Uz me par znamych upozornilo, ze mam stale v nazvu blogu rok 2010 a ne 2011. Hodne jsem o tom premyslela. Funkce tohoto bogu bylo informovat nase rodiny a kamarady o nasem spolecnem cestovani na Novem Zelandu. Ale tento vylet uz je uspesne ukoncen. Splnili jsme si asi vic nez jsme sami ocekavali a bylo to super, ale dnes, v roce 2011 uz jsme jinde. Risa uz se toula po Laosu a za par mesicu bude v Cechach, stejne tak Eli uz bali na cestu domu s uzasnou zastavkou na Bali. Aja je v Queenstownu a ma tam svuj zivot, ktery neni o cestovani. Ani ten Maji i muj o tom neni, i kdyz mi ani jedna nevime, co bude zitra a kde budeme zit za mesic.
Preci jen se mne, Elimu i Risovi po zemetreseni oklepal cely svet a s nim i nase plany. Ja jsem ted na uplnem konci sveta a poprve v zivote si uzivam samoty na male vesnicce uprostred hor. Za par mesicu uz zase planuji zvednout kotvy, a tak uz by nazev blogu opravdu nesedel.
Dekujem moc, ze jste meli trpelivost a i pres nepravidelne prispivani kontrolovali nas blog.
Ale zadna nostalgie, kde neco konci, neco pekneho zacina...tak ze kdo bude mit chut sledovat me dalsi toulani a prekousavat me hrubky, rada vas uvidim na mem novem blogu, co se snad brzy vykluba.
Mejte se krasne a snad se brzy uvidim..osobne:)
Kata
úterý 26. dubna 2011
neděle 3. dubna 2011
Vanocni cestovani na jih
Tak je to rok, co jsme na Zelandu. I tady na druhe strane zemekoule vse rychle utika, pokud se clovek dobre bavi. Za ten rok jsme ale stihli projet cely Novy Zeland od vychodu k zapadu, od severy k jihu. Projeli jsme temer kazdy kus zeme a Zeland zname pravdepodobne lepe nez 80% mistnich obyvatel. Samozrejme se tu da stale co objevovat a rozhodne je tu tisice krasnych tracku, ktere jsme neprosli, ale musime si prece nechat neco na jindy. Kazdy z nasi party videl mozna trochu neco jineho a ne kazdy se podival vsude, ale ja osobne i s Risou jsme si nenechali ujit zadnou cestovacku, tak ze uz nam zbyva posledni cast Zelandu - nejjiznejsi jih jizniho ostrova a posledni neodskrtnuty bod ze seznamu nasich snu - videt tucnaky.
Vyrazili jsme tentokrat ve trech - ja, Eli a Risa. Po pravde jsme s Elim nemeli prilis penez na ucte, ale vedeli jsme, ze behem Vanoc stejne praci nedostaneme, a tak jsme do toho bez hlave sli. Z duvodu setreni jsme dokonce nechali doma nas velky cestovni van a jeli jsme Risovym mensim autem, abychom neplatili prilis penez za benzin. Ale i presto, ze jsme se uz tak tisnili v malem aute, nemohli jsme doma nechat surfy, a tak jsme nasoukali jeden surf do aute a dva na zahradku auta.
Vyjeli jsme dva dny po Vanocich a nasim cilem bylo studentske mestecko Dunedin a nadherna jizni cast Zelandu Catlins. Ze zacatku cestu nam vyslo krasne pocasi, a tak jsme nikam nespechali a prvni den uz stanovali uprostred pastvin a lesu. Nasli jsme nadherny prirodni kemp u reky, kde se dal delat ohen, skakat to tunky a obdivovat okolni prirodu v nadhernem udoli. To misto bylo tak krasne, ze jsme se tu nakonec rozhodli udelat o par dni pozdeji Silvestra.
