2.dubna jsme jeli na sever na Mt Ruapehu, protože jsme tam měli další
den sraz s Majou a měly jsme absolvovat pohovor do mistniho zimniho
strediska. Měli jsme aspon s klukama moznost prozkoumat druhou stranu
Taupa a projet okolni vesnicky, které se v zime promeni v horska
strediska. Cestou jsme se pofotili před valecnym muzeem, kde byli
vystavene tanky a dela. Prislo mi to jak detske hriste z hororu. Deti
s rodicemi vesele lezli po strojich, které v minulosti zabijeli lidi.
Tyhle věci jsem nikdy nemusela, ale kluci si udelali pekny fotky.
Kempovali jsme primo pod soupkou Mt Ruapehu, pro zmenu v DOC kempu.
Zadrhel byl, ze v techno kempech nejsou sprchy a ja mela jit druhy den
3 dny nemyta na pohovor. Nezbyvalo nez se poprve na cerno vysprchovat
v cizim [a hlavne drazsim] kempu. Muzu rict, nejhorsi moje sprcha na
Zelande:] Tim ze jsme vybrali kemp, který byl jediny primo u konce
treku na sopku Mt Ruapehu, meli tam asi s cernymi sprchujicimi caste
zkusenosti. Uz u vchodu nas vitaly cedule, ze vybaveni kempu je pouze
pro platici hosty kempu. Ja nenapadne schovavala myci prostredky a
rucnik jsem Elimu ovazala kolem krku jako salu. Hrdinne jsem ale sla
do sprch a kluci cekali venku. Musela jsem si nervozne vystat frontu a
jak neustale myslela na to, kdo prijde a zepta se, zda jsem z kempu.
Nakonec jsem se dostasla do sprchy a celkem v klidu se zacala
sprchovat, když si vsimnu na dverich kabinky obrovsky napis: !!!Pokud
vas najdeme, ze se sprchujete a nejste nasim hostem, predame vas
policii!!! No to je něco pro mne, když mam spatny svedomi dojit si i
ve fast foodu na zachod bez toho aniz bych si dala něco k jidlu.
Rozklepane jsem dala nejrychlejsi sprchu v zivote, ucesala mokre
vlasy, aby nikdo nepoznal, ze jsem prave vylezla ze sprachy a okamzite
utekla z kempu. Uz jsme bydleli v tolika kempech a nikdy jsem nic
podobneho nevidela, mozna proto me to tak prekvapilo. Ja proste takovy
věci nemuzu delat:]
3.dubna za nami prijela Maja s Ajou a my s Majou sly na pohovor. Ted u
vim, ze nas pozdeji prijali. To bylo urcite tou sprchou;] Po uspesnem
pohovoru jsme zase jen s klukama vyrazili směr New Plymonth po 155 km
ceste se spravnym jmenem Forgotten World Highway [Svetem Zapomenuta
Cesta]. Na Zelande opravdu neexistuji dalnice, krom par kilometru
kolem nejvetsich mest, a na cestach vas muze cekat cokoli. Zrovna tato
cesta podle mne spojujici celkem dulezite body vede chvilemi po
asfaltu a chvilemi mi po gravel road, neboli něco mezi prasnou a
sterkovou cestou. Vedla ale nadhernou busi a hlubokymi prospastmi, no
nadhera. To jsme jeste sjeli na horsi cestu, kde jsme ale pro zmenu
videli Mt Damper Falls - 75 m vodopady. A pak uz jsme se octli konecne zase
u oceanu tenrokrat na zapade. Nasli jsme na cerno spani na
nadherne Onaero plazi.
4.Dubna jsme dorazili do New Plymouth, nadherneho primorskeho města,
za kterym dominuje 2518m vysoky vulkan Mt Taranaki [Mt Egmont]. Tento
vulkan ma nadherny konicky tvar, který se pry da jako jediny srovnat s
japonskou sopkou Fuji a zajimavosti je, ze se zde natacel film
Poslední Samurai s Tomem Cruisem v hlavni roli. Pohled na tu sopku je
prenadherny a mohla bych se na ni koukat hodiny v kuse. Nevyhodou je,
ze mistni podminky vytvari téměř stále destive počasí a sopka je
velice často schovana v mracich. Mistni dokonce rikaji, ze pokud
sopku vidite, znamena to, ze bude prset. Pokud ji nevidite, znamena
to, ze uz prsi. Měli jsme stesti, ze nam moc neprselo a sopku jsme
videli asi v 1000 ruznych podobach. Nahore se totiž meni počasí z
minuty na minutu a mraky se kolem sopky tále menily a vytvarely tak
stále jiné obrazky cele sopky.
Prosli jsme si samozrejme primorskou promenadu a uchvatny mestsky
park Pukekura Park [kde se také Poslední Samurai natacel] prorostly
nadhernou dzungli, jezirky a slavny venkovni divadlo a nakonec nas
prekvapila krasna mala ZOO s volnym vstupem. Nadherny den.
Krasny den jsme chteli zakoncit ještě krasneji a nasli jsme levny
aquapark s vyrivkami a umelou vlnou. Tim pro me však vse
krasne skoncilo, protože jsem si uzivala uzasny tobogan a nakonci
vrazila nohou primo do nejakeho betonoveho rantlu. Noha se mirne
rozsekla, ale hlavne zacala pekelne bolet a nabyvat ohromnych rozmeru.
