hastingsu. Je tu ziveji a je to tu nadherny. Taky je tu mnohem vetsi sance najit si praci nekde ve meste, tak ze Aja s Majou toho hned vyuzily a pracuji v restauraci. Je tu ale i presto kousek od sadu a sezona jablek prave zacina.

Bohuzel nemame stesti na pocasi a zblaznilo se asi jako u vas. Mame tu totiz nejdestivejsi leden za poslenich 100 let, super ne:]Ale neni to tak desny. Uz je lepe, tak snad si to leto jeste uzijeme.

Konecne s mi podarily naloadovat fotky z cestovani, o kterem jsem psala minule, tak se kochejte:

http://picasaweb.google.com/katerina.zavazalova/GisborneEastCapeRotoruaTaupo?feat=directlink

Mejte se krasne.

Mapa naseho cestovani

Nejak mi nejdou nahrat fotky, tak jsem si dala aspon malou praci a udelala mapicku naseho dosavadniho cestovani, snad to bude videt:

http://maps.google.com/maps/ms?ie=UTF&msa=0&msid=105403958751185590217.000479c9b2ad5a529bb91

Cestovani Gisborne-East Cape-Rotoura-Taupo, 4.-10.1.2010

Po novém roce a hlavně po týdnech práce na sadech jsme se rozhodli opět vyjet na cesty a procestovat zbytek severního ostrova, který nám chybí.

Vyjeli jsme na East Cape, což je podél východního pobřeží. První zastávku jsme udělali v Gisborne. Protože jsme přijeli celkem pozdě, hledali jsme rovnou, kde složit hlavu. Zkoušeli jsme jet k řece, kde by to mělo být potenciálně možné, ale nedařilo se. Zkusili jsme se zeptat místního sadaře a ten nám nabídl, ať přespíme u jeho kamaráda na sadu, že je to kousek od řeky. Od řeky to kousek bylo, ale přístup k ní nebyl, ale měli jsme zadarmo přenocování a k tomu jsme si natrhali nejlepší a největší pomeranče, co jsem kdy jedla.

Druhý den jsme se jeli podívat po Gisborne. Je to nejzápadnější město a prý vidíte jako první na světě východ slunce, krom pár ostrůvků v Pacifiku. Gisborne má i své místo v historii Nového Zélandu, protože to bylo právě to místo, kam poprvé vkročil roku 1769 Evropan James Cook. Po celém městě najdete mnoho míst, které mají připomenout právě tuto událost.

Gisborne je také domovem nyní asi nejznámějšího delfína Moko. Moko se objevil asi před 5 lety právě na východním pobřeží a jeho zálibou je hrát si s lidmi. Hraje si s dětmi i lidmi na loďkách, ale stává se, že si chce Moko hrát déle než jeho lidští kamarádi a prostě je nepustí zpět na pláž. Moko je pečlivě sledován, tak že zrovna nedávno o něm psali, že nechtěl pustit nějakou paní na kanoi zpět k pláži, až jí došla trpělivost a uhodila ho pádlem. Hlavním poslání zprávy bylo všechny uklidnit, že Moko je naprosto v pořádku. V novinách je Moko ostře sledován a každé info centrum na východním pobřeží vám řekne, kde se pohyboval v posledních dnech. My jsme však neměli štěstí, protože Moko se objevil ráno a než jsme přijeli na pláž my, už někam odplul. Krom toho jsme museli nechat spravit podivně rachtající kolo. Tak že bez delfína a o 80 dollarů lehčí jsme si aspoň dali u pláže nejlepší zmrzlinu na Zélandě Tip Top.

V Gisbornu jsme se moc neohřáli a už jsme jeli dál na sever. Cestou jsme potkali Tolaga Bay, kde je nejdelší molo na jižní polokouli. Udělali pár pěkných fotek a jeli na sever na East Cape.