Dobrodruzne probuzeni
Jak je na Zelandu ale bezne, druhy den nam uz tak nepralo a obcas nam prselo. Do Dunedinu nam jeste zbyvalo pekny kus cesty a tak jsme jeste jeden den stravili v dalsim tentorkat lesnim kempu, opet u reky. Vecer uz prselo celkem dost, ale hrdinne jsme postavili stan a doufali, ze to prejde. Prselo vsak celou noc. Uz v radiu hlasili, ze ma jit o naprumerne prutrze mracen. Rano nas probudilo buseni na stan. Prvni co me napadlo, ze je to ranger, co nam chce vynadat (teda to na Zelandu moc neexistuje, tak tedy podotknout), ze jsme nezaplatili kempovne, ale shodou okolnosti jsme ho minulou noc platili, tak ze ranni buzeni muselo mit jine vysvetleni. A bylo celkem poeticke. Vehementne nas totiz budi mistni usedlik, ktery prijel kvuli nam, aby nas upozornil, ze diky destum se zveda hladina reky a ze pokud co nejdrive neodjedem, zatopi nas to a nebudeme se moct pres reku dostat zpet. Majitel kempu, nas oblibeny Department of Conservation si na nas rozhodne ani nevzpomnel a ani nebylo pamatky po upozorneni, co se muze stat v pripade vetsich destu. Muzeme byt tedy radi, ze ten pan byl tak hodny a prijel za nami. Moc se nam to nechtelo verit, reka se zdala docela nizko, ale poslechli jsme a behem 20 minut jsme odjizdeli. Vubec nam nedoslo, ze cesta ke kempu vedla pred dva brody. Den pred tim zcela vysusene. Toto rano se uz pres ne hnaly hektolitry vody z celonocniho deste. Projet tim brodem nebyl uplne prijemny pocit. Predstava, ze nas vzbudili o hodinu dele (stale prselo) nebo by nas vubec nikdo nevzbudil, neni vubec pekna. Ten hodny usedlik nam rikal, ze tam zije 40 let a ze presne vi, ze musime pryc, ze pred par lety to tu odrizlo nekolik kemperu a museli tam pockat tri dny nez voda opadla. Jen diiky nemu to pro nas to bylo nakonec jen dobrodruzstvi do sbirky. Rikala jsem si, ze bychom pro priste nemeli podcenovat zasoby predevsim vody, clovek nikdy nevi.
Tucnaci, albatrosi a jina zviratka
Tak ze stan mokry, vetsina veci mokra. A stale prsi. Nase nalada klesla, protoze hrozilo, ze se budeme muset vratit domu. Jeste jsme to ale nevzdali, zaparkovali v polorozpadle dilne u silnice, vse mokre oddelili od polomokreho, uvarili teply caj s tuzemakem (ty maminky nas umi zachranit i na dalku:) a vyrazili do Dunedinu. Dunedin je pate nejvetsi mesto Zelandu a rika se mu Edinburgh jihu, protoze byl zalozeny Skoty v polovine 19. stoleti a dodnes si zachovava skotsky raz. Je to primorske studentske mestecko, kde clovek muze existovat i za deste, a tak jsme si zasli do kina, do muzea a na nas oblibeny asijsky obed, tentokrat prava cina. Kdyz je clovek takhle mokry a vi, ze musi zase do mokreho stanu je nejlepsi jet do kempu, kde si muze dat horkou sprchu a tepe jidlo pod strechou. Vyjeli jsme proto na poloostrov Otago (Otago Peninsula) u Dunedinu, kde je uprostred kemp a kousek od toho meli byt tucnaci. Poloostrov byl hodne podobny tomu nasemu u Christchurch. Nadherne plaze po obou stranach, vyhledy na cely zaliv s Dunedinem. Hned vse bylo zase optimistictejsi, zvlast kdyz nam konecne prestavalo prset. Sotva jsme se zakempovali, vyjizdeli jsme uplne na severni cip poloostrova, kde by meli byt zmineni tucnaci a albatrosi. Tato cast Zelandu je vice nez vhodna pro zvirata ve volne prirode, a tak se prave zde nachazi jedine hnizdiste Albatrosu Kralovskych na svete.
Albatros Kralovsky je nejvetsi ptak na svete, ale patri take k tem nejohrozenejsim.