Plavcici mi poskytli naplasti a led, ale ocividne se jim zraneny
nehodil. Ja se nenechala odradit a 2 hodiny jsem cekala, co mi z nohy
vyroste, aby když tak oni resili doktora. Ale protože jsem mohla se
vsim hybat, jen to bylo obrovske a bolave, jeli jsme pryc. Nejvic me
mrzelo, ze jsem ten aquapark nemohla vyuzit, ani tu vyrivku jsem
nestihla. Cestou mi Risa koupil zmrazenou kukurici, abych mohla
ledovat a jeli jsme pro jistotu do lepsiho kempu, abych mela pohodli.
Tam jsme stravili i cely další den, protože jsem opravdu nemohla
chodit, a tak jsem si dala relax a kluci cely den surfovali. Kemp byl
totiž na Fitzroy beach, coz je jedna z nejznamejsich surfovacich
plazich a stalo me to trochu sil kluky odradit od tydenniho cekani na
svetovy sampionat v holcicim surfingu, které se na Fitzroy mel konat.
[holky v plavkach a ještě na surfech mirne klukum zamlzily mysl:]
ALKOHOL NA ZELANDE
Kluci mi chteli trochu odlehcit od bolesti nohy a koupit mi něco
silnejsiho na piti, ale at jsme delali cokoli, alkohol proste
NEPRODAVALI. Tady na Zelande je totiž zvlastni forma prohibice.
Rozhodne ho nikdo pod 18 let nekoupi, protože kdokoli, kdo vypada pod
25 let musí ukazovat nejaky osobní doklad s datem narozeni. Stejne
tak do klubu vas pusti za stejnych podminek, tak ze mladistvi do 18
let se nikdy do klubu nepodivaji. Alkohol se prodava vetsinou jen ve
specializovanych prodejnach, které mají statem udelenou licenci. V
supermarketech je k dostani pouze pivo a vino, ostatní se prodava ve
vyhradnich obchodech s alkoholem [a do těchto obchodu ani neplnoleti
nesmi!]. Pit alkohol je na verejnych mistech zakazany a ve vetsine
parcich u skol a hrist a jinych často prostranstvi jsou obrovske
zakazove cedule a kamery. Tak ze pit v parku s klukama sampanske byl pro me
velky adrenalin:]
No a v den, kdy se mi povedla ta noha byl vikend před Velikonoci a to
je proste zakaz prodeje alkoholu vsude! I Cinan mel oblepeny alkohol
paskou a nechtel vydat ani kapku, ze by prisel o licenci. Holky v tu
dobu pracovaly v restauracich a rikali ze uz v patek před pulnoci
nalevali poslední alkohol a v restauracich jste dostali alkohol pouze
k hlavnimu jidlu a to jen jedno pivo nebo vino [v ten den chtel pry
hlavni jidlo každý:]. Ještě byla moznost, ze si restaurace nebo obchod
zazadal o specialni drahou licenci, aby v ty dny rozlevat mohl. My
jsme uplne nahodou v další dny podobny obchod nasli, ale mel ke vsemu
alkoholu prirazku 25%!
Nejsme si jista, jeslti tyhle prohibice k necemu jsou. Je sice pravda,
ze tu nactileti nepijou, ale za to dospeli... Na verejnosti pres tyden
nic videt není, oni proste chlastaji doma. A o vikendech... když
muzou, tak neznaji hranic. V patek v noci jit kolem klubu je stejne
jako byste se ocitli v Londyne. Restaurace mohou mit otevrene do 23.00
a bary do 3.00. Vsichni mladi se tedy co nejrychleji do te doby musí
opit. Když se vse zavre jsou tak na mol, ze nevedi co se sebou -
rvacky jsou na kazdem rohu i holky se tu rezou jako chlapi a policajti
mají co delat, aby uhlidali tyto desiva stada. No hnus. My jsme aspon
na alkohol zvykli a chlastat umime od mladi:]
úterý 27. dubna 2010
Pocatecni strasti a prvni den cestovani
Zacatek naseho cestovani s Elim a Risou nebyl zrovna stastny, protože
jsem den před odjezdem zjistili, ze mame vazny problem s autem.
Potrebovali jsme pouze vyrovnat geometrii kol a při te prilezitosti
nam opravar nasel nejaky defekt na ose, s tim ze s tim nemuzeme adl
jezdit a bude nas to stat balik penez. To ze se stane něco s autem je
nocni mura nas cestovatelu na Zelandu. Auto je nas domov a nas jediny
prostredek k cestovani a jeho oprava nebo dokonce ztrata je obrovsky
zasah do nasich skromnych zasob, které nas mohou ochudit o mesice
cestovani. A ze se to nestava zridka. Backpackri kupuji ojeta auta,
která inklinuji k porucham rekla bych vice nez castym a leckdy
doslouzi par tisíc kilometru a jsou do srotu.
Po teto zprave jsem se rozloucila s cestovanim po další mesice. Dali
jsme tedy nase vazne nemocne auto k nasemu znamemu opravari a ten nam
k nasemu prekvapeni řekl, ze tam nic nevidi a ze je vse v poradku. 2
nazory profiku a my vime o poruchach osy auta velky prd. Před nami
bylo ticice kilometru silnic, a tak jsme zkontakovali ještě jednoho
dokonce ceskeho mechanika, který k nasemu nadseni potvrdil nazor, ze
zadny vazny problem nenasel. Popravde nas to nemelo prekvapit. Na
Zelande je snad vice opreven aut nez lidi a nechapu, jak se
mechanikove vyucuji, kdyz je tu zcela bezne, ze se v kazdem servisu
dozvite uplne jinou diagnozu. I mistni me varovali, at zajedeme i do
jinych servisu?! Uz při nakupu auta nam v servisu tvrdili, ze budeme
muset vymenit něco jako tlumice a nedoporucuji další jizdu. S penezi v
kapse jsem jinde zjistili, ze nase tlumice jsou naprosto v poradku.