Přespali jsme ještě v kempu a hned ráno vyrazili na East Cape, což je nejvýchodnější místo Nového Zélandu. Už jsme byli na nejsevernější, teď nejvýchodnější, ještě ten jižní a západní a máme to objetý

K majáku jsme museli zdolat 700 schodů, ale stálo to za to. Výhled na všechny strany, příroda hrála všemi odstíny zelené a oceán nám nabídl celou paletu modré. Nádhera.

Z East Cape jsme zamířili přes Opotiki do Rotoruy. Rotoura je jedno z míst, které soustředí nejvíc geotermálních a při tom přípustných míst na světě. Vulkanická činnost je vidět všude až k Taupu. Ze zahrad a hotelů jsou vidět kouřící termální bazénky, čas od času zavane silný závan síry a po celém městě a okolí je mnoho vulkanických parků.

Před Rotourou jsme našli poslední místo v kempu, protože sezona je v plném proudu a Kiwíci s rodinami obléhají všechny kempy. Po probuzení jsme se jeli podívat na 7m Okere Fall, což jsou největší komerčně sjížděné vodopády na světě. To jsme si nemohli nechat ujít. Ještě jsme si projeli Rotoruu a poobědvali se švédskými kamarády, s kterými jsme se náhodně potkali a vyrazili vstříc adrenalinu. Po dlouhém zvažování jsme se rozhodli všichni a se společností Raftabout jsme si koupili hodinový sjezd řeky na raftu s překonáním oněch vodopádu. A jaký to bylo? Jak jinak než skvělý. Adrenalin se vyplavil v dostatečném množství, abychom měli ještě hodinu potom úsměv od ucha k uchu. Před samotným sjezdem vodopádu je několik sjezdů a pak už jen bušení srdce a rychlý spád dolů. Na vodopádu se dostává člun do vertikální polohy a při dopadu se celý i s námi potopí, než se po pár sekundách opět vynoří. I když jsme byli poučeni, co dělat v případě převrhnutí člunu, nikdo o to nestál, protože voda byla přeci jen divoká a objevit se pod překlopeným člunem se nám moc nechtělo. Ale k překlopení nedošlo, to se povedlo až dalším posádkám po nás. Dali jsme si několikrát surfing na vlně, která vzniká pod jednotlivými sjezdy a to bylo to taky skoro k utopení.

Po raftech se šel Richard ještě podívat na první vulkanický park Hell’s Gate, kde jsou k vidění termální pramínky, jezírka a bahna. My holky jsme si to nechali na další park. V Rotouře jsme se zabydleli kempu, který byl jeden z nejlevnějších, a při tom měli termální bazén. Tak že jsme si uvařili večeří a s lahví dobrého vína se naložili do teplé lázně. Bylo tam s námi hodně mladých lidí, tak že zanedlouho jsme začali hrát nejrůznější hry a skončili jsme u 2 hodinové hry na slepou bábu ve vodním podání. Nádherný večer. Ráno jsme se podívali ještě na místní parčík. Prostě tak jdete do městského parku, kde se z každého kamene kouří, jsou tam kráterky bublajícího bahna a hluboké kouřící jámy jak brány do pekla. Pak už jsme vyrazili na jih směr Taupo.

Po cestě jsme navštívili nejdříve Waimangu sopečné údolí. Je to nejmladší termální oblast na světě a při tom největší a s největším množstvím vegetace na Novém Zélandě. Celá oblast byla zničena obrovským výbuchem sopky v roce 1886 a od té doby se příroda zregenerovala do nynější podoby. Nikdy bych neřekla, že příroda může vytvořit za 100 let tak rozsáhlý a rozmanitý prales. Regenerační proces navíc pravidelně přeruší malá erupce. Jedna z nich v roce 1912 vytvořil 100m Frying Pan Lake, což je největší horký pramen na světě. Nad ním se vypínající obrovská zarostlá skála, z které se stále kouří. Jak kulisa z pohádky. Zajímavý byl i Inferno Crater s barvou modrou jak světle modrá tempera, který mění barvu v závislosti na množství vody v něm, která pravidelně kolísá. Zajímavé je, že to je 38 denní cyklus. 21 dní se jezero plní, aby pak 2 dny přetékalo a po 15 dní klesalo o 8 m, než se začne opět plnit. Během toho mění své barvy od zelené až po nádhenrou azurovou modrou.