Albatros se zivi predevsim rybami a tuny ryb vylovenych rybari je jednou z hlavnich pricin toho, ze je tak ohrozenym druhem. Albatros zije predevsim v Pacifiku, ale nejvice se jich vyskytuje okolo Noveho Zelandu, kde je jeho jedine hnizdiste, na poloostrove Otago v miste Taiaroa Head. Je zde vybudovana i specialni pozorovatelna, ze ktere lze ptaky fotografovat. Ta patri soukrome firme a my jsme tam byli po nasvtecnich hodinach. To nam ale rozhodne nevadilo, protoze komercni zabavy pro cizince nemusime a Albatrosy jsme videli. Jsou opravdu nadherni a obrovsti. I kdyz se nam nelibi soukrome vlastnictvi takovych prirodnich zazraku, tak je to k necemu dobre. Soukromnik si preje tuto krasu zachovat pro sve navstevniky a investuje obrovske penize do ochrany hnizdist pred predatory.
Kousek od albatrosu jsme nasli misto, kde bychom mohli videt tucnaky. V tomto pripade jde o tucnaky Little Blue Pinguins (Tucnak nejmensi) a je to nejmensi druh tucnaka na svete. Dorusta se vysky asi 35 cm a plave az 5 km od brehu za svoji potravou pro kterou se vetsinou potapi do hloubky 5 m, ale byli zaznamenani i v hloubce 70 m. Ziji na jihu Zelandu, Australie a Chille. Rika se jim “nocni” tucnaci, protoze den travi v podzemnim hnizde nebo na mori. Mladata prave zustavaji v norach na brehu a jejich rodice rano vyplouvaj, aby se za setmeni vratili s potravou. To byl presne cas, kdy jsme na ne cekali.
Kolem se povalovali i lachtani, ocividne jsme jin neprekazel, a tak jsme se volne prochazeli metr od nich. Tito lachtani jsou pry klidni a tucnaky nelovi. Na severni strane poloostrova ziji vetsi lachtani (sea lions) a ti se s nimi uz tak nekamaradi.
Cekali jsme docela dlouho nez se setmelo a silny vitr byl neskutecne studeny. Mezi tim jsme ale videli nory s mladaty a uz pri prvnim setmeni zacli vydavat hlasite zvuky, cimz jsme vedeli, ze uz se dospelaci blizi. Par mladat dokonce vylezlo z nory rodicum na proti. Tihle tucnaci jsou hodne plasi, ale v te tme nas proste nevideli. Meli jsme za ukol se moc neshlukovat a nehybat se prilis rychle. A pak konecne pripluli. Mali nejroztomilejsi tucnacci, co si jen umite predstavit se nechali svezt vlnou na breh a jejich, pro me smesnou chuzi, tapali ke brehu. K hnizdum museli po umele vybudovancyh schudkach a jejich skoky snozmo vyvolavaly usmevy na nasich zmrzlych tvarich. Nahore na schudcich, v nasi urovni, se vdyzky rozdelili a my presne vedeli, kam budou pokracovat. Dobrovolni rangeri nam na ne svitili cervenou baterkou, protoze uz skoro nebylo videt. Vedeli jsme, ze pokud se tucnaci nad schody zastavi, znamena to, ze pujdou smerem k nam. Pak jsme se rozmistili a cekali, kudy pujdou. Byla to nadherne. Chodili primo mezi nami, prosli asi metr ode mne. Byli mi sotva do poloviny lytka. Kolibali se kolem nas ke svym hnizdum. Bylo jich desitky a desitky. Zimou mi drkotaly zuby, ale stala bych tam treba dalsi hodinu pro tenhle zazitek. Je to neuveritelny pocit, ze tyto divoka zvirata chodi jen kousek od nas, v jejich prirozenem prostredi. Muj sen videt tucnaky jsem v duchu odskrtla tlustou rudou fixou.
Do kempu jsme se vratili opravdu pozde a tak jsme si kempovani moc neuzili, ale horka sparcha bodla. Rano jsme se probudili zase do nadherneho slenecneho dne a my vedeli, ze zadny navrat se konat nebude a rozjeli se dal. Na poloostrove jsme se jeste zastavili na Sandfly Bay. Myslim, ze jedna z nejkrasnejsich plazi, co jsem kdy videla. A jeste jsme se sli podivat na jinou plaz, kde meli byt tentokrat tucnaci zlutooci.