Chapete to někdo? To je jak s ceskymi pravniky nebo doktory, každý vam
radi něco jineho.
Kazdopadne pro nas vse dopadlo dobře a my se mohli vydat na cesty, i
když o ctyri vystresovane dny pozdeji. Bohuzel to nedopadlo dobře pro
nase kamarady Ivu a Zamka, kterym se porouchalo auto ve stejny den. U
nich bohuzel doslo k vyplneni nasich nocnich mur, protože jim odesel
motor. To znamena jedinou moznost, prodat na nahradni dily a koupit
nove auto. Vetsinou ma clovek peníze uz jen na kombika.
Konecne na ceste
Vydali jsme se na cesty 1. dubna a naším cilem bylo docestovat zbytek
severniho ostrova a prejet na jizni ostrov, kde pockame na Maju a Aju,
které si chtely ještě vydelat nejake peníze a dorazit pozdeji.
První zastavka naseho cestovani byl Palmerston North.
Mensi studentske mestecko s nadhernym parkem obklopenym naprostym mish
mashem architektonickych stylu. Zeland je plny konstrastu a neboji se
tu postavit vedle sebe stare, moderni, cirkevni nebo alternativni. V
Palmerstonu jsme měli velky zazitek a to zcela skryte a omylem
objevene obchodni centrum plne lidi. Po trech mesicich na malomeste
obklopeni prirodou, klidnymi ulicemu a samotarskym morem nas obchodni
centrum podobne tomu na Chodove totalne psychicky prevalcovalo. Risa
tam dostal takovou depku, ze jsme malem utikali, abychom nasli vychod.
Ja jsem nadprumerne spolecensky tvor, který neumi byt sam, ale clovek
si zvykne opravdu na vsechno a velke mnozstvi lidi ještě v necem tak
desivem jako je obchodni dum ve me zacalo vyvolavat uzkost. Tyto
pocity nam spravil az kopec uzasne zmrzliny. Hodne rychle jsme vyjeli
pryc do prirody, najit si nas oblibeny DOC kemp. Tyto kempy jsou totiz
vyhradne v prirodnich rezervacich, tak ze na odlehlych mistech, bez
lidi a za nepatrny poplatek. Jen jsme necekali, ze ho tentokrat budeme
hodinu a pul hledat po gravelovych cestach, abychom uz za tmy zjistili
ze byl před tydnem kvuli vandalum zavreny. Drze jsme zastavili u cesty
a tam prespali. Nemaji nam zavirat jediny levny kemp v okoli.
jsem den před odjezdem zjistili, ze mame vazny problem s autem.
Potrebovali jsme pouze vyrovnat geometrii kol a při te prilezitosti
nam opravar nasel nejaky defekt na ose, s tim ze s tim nemuzeme adl
jezdit a bude nas to stat balik penez. To ze se stane něco s autem je
nocni mura nas cestovatelu na Zelandu. Auto je nas domov a nas jediny
prostredek k cestovani a jeho oprava nebo dokonce ztrata je obrovsky
zasah do nasich skromnych zasob, které nas mohou ochudit o mesice
cestovani. A ze se to nestava zridka. Backpackri kupuji ojeta auta,
která inklinuji k porucham rekla bych vice nez castym a leckdy
doslouzi par tisíc kilometru a jsou do srotu.
Po teto zprave jsem se rozloucila s cestovanim po další mesice. Dali
jsme tedy nase vazne nemocne auto k nasemu znamemu opravari a ten nam
k nasemu prekvapeni řekl, ze tam nic nevidi a ze je vse v poradku. 2
nazory profiku a my vime o poruchach osy auta velky prd. Před nami
bylo ticice kilometru silnic, a tak jsme zkontakovali ještě jednoho
dokonce ceskeho mechanika, který k nasemu nadseni potvrdil nazor, ze
zadny vazny problem nenasel. Popravde nas to nemelo prekvapit. Na
Zelande je snad vice opreven aut nez lidi a nechapu, jak se
mechanikove vyucuji, kdyz je tu zcela bezne, ze se v kazdem servisu
dozvite uplne jinou diagnozu. I mistni me varovali, at zajedeme i do
jinych servisu?! Uz při nakupu auta nam v servisu tvrdili, ze budeme
muset vymenit něco jako tlumice a nedoporucuji další jizdu. S penezi v
kapse jsem jinde zjistili, ze nase tlumice jsou naprosto v poradku.
Chapete to někdo? To je jak s ceskymi pravniky nebo doktory, každý vam
radi něco jineho.
Kazdopadne pro nas vse dopadlo dobře a my se mohli vydat na cesty, i
když o ctyri vystresovane dny pozdeji. Bohuzel to nedopadlo dobře pro
nase kamarady Ivu a Zamka, kterym se porouchalo auto ve stejny den. U
nich bohuzel doslo k vyplneni nasich nocnich mur, protože jim odesel
motor. To znamena jedinou moznost, prodat na nahradni dily a koupit
nove auto. Vetsinou ma clovek peníze uz jen na kombika.
Konecne na ceste
Vydali jsme se na cesty 1. dubna a naším cilem bylo docestovat zbytek
severniho ostrova a prejet na jizni ostrov, kde pockame na Maju a Aju,
které si chtely ještě vydelat nejake peníze a dorazit pozdeji.
