Národní park Tongario je nejstarší národní park na Novém Zélandě a byl založen již v roce 1887. Tvoří ho tři hory (Tongariro, Ngauruhoe and Ruapehu) a tyto sopečné masívy jsou aktivní. Mt Ruapehu je z nich nejaktivnější, ale ten jsme viděli jen z dálky. Tento vulkán se probouzí celkem pravidelně, naposled v roce 2007, tak snad si dá chvíli oddych, protože se tam hlásíme o práci v zimním středisku. Mt Tongario je starý, ale také aktivní vulkán, který se naposled probudil v roce 1926 a vytvořil nádhernou scenérii, kterou vede celý trek. Nejmladší z vulkánů je Mt Ngauruhoe, který má jako jediný symetrický kónický vrchol. Je to nádherná sopka s neuvěřitelnými barvami a jistě ji na mých fotkách nepřehlídnete. Mohla bych se na ni dívat celý den. A stejný názor měl pravděpodobně i režisér Peter Jackson, neboť právě Tongario bylo pozadím pro Mordor v Pánu Prstenů a Mt Ngauruhoe je pro znalejší fanoušky filmová Mt Doom (sídlo zla).
Tento trek je náročnější a nesmí se podcenit. Je dlouhý 19,4 km a dá se absolvovat za 7 – 9 hodin, my jsme to ušli za necelých 8 hodin. Měli jsme opravdu štěstí a vyšlo nám nádherné počasí, což je téměř zázrak, protože se tam i během pěkných dnů drží mraky a počasí se může změnit z minuty na minutu. Ve všech průvodcích vás proto varují, abyste byli dobře vybavení. Ještě pod vrcholem, kdy nás čekalo 500m převýšení nás naposledy varovali, zda jsme opravdu připraveni zvládnout trek. Zda je vhodné počasí, zda máme dobré oblečení, dostatek jídla a pití a zda jsme dostatečně fit, abychom ušli dalších 13km. A my jsme opravdu měli v batohu čepice a rukavice, protože v horách na Zélandě nikdy nevíte.... (Ale počasí nám přálo a já upocená šlapala po strmých kráterech v teplém termoprádlu)
Z Napieru jsme vyráželi v 5 ráno autem, abychom před desátou vyrazili na pochod.
První část treku vedla po rovině, ale to trvalo jen hodinu a půl. Cesta byla ještě krásně upravená a kolemrostl bohatý porost.
Další část už byla náročná. Stoupali jsme z 1400 m do 1600 m nad mořem a asi ne náhodou se této části říká Ďábelské schody. Cestu tvoří staré i novější vrstvy lávy a různé vulkanické kameny a rostlinky úplně zmizely. Ale za námi se už začal otvírat nádherný výhled do údolí pod námi.
Pak nás totiž čekal další strmý výšlap. Po cestě jsem musela dost odpočívat a kolem mě procházeli postarší párečky v plné síle. Jeden z nich mi poradil triky, jak vyšlápnout ten ohromný kopec a litoval mě, že nesu tak velký foťák. Ale pak dodal, že až se dostanu nahoru,tak tu těžkou věcičku budu opravdu potřebovat, protože je to tam neuvěřitelně nádherné. To člověka nakopne... A opravdu na samém vrcholu se nám odkryl výhled na neuvěřitelný Red Crater a okolní scenérie.
Nahoře to byla nádhera. Někdo nemá rád treky, kde není nic zelený a nejsou zvířata, ale já jsem byla okouzlená. Je to něco úplně jiného, než človek kdy viděl. Byli jsme 1900m nad mořem, vyděli jsme kolem dokola na celou centrální část severního ostrova a v naší těsné blízkosti nás obklopovaly obrovské sopečné krátery.
Nahoře děsně foukalo a nás čekal hodně strmý sešup k nádherným Emerald Lakes. Každé ze tří jezírek mělo jinou barvu, kterou způsobují minerály na jejich dně. Ve vzduchu byl opět cítit onen sírový zápach. Věděli jsme, že to nejhorší máme za sebou, ale hodně nás toho ještě čeká.
Před námi byl ještě 3 hodinový pochod klikatou uličkou dolů. I když to byla "jen" cesta dolů, měli jsme toho už plný kecky a stále jsme měli před sebou 10 km, tak že chůze z kopce byla taky obtížná. Jen nádherný výhled na jezero Tlupo a celé údolí tlumil bolesti nohou, kyčlí a prstů u nohou.
Cesta nás vedla po kraji kráteru a čím níže jsme byli, tím více rostlin se začalo objevovat. Nejnižší část treku už vedla hustou buší, kterou protékal nádherný potůček a my konečně po 8 hodinách mohli sednou do auta a jet domů.
Vice fotek opet na mem piccasu, snad tam najdete nejaky dobry sporic obrazovky:]:
http://picasaweb.google.com/katerina.zavazalova/TongariroAlpineCrossing14310?feat=directlink
Žádné komentáře:
Okomentovat