Po cestě na Taupo jsme navštívili ještě druhý podobný park Wai-O-Tapu. Hlavní atrakcí je gejzír Lady Nox Geyser. Před desítky lety bylo na Novém Zélandě hodně vězňů, kteří byli využívaní na sázení nových lesů. (Na Zélandě můžete vidět nekonečné množství stále nově vysázených lesů.) Vězni si prali své prádlo v termálních pramenech a jeden z nich do nich hodil mýdlo. To způsobilo obrovský výbuch gejzíru. Po nějaké době z toho udělali atrakci. Dnes je kolem gejzíru postaveno hlediště a každý den v 10.15 tam hodí ono mýdlo, abychom mohli vidět až 20m gejzír, který stříká až hodinu podle aktuálního stavu vody v podzemí.

Samotný park má pak také své kouzlo a nasytí všechny vaše smysly. Po vybuchlých sopkách zde zbyly obrovské krátery zalité vodou, kterou stále unikají plyny z podzemí, tak že voda bublá jako by se vařila, ale její teplota má „pouze“ v průměru 50’C. Plyny páchnou jako síra, člověk si musí zvyknout. A ty barvy… Některé jezera mají barvu od modré, zelené, žluté po oranžovou až červenou. Na některých větších vulkanických jezerech unikající plyny vytváří oblaka horkého dýmu valící se přes hladinu a skrývající turisty v bílé tmě.

Aktivní podloží vytváří i bublající bahna, tak že se můžete zaposlouchat do zvuku praskajících bahnitých bublin. (Minerální bahno je velice používané v kosmetice, ale koupání v bahnu by nás stálo dalších 20 dollarů.) Zajímavé jsou i kouřící vodopády a terasovité útvary. Snad více napoví fotografie.

Pak už jsme vyrazili do Taupa, kde se nachází největší jezero Zélandu. V Taupu je super, že je zde Reids farm, což je nádherný kemp u řeky a zadarmo. Bývalý majitel měl prý rád backpackry jako jsme my a odkázal to k používání zdarma. Přímo u kempu je Waikatu řeka, což je nejprůzračnější řeka, co jsem kdy viděla. Voda byla křišťálově čistá, že bylo vidět na dno snad úplně všude, nezávisle na hloubce. Hned nad kempem jsou známé vodopády Huka Falls. Jsou to jedny z nejúchvatnějších vodopádů, co jsem v životě viděla. Nejde o výšku vodopádu, ale o to že se 100 m široká a 4 m hluboká řeka vlévá do 15m širokého a 10 m hlubokého přírodně vytvořeného kanálu. Tak že se kanálem řítí neuvěřitelná masa vody, která má křišťálově azurovou barvu a pod vodopády vytváří obrovský whirpool hrající nejnádhernějšími odstíny modré barvy. Musela jsem se k vodopádům vrátit ještě jednou, protože je to nádherná podívaná.

Opet narychlo

TAk jsme se prehoupli do dalsiho roku. Budeme ted 14 dni cestovat, tak se semn moc nedostanu, ale koupila jsem mobilni pripojeni na net, tak to budu zkouset.

V rychlosti. Silvestra uzasny. Na plazi v Napieru, sampus, ohnostroj, kamaradi, tancovacka a pak u ohne na plazi do prvniho vychodu slunce v roce 2010.
 Den predem ma oslava narozenin, den pote oslava Richarda a kamaradky v Argentiny.

K narozkam sem dostala jizdu na koni, tak sme s Ajou jezdili:] Jak jinak nez super.

A jak si v novem roce nadelila super jizdu na surfu, konecne v poloze stojmo:]

Ted uz jsmena ceste. Projeli jsme Gisborne a jedeme smer West cape, jsme na nejvychodnejsim miste na svete, jako porvni ze vsech, krom ostruvku jako je |Fidzi, kteri vzdi vychod slunce.

Mejte se krasne.