První zastavka naseho cestovani byl Palmerston North.
Mensi studentske mestecko s nadhernym parkem obklopenym naprostym mish
mashem architektonickych stylu. Zeland je plny konstrastu a neboji se
tu postavit vedle sebe stare, moderni, cirkevni nebo alternativni. V
Palmerstonu jsme měli velky zazitek a to zcela skryte a omylem
objevene obchodni centrum plne lidi. Po trech mesicich na malomeste
obklopeni prirodou, klidnymi ulicemu a samotarskym morem nas obchodni
centrum podobne tomu na Chodove totalne psychicky prevalcovalo. Risa
tam dostal takovou depku, ze jsme malem utikali, abychom nasli vychod.
Ja jsem nadprumerne spolecensky tvor, který neumi byt sam, ale clovek
si zvykne opravdu na vsechno a velke mnozstvi lidi ještě v necem tak
desivem jako je obchodni dum ve me zacalo vyvolavat uzkost. Tyto
pocity nam spravil az kopec uzasne zmrzliny. Hodne rychle jsme vyjeli
pryc do prirody, najit si nas oblibeny DOC kemp. Tyto kempy jsou totiz
vyhradne v prirodnich rezervacich, tak ze na odlehlych mistech, bez
lidi a za nepatrny poplatek. Jen jsme necekali, ze ho tentokrat budeme
hodinu a pul hledat po gravelovych cestach, abychom uz za tmy zjistili
ze byl před tydnem kvuli vandalum zavreny. Drze jsme zastavili u cesty
a tam prespali. Nemaji nam zavirat jediny levny kemp v okoli.
pondělí 19. dubna 2010
Zatim foto
Ahoj,
jsme s Elim a Risou uz nevim kolikaty den na cestach, pokusim se napsat co nejrychleji nejaky, clanek, ale urcite vas zatim potesi fotky. Zatim nejlepsi zazitky:
vychod slunce na sopce
helikopterou nad Wellingtonem
a odskrtnuti 3 polozek nasich snu a cilu na Zelandu: videt delfiny, lachtany a velryby:)!!!
Tak mrkejte:
http://picasaweb.google.com/Richard.Kvech
http://picasaweb.google.com/Ondrej.Eliasek
jsme s Elim a Risou uz nevim kolikaty den na cestach, pokusim se napsat co nejrychleji nejaky, clanek, ale urcite vas zatim potesi fotky. Zatim nejlepsi zazitky:
vychod slunce na sopce
helikopterou nad Wellingtonem
a odskrtnuti 3 polozek nasich snu a cilu na Zelandu: videt delfiny, lachtany a velryby:)!!!
Tak mrkejte:
http://picasaweb.google.com/Richard.Kvech
http://picasaweb.google.com/Ondrej.Eliasek
úterý 30. března 2010
Prace a zase prace
Je začátek února a na Zélandě konečně dozrávají jablka. Normálně už je sezona v plném proudu, ale díky chladnějšímu podnebí a snad i nejdeštivějšímu lednu za posledních sto let, se všechna úroda opozdila. Pickeři (trhači) se už nemůžou dočkat, protože práce už několik týdnů téměř není. Jakmile se začne sbírat ovoce, otevřou své brány i packhousy, kde se ovoce třídí a balí.
Mohu říct, že si práci na sadech celkem užívám. Je sice vtipné s čerstvým vysokoškolským diplomem v kapse vyměnit kancelářskou práci za desetihodinovou manuální práci na sadu, ale kdy si tohle člověk zkusí? Aspoň vím, jak rodiče užívali chmelové brigády A když už, tak už, snažím se vyzkoušet co, se dá.
BORŮVKY
První naše práce bylo sbírání borůvek. Ohromná farma s desítky druhy borůvek, které neustále plodí další a další plody. Výhoda borůvek je, že stačilo projít školením (rady typu sbírejte pouze modré, opravdu tmavě modré borůvky, nejezte v řadách a nejezte borůvky) a teď můžeme chodit kdykoli a na jak dlouho chceme, protože je to taková téměř továrna. A jak se trhají na Zélandu borůvky? To máte na krku krabičku (takovou od vaničkové zmrzliny) na provázku a do té trháte borůvky. Plné krabičky se po šesti vejdou do přepravky a každý si táhne vozíček s čtyřmi takovými přepravkami. Každý dostane svojí řadu a sbírá. Borůvky nejsou samozřejmě jako u nás, ale rostou jako nám známé kanadské borůvky, tedy na keřích. Ty jsou vysoký od 30cm do 3 m, ale průměrně asi metr a půl. Jako u všeho ovoce je problém, že dozrávají postupně, tak že nemůžeme všechno sesypat do krabičky, ale vybrat jen ty opravdu zralé. Záda bolí, někdy to jde pekelně pomalu a špatně platí. Tak že je to spíš záchrana, když není práce. Člověk si vydělá aspoň něco. Zádrhel je taky v počasí. Borůvky by se neměli trhat v dešti a taky v přílišném horku. No a jak vlastně borůvky chutnají. Pro mě nic moc, na český nemají ani jednou šťopkou. Jíst jsme měli ale zakázáno, tak že bylo téměř povinnost ujídat Málem bych zapomněla, největší výhoda těchto borůvek oproti českým: nebarví, tak že vás modrá pusa neprozradí!