Yellow Eyed Pinguin (Tucnak zlutooky) je uz vetsi tucnak dorustajici az 75 cm. Zije pouze na Novem Zelande a okolnich ostruvkach. Povazuje se za nejvzacnejsiho tucnaka na svete s poctem asi 4000 ks. Byl krasny den, a tak jsme se spokojili s videnim jednoho tuckana a jeli dal. Vedeli jsme, ze je budeme moct videt i jinde.
Zajeli jsme k nejznamejsi surfarske plazi v Dunedinu. Krasna plaz jak u nas v Christchurchu a idealni podminky na surfovani. Nez jsme vlezli do vody, tak jsme pozorovali lachtana, ktery surfoval s ostatnimi surfari. Je to krasna podivana, protoze lachtani opravdu plavou primo v te vlne, kterou surfar prave sjizdi. Jsou totiz neskutecne rychli a jeste k tomu zvedavi. Dokud jezdite jako profik, tak je to bavi. Pomala jizda je nudi. Kdyz jsme konecne vlezli do vln, lachtan uz tam nebyl.
Pocasi nam pralo, a tak jsme jeli stale na jih. Cestou jsme se zastavili na Parukanui vodopadech a pak uz zase na plaz. Nasli jsme krasnou surfarskou plaz, kde bylo celkem hodne kemperu, ale my si vyjeli na vyvyseny kopec s vyhledem na celou plaz. Vlny byly neuveritelne tezke, tak ze jsme se jen kochali vyhledem na mistni blazny surfare, kteri tam jezdili neuveritelne veci. My si v klidu udelali ohen a poradnou veceri. Zacali jsme se vyzivat v pochoutkach na ohni a po ohranych steakach, spizech nebo cerstve rybe jsme si zkusili ogrilovat na klacku platky jablka, ananasu a banany obalene v cukru. Doba spekacku uz davno pominula!
Narozeninovy den
Protoze jsem se rozhodli pro spani pod sirakem, ranni probuzeni do mych 27 narozenin bylo nadherne. Jeste zasypana popelem z nocniho ohne jsem otevrela oci do proslunene plaze. Neni nadto se probudit osamoceni na nadhernem miste, jako bylo tohle. K snidani chleba s nutellou a hura do vln. Vlny se udobrily, a tak to stalo za to. Asi po deseti minutach ve vode jsme zahlidli hlavu lachtana. Byl to ten velky Sea Lion. Ve vode nas bylo pet surfaru a lachtan nevynechal ani jednoho z nas. Vsechny si nas priplul prohlednout. Opravdu nevsedni zazitek, jak si tak obhlizel, kdo mu to leze do teritoria. Nejdriv se vynoroval u ostatnich a pak zamiril za Risou. Vynoril se asi metr vedle nej, kouknul na nej a zase zaplul. Naprosto beze studu plul primo ke me. Mela jsem smiseny pocity strachu a vzruseni. Cekala jsem, kde se objevi. Nekolik sekund nic a pak koukam primo pod sebe a on mi podplouva pod prknem. Vidim asi metra pod sebou jeho telo a pak jeho ocasni ploutev. Vynoruje se asi dva metry ode mne a koukne na mne tema nadhernyma ocima, ktere jsou jako dva cerne sklenene koralky. Asi protoze jsme se vzrusenim ani nehli, prestali jsme ho zajimat a ladne odplul.
A zase na jih. Dojeli jsme az na Curio Bay. Prvni mistni krasou je zkamenely fosilni prales. Nikdy bych neverila, ze uvidim ve volne prirode stromy stare 170 mil let! V tu dobu Curio Bay byla zatopena lavou z nedalekeho aktivniho vulkanu, ktera sebou nesla zbytky lesu. Nizsi casti stromu byly pohrbene a zkamenely. Diky prirodnimu procesu “silifikace” je zkamenele drevo a jeho textura neobycejne kvalitni. Vypadalo to jak spleny les. Opravdove parezy a lezici kmeny stromu. Jen az kdyz jsem si sahla, zjistila jsem, ze je to kamen. 170 mil let? To nepochopim.
A jeste nam to zprijemnil Tucnak zlutooky, ktery se tam pred nami produciroval jak kral a o opodal zase lachtani. Zase rikam proto, ze lachtani jsou tu uplne vsude a uz to pro nas neni nic neobvykleho.