VINICE
Vinice je dobrým zaměstnavatelem, protože tam je fůra práce přes celý rok. My jsme si zatím zkusili tacking, což byla děsná práce. Vinice rostou pěkně srovnané do drátů, aby se pak lehce očesali. Jak postupně rostou, přerůstají ony dráty a dostávají se mimo ně a naším úkolem bylo dráty uvolnit ze čtyř metrů od sebe vzdálených sloupků, obloukem vyndat z vinice a nandat výš na sloupky. Samozřejmě tak, abychom vinici nepoškodili a co nejrychleji. Tak že v zrovna v deštivém období jsme v mokrých rukavicích tahaly težké dráty, „omylem“ trhaly vinice jak o závod a s jazykem na vestě sotva stíhali požadované tempo. Ale bylo to na hodinovku za dobrou cenu, tak jsme si aspoň vydělali hodně peněz a rozhodli se vyhýbat se vinicím v zimě velkým obloukem.
THINNING
Další rozšířená práce na jaře je thining neboli protrhávání ovoce. Já bych řekla spíš plýtvání ovocem. Protrhávali jsme doteď jablka, broskve a kiwi. Každé ovoce a každý sad má své pravidla. Jablka musí být na pěst od sebe, nesmí jich být moc na jedné větvi, nesmí mít žádný kaz a další šílená pravidla…Broskve to mají podobný, ale jsou děsně vysoký a já se celou dobu bála, že spadnu z žebříku. A u kiwi se hlídá tvar, protože kiwi musí být dokonalé, musí viset samotné na stonku, nesmí mít kaz, musí mít určitou velikost a hlavně dokonalý tvar….. Prostě shodíte přes polovinu úrody na zem, aby se strom posílil a ostatní ovoce na něm bylo obrovské a dokonalé. Máju tohle vždycky bavilo, protože je, jak říkala, placená za to, aby něco ničila
TŘEŠNĚ
Přes Vánoce jsme byli na rodinném sadu s třešněmi. Bylo to příjemné pracovat na rodinné farmě. Paní a pán domu byli moc milý, o přestávkách nám servírovali čaj a coockies. Třešně jsme trhali, třídili je i připravovali do krabiček na prodej. Třešně jsou některé podobné naším, ale mají především obrovské dokonalé tmavě rudé druhy. A mohu říct, že byli fantastické. Jíst bylo povoleno, protože prý každý správný picker musí vědět, co má trhat a nejlépe to pozná podle chuti. Tolik třešní jsem za celý život nesnědla! Člověk se nutil nezačít jíst od rána, ale ono se to nedalo. Tak nádherné šťavnaté třešně a rovnou ze stromu. A! Bez červů! Asi si nepomatuji, kdy jsem jedla třešně s takovým klidem, že mi mezi zuby nezůstane odporný bílý červ. Při balení třešní jsme si často povídali s paní domu, a když jsme jim vyprávěli o našich červech a jak to plave v kompotech, tak se tvářili, že jsme prasata, že to jíme. Ale na naši obranu, jejich třešně jsou skrz na skrz prolité chemikáliemi.
KIWI
No a teď jsme opět na spíše rodinné farmě, kde se staráme o kiwi – protrhávání a navazování nových stromečků. Kiwi je vlastně takové víno. Je to popínavá rostlinka, která se musí navazovat do výšky, aby se pak položila na dráty asi 2m nad zem. Také jsme s Ájou rozdělovaly nové kiwi, aby rostlo správně podle drátů a kluci hnojili kiwi, což znamená nechat se vézt za traktorem a házet z pytle granule. Kluci také pleli rýčem plevel od kmenů s kiwi, maminky by z nich měli radost Výhoda rodinných sadů je to, že se máme šanci dostat k více druhům prací a já mohu ukojit svojí zvídavost a pořád se na něco ptát. Můžu říct, že farmaření je opravdu tvrdá dřina a manažer sadu musím mít neuvěřitelné znalosti a schopnosti a nakonec stejně vše záleží na počasí.
JABLKA
Tento týden nám začali na sadu dozrávat jablka, tak že jsme začali na plno trhat. Tato práce se platí na contract, tedy platí nám za natrhané biny (velká bedna). Každý má na břiše bag (vystužený vak), s kterým si připadáme jak těhotný a po jeho naplnění jablky ho vysypeme do binu (dřevěná bedna). Bin má prý půl tuny a za ten bin máme v přepočtu asi 350 Kč. Jak dlouho nám trvá ho naplnit, záleží na stromech, počtu jablek, počasí a naší kondici. Dnes jsem dala svůj osobní rekord 4 biny, tak že jsem na svém hrbu natahala 2 tuny jablek a za to mám 1200 Kč. No hrůza. Většinou jsem ale natrhala kolem 3 binů, kluci tak 3-4, ale opravdoví profíci na jiných sadecj dávají i 6-10 binů, ale to fakt nechápu. Opět štěstí nepřeje a je nejhorší sezona za 30 let. Jablka by měla být velká jako pěst, ale trháme celkem mrňata a je jich málo. Největší brzdou je to, že se trhají jen zralé jablka, někdy je to 50% stromu, někdy 20% stromu. Zralost se pozná podle barvy, ale je to celkem věda. Většinou je prostě všechno červené a je určitý odstín je ten správný. Každý druh to má jinak, tak že sem, si začátku přišla chvílemi barvoslepá. Navíc vám pořád biny kontrolují a prudí, že to máte zelené (vlastně jen jinak červené). A když vás pošlou do řady plných zelených jablek, tak jablka nesbíráte, ale hledáte červený. To je pomalý, tak že si nic nevyděláte. V tomto případě nezbývá než hlasitě nadávat a co nejrychleji projít řadou, aby vás poslali do jiné lepší (pokud bude štěstí) řady.