Druhou mistni krasou je zatoka Porpois Bay, ktera je vyjmecna tim, ze tam zije populace asi dvaceti delfinu. Jde o Hoctor’s Dolphin, coz jsou nejmensi a nejvzacnejsi morsti delfini na svete, kteri se nachazi pouze na Novem Zelande v poctu asi 7 000 kusu. Unikatni na teto zatoce je to, ze je to jedine misto, kde se delfini pohybuji tak blizko brehu. aniz by byli lidmi krmeni. Plavou i deset metru od brehu. Delfini pouzivaji tuto zatoku k odpocinku, k lovu i rozeni svych mladat. No a nejlepsi na tom je, ze jsou to opet velice zvidava zvirata, tak ze vetsinou staci jit do vody, delat pod hladinou hluk a cekat. Vetsinou jsou u vas do peti minut. My jsme byli celkem zmrzli a lini, a tak jsme do vody nesli. Videli jsme ale dve decka, jak si vzaly bodyboardy a ploutve a plavaly kousek od brehu. A oni tam skutecne pripluli :) Behem par minut se dva metry od nich objevovaly ploutve asi tri delfinu. Chvili kolem nich proplouvali a pak odpluli. Je pry tezke udrzet pozornost delfina. Pokud pod vodou clovek nedela co nejvic zvuku a pohybu, tak delfina proste nudi.
A to byl nas nejjiznejsi zazitek. Kousek od nas byl totiz nejjiznejsi bod Zelandu, ale nechtelo se nam jen kvuli tomu jet desitky kilometru po sterkove ceste. Tento Slope Point je temer na 46.5 stupni jizni sirky a pod nim uz je jen Stewartuv ostrov a pak Antarktida.
A ted uz zase jen na sever. Sve narozeniny jsem oslavila v lesnim kempu panakem Becherovky a sla do spacaku. Krasny narozeninovy den. Divoka zver Zelandu je hodne originalni darek, na ktery se nezapomina. Ale ten den nas napadaly hlubsi otazky, jako napriklad jestli je to v poradku, ze ve 27 letech se probudim pod sirakem uprostred niceho, jezdim v naprosto punkovym malym aute, jim denne jidlo delane na ohni a vlastne nevim, co budu delat druhy den. Mi vrstevnici uz jsou casto doma s manzelem nebo manzelkou, buduji kariery a staraji se o cerstve narozene deti. Mou nejvetsi starosti je, kde budu zitra spat, co budu jist a jestli bude prset. Jestli je to v poradku nevim, ale je to tak a snad toho nikdy nezalituji.
Silvestrovsky den
Silvestrovsky den a my spechame na sever do nadherneho kempu u reky, kde mame sraz s dalsimi sesti kamarady, abychom oslavili Silvestra. Po ceste se jeste stavujeme na Nugget Point, kam se klukum vubec nechtelo, ale pak byli radi, ze jsem je premluvila, protoze to byla nadherna skala s majakem, ze ktere byl neuveritelne nadherny, pravy zelandsky vyhled na strme skaly v mori, obklopeny hejnama morskych ptaku a pokryty obrovkym mnozstvim lachtanu.
Silvestr jsme stravili co nejzelandsteji, co jsme asi mohli. Spolu s mnoha skupinkami mladych zelandanu a rodinek jsme slavili pod plachtou pripevnenou k vanu, prselo, kolem jen priroda, stany a dobri pratele. Kamaradi po ceste potkali stopare, z ktereho se vyklubal american mluvici krasnou kostrbatou cestinou, a tak nechybelo asi nic do praveho zelandskeho Silvestra.
PF2011
Fotky z vyletu jsou zatim ve fotaku, mam mensi problem s jejich prenosem...snad brzy.
Vyrazili jsme tentokrat ve trech - ja, Eli a Risa. Po pravde jsme s Elim nemeli prilis penez na ucte, ale vedeli jsme, ze behem Vanoc stejne praci nedostaneme, a tak jsme do toho bez hlave sli. Z duvodu setreni jsme dokonce nechali doma nas velky cestovni van a jeli jsme Risovym mensim autem, abychom neplatili prilis penez za benzin. Ale i presto, ze jsme se uz tak tisnili v malem aute, nemohli jsme doma nechat surfy, a tak jsme nasoukali jeden surf do aute a dva na zahradku auta.