Na sadech se pracuje 10 hodin denně od 6 nebo 7 ráno. Denně vylezeme milionkrát na žebřík, nosíme 20 kg bag na břiše, jsme poškrábaní od větví, denně vyndaváme třísky, záda bolí, jsme ztahaní….není to sranda. Ale když si člověk vzpomene na zážitky z cestování a na to, co nás úžasného čeká, dá se to přežít. Každý bin jablek pro nás znamená další potenciální zážitek a to nám dává takovou sílu, že i po 8 hodinách vyběhnu s plným bagem jablek na žebřík a trhám jak o život. Člověk je venku, hýbe se, nabírá fyzičku a může se bavit. Je to asi individuální, ale mě to fakt baví.
Jediné, co mi opravdu vadí, je chemie. Zéland nešetří chemickými postřiky a už z Čech jsem věděla, že tu používají postřiky, které jsou jinde na světě zakázaný. Místní vláda konečně vytvořila politiku chemických postřiků a zlepšuje se to, ale když vidím lidi ve skafandru práškující stromy, je mi zle. Ty postřiky mají zvláštní zápach a od chvíle, co pracujeme na sadech, ze sebe stále cítím onen kyselý nepopsatelný odér. Smrdí mi všechno pracovní oblečení, pyžamo a nejde to pořádně vyprat. Přijde mi, že to vypocujeme a pokaždé na sluníčku nebo ve vodě to cítím. Pracovat na sadech tedy není úplně zdravotně nezávadné…. Tak že poučení, myjte si všechno ovoce a zeleninu, než to strčíte do pusy!
NĚKOLIKA HODINOVÁ ZKUŠENOST V PACKHOUSU
………“Pickování jablek mě baví, ale jako holka si asi nevydělám, tak že chci zkusit spíš packhouse. Sice je to továrna, rutina, ale jistý peníze. Překousnout to měsíc a můžu vyrazit na konec léta na jižní ostrov.“ …….. Tak to jsem psala pře pár dny. Jak hloupá jsem byla. Protože nám na sadu končí jedny jablka a další druh je až za 14 dní, rozhodly jsme se s Májou a Ájou najít jinou práci. Našli jsme jeden packhouse, kde se čistí, třídí a balí jablka, než se pošlou na export. V sadu jsme si vzaly volno a šli jsme tam na zkoušku, jestli budeme pro ně dostatečně rychlé a šikovné. Od 7 ráno nás postavili k pásu a jely jsme. Jablka padaly na pás a my z nich vyhazovaly nahnilé, obouchané a jinak poškozené jablka a rovnaly je do krabiček (podobné těm na vajíčka) šťopkou na horu a tím nejčervenějším nahoru. Jeden pohyb, hluk strojů, spolupracovníci se s vámi nebaví a ono to ani v tom hluku moc nejde a do přestávky daleko. Hlavou mi běželo dokola: „pracuješ u pásu, máš to za potřebí? ….super si to zkusit, ale můžeš to vydržet ty, která nesnášíš rutinu?.....si studovala 6 let pro tohle?.....Jak to mohou ostatní dělat už 2 měsíce?....Bolí mě záda…..chce se mi čůrat……bolí mě nohy….chci hudbu…kolik je asi hodin….mám čekat až mi někdo povolí jít čůrat?......“. DĚSNÝ! A očividně jsem nebyla jediná. Mája s Ájou k tomu připojili bolest očí a usínání za pochodu. Málem jsme utekly při první pauze. No ale…..Utekly jsme po druhé pauze Našli jsme hodně důvodů, proč tohle NE. Asi by muselo být hodně zle, aby nás tam něco udrželo. Kamarádi dělají měsíce v cibulovém packhousu a jiní také v jablečných, nechápu to. Miluju těžké jablka na břiše a raději vylezu 1000x žebřík než tohle!
RESTAURACE
I když nám od začátku říkalo mnoho kamarádů, že je nemožné najít tu normální práci v baru, povedlo se. A to hned všem holkám. Mája pracuje v super restauraci a má to štěstí, že ji využijí téměř každý den na celé večery, tak že ta na sad nemusí a pracuje jen tam. Ája a Iva našli místo hend vedle Máji v takovém fast-food restauraci (tady je téměř všechno fast-food). Přes Art deco měly hodne práce, teď už je to slabší, tak že Ája pracuje s náma přes den na sadu a večer jde do restaurace. Opravdu klobouk dolů, protože sad je opravdu náročný a donutit se jít ještě večer pracovat, obdivuji ji. Iva od začátku nechtěla na sady, tak že se jí povedlo najít přes den uklízení hotelu a přes večer restauraci, kde je Ája. No a já si až teď našla práci v nejstarší pizzerii u nás v městečku. Taky jen po sadu, ale mají celkem slabou sezonu a teď mají rozbitou troubu, tak jsem tam byla bohužel jen párkrát. No a kluci….ti se flákají….:) Ti mají přece peněz dost a mít druhou práci nemají zapotřebí
To jsou naše zkušenosti po 4 měsících. Doufám, že zkusíme ještě hodně prací, i když bych nikdy netušila, jak mi bude chybět kancelář, počítač a cokoli podobné kariéře. Ale jsme tady a stojí nám to opravdu za to
středa 17. března 2010
Tongariro Alpine Crossing, 14. 3. 2010
Národní park Tongario je nejstarší národní park na Novém Zélandě a byl založen již v roce 1887. Tvoří ho tři hory (Tongariro, Ngauruhoe and Ruapehu) a tyto sopečné masívy jsou aktivní. Mt Ruapehu je z nich nejaktivnější, ale ten jsme viděli jen z dálky. Tento vulkán se probouzí celkem pravidelně, naposled v roce 2007, tak snad si dá chvíli oddych, protože se tam hlásíme o práci v zimním středisku. Mt Tongario je starý, ale také aktivní vulkán, který se naposled probudil v roce 1926 a vytvořil nádhernou scenérii, kterou vede celý trek. Nejmladší z vulkánů je Mt Ngauruhoe, který má jako jediný symetrický kónický vrchol. Je to nádherná sopka s neuvěřitelnými barvami a jistě ji na mých fotkách nepřehlídnete. Mohla bych se na ni dívat celý den. A stejný názor měl pravděpodobně i režisér Peter Jackson, neboť právě Tongario bylo pozadím pro Mordor v Pánu Prstenů a Mt Ngauruhoe je pro znalejší fanoušky filmová Mt Doom (sídlo zla).
Tento trek je náročnější a nesmí se podcenit. Je dlouhý 19,4 km a dá se absolvovat za 7 – 9 hodin, my jsme to ušli za necelých 8 hodin. Měli jsme opravdu štěstí a vyšlo nám nádherné počasí, což je téměř zázrak, protože se tam i během pěkných dnů drží mraky a počasí se může změnit z minuty na minutu. Ve všech průvodcích vás proto varují, abyste byli dobře vybavení. Ještě pod vrcholem, kdy nás čekalo 500m převýšení nás naposledy varovali, zda jsme opravdu připraveni zvládnout trek. Zda je vhodné počasí, zda máme dobré oblečení, dostatek jídla a pití a zda jsme dostatečně fit, abychom ušli dalších 13km. A my jsme opravdu měli v batohu čepice a rukavice, protože v horách na Zélandě nikdy nevíte.... (Ale počasí nám přálo a já upocená šlapala po strmých kráterech v teplém termoprádlu)
Z Napieru jsme vyráželi v 5 ráno autem, abychom před desátou vyrazili na pochod.
První část treku vedla po rovině, ale to trvalo jen hodinu a půl. Cesta byla ještě krásně upravená a kolemrostl bohatý porost.
Další část už byla náročná. Stoupali jsme z 1400 m do 1600 m nad mořem a asi ne náhodou se této části říká Ďábelské schody. Cestu tvoří staré i novější vrstvy lávy a různé vulkanické kameny a rostlinky úplně zmizely. Ale za námi se už začal otvírat nádherný výhled do údolí pod námi.
Pak nás totiž čekal další strmý výšlap. Po cestě jsem musela dost odpočívat a kolem mě procházeli postarší párečky v plné síle. Jeden z nich mi poradil triky, jak vyšlápnout ten ohromný kopec a litoval mě, že nesu tak velký foťák. Ale pak dodal, že až se dostanu nahoru,tak tu těžkou věcičku budu opravdu potřebovat, protože je to tam neuvěřitelně nádherné. To člověka nakopne... A opravdu na samém vrcholu se nám odkryl výhled na neuvěřitelný Red Crater a okolní scenérie.
Nahoře to byla nádhera. Někdo nemá rád treky, kde není nic zelený a nejsou zvířata, ale já jsem byla okouzlená. Je to něco úplně jiného, než človek kdy viděl. Byli jsme 1900m nad mořem, vyděli jsme kolem dokola na celou centrální část severního ostrova a v naší těsné blízkosti nás obklopovaly obrovské sopečné krátery.
Nahoře děsně foukalo a nás čekal hodně strmý sešup k nádherným Emerald Lakes. Každé ze tří jezírek mělo jinou barvu, kterou způsobují minerály na jejich dně. Ve vzduchu byl opět cítit onen sírový zápach. Věděli jsme, že to nejhorší máme za sebou, ale hodně nás toho ještě čeká.
Před námi byl ještě 3 hodinový pochod klikatou uličkou dolů. I když to byla "jen" cesta dolů, měli jsme toho už plný kecky a stále jsme měli před sebou 10 km, tak že chůze z kopce byla taky obtížná. Jen nádherný výhled na jezero Tlupo a celé údolí tlumil bolesti nohou, kyčlí a prstů u nohou.
Cesta nás vedla po kraji kráteru a čím níže jsme byli, tím více rostlin se začalo objevovat. Nejnižší část treku už vedla hustou buší, kterou protékal nádherný potůček a my konečně po 8 hodinách mohli sednou do auta a jet domů.
Vice fotek opet na mem piccasu, snad tam najdete nejaky dobry sporic obrazovky:]:
http://picasaweb.google.com/katerina.zavazalova/TongariroAlpineCrossing14310?feat=directlink
středa 3. března 2010
Aktualni info
Jsme stale v Napieru. Tsunami se nekonala, jen priliv trval misto 12 hodin 40 min. Risa, Eli, ja a Aja trhame jabka a broskve. (o praci napisi priste) Maja pracuje v restauraci. Ja a Aja chodime po vecerech do restaurace. Planujeme uz konecne cestu na jizni ostrov. Zatim se nemuzeme shodnout na datu, ale doufejme cca za mesic vyrazime. Zmena a odpocinek od prace potrebujeme jako sul a hlavne chceme chytnou pekne pocasi, abychom mohli na nejake treky.
Bydlime s kamarady s Prahy - Zamkovi:) Tak ze ceska parta, ale super bydleni a zabava. Taky proto chodime po vecerech do prace, abychom ladili anglictinu.
Uz nam tady konecne moc neprsi, tak snad si to leto jeste uzijeme.
Mejte se fajn
Bydlime s kamarady s Prahy - Zamkovi:) Tak ze ceska parta, ale super bydleni a zabava. Taky proto chodime po vecerech do prace, abychom ladili anglictinu.
Uz nam tady konecne moc neprsi, tak snad si to leto jeste uzijeme.
Mejte se fajn
Art Deco Festival Napier
O vikendu jsme zazili neco uzasneho - art deco festival. Nase primorsko mestecko se cele promenilo v nadhernou kulisu 30. let. Tento destival ma dlouhou tradici a je neuveritelne nadhne. Nase mestecko Napier je ve vsech pruvodcich prohlaseny za mestecko art deca. Protoze ho v 30. letech postihlo devastujici zemetreseni, ktere znicilo temer cele mesto, muselo se postavit cele znova. Napier byl vystaven ve stylu Art deca, a tak dodnes je co obdivovat. Ve svatek Art deca je proto co oslavovat.
Mistni i turisti si obleknou obleceni 30. let - saty pod kolena, limce z lisky a jinych zviratek, pericka a celenky ve vlasech. Panove obleky, ksandy. Jsou prevleceni mladi, stari, deti, cele rodiny, vsichni. Ve meste se sjednou stovky nalestenych veteranu z celeho Zelandu. Cely tyden probiha program - predstaveni, koncerty, prohlidky meste, modni prehlidky, pikniky, vylety parniky a mnoho dalsiho.
My jsme vyrazili hned v patek. Meli jsme normalni obleceni, protoze jsme se nepremluvili neco poridit a prisli jsme si FAKT blbe. Jako bychom jim to kazili, protoze 90procent lidi bylo opravdu nadherne nastojeno. A tak v sobotu hned po praci jsme ja, risa a eli zajeli do second handu a taky se zahalili do stare doby. Hned to bylo lepsi a celou sobotu jsme se kochali festivalem. Nadherne pocasi slibovsala uzasny zazitek. Nad plazi stale litali letadla z 2. svetove valky, na podiu hrala jazzova kapela. Na ulicich dalsi mensi kapely. Lide tancovali, piknikovali u svych veteranu a bavili se. Cela primorska hlavni silnice byla uzavrena a mohli sem pouze veterani. A nejen nejaky veterani. Nadherne, dech berouci nalestene i nenalestene auta, ktera byla stara az 80 let.Nemohla jsem pustit prst ze spouste. Naherni lide, nadherne auta, nadherna atmosfera. Protoze ma festivsal svoji tradici, lide uz maji sve obleceni opravdu vzchytane. Predevsim starsi damy byly okouzlujici a dokonale. Rodinky s detmi na dekach v parku, stare hracky, kocarky. Nepopsatelny. Ja se jeste v nedeli jela pokochat starymi letadly na letiste. Prohledla si vse i uvnitr, pokecala a vyfotila s piloty:) No snad vic napovi opet fotky. Mam jich pres 300, a tak vybrat vzorek bylo hodne obtizne.
http://picasaweb.google.com/katerina.zavazalova/ArtDecoFestival2010Napier?feat=directlink
Pekny den.
Mistni i turisti si obleknou obleceni 30. let - saty pod kolena, limce z lisky a jinych zviratek, pericka a celenky ve vlasech. Panove obleky, ksandy. Jsou prevleceni mladi, stari, deti, cele rodiny, vsichni. Ve meste se sjednou stovky nalestenych veteranu z celeho Zelandu. Cely tyden probiha program - predstaveni, koncerty, prohlidky meste, modni prehlidky, pikniky, vylety parniky a mnoho dalsiho.
My jsme vyrazili hned v patek. Meli jsme normalni obleceni, protoze jsme se nepremluvili neco poridit a prisli jsme si FAKT blbe. Jako bychom jim to kazili, protoze 90procent lidi bylo opravdu nadherne nastojeno. A tak v sobotu hned po praci jsme ja, risa a eli zajeli do second handu a taky se zahalili do stare doby. Hned to bylo lepsi a celou sobotu jsme se kochali festivalem. Nadherne pocasi slibovsala uzasny zazitek. Nad plazi stale litali letadla z 2. svetove valky, na podiu hrala jazzova kapela. Na ulicich dalsi mensi kapely. Lide tancovali, piknikovali u svych veteranu a bavili se. Cela primorska hlavni silnice byla uzavrena a mohli sem pouze veterani. A nejen nejaky veterani. Nadherne, dech berouci nalestene i nenalestene auta, ktera byla stara az 80 let.Nemohla jsem pustit prst ze spouste. Naherni lide, nadherne auta, nadherna atmosfera. Protoze ma festivsal svoji tradici, lide uz maji sve obleceni opravdu vzchytane. Predevsim starsi damy byly okouzlujici a dokonale. Rodinky s detmi na dekach v parku, stare hracky, kocarky. Nepopsatelny. Ja se jeste v nedeli jela pokochat starymi letadly na letiste. Prohledla si vse i uvnitr, pokecala a vyfotila s piloty:) No snad vic napovi opet fotky. Mam jich pres 300, a tak vybrat vzorek bylo hodne obtizne.
http://picasaweb.google.com/katerina.zavazalova/ArtDecoFestival2010Napier?feat=directlink
Pekny den.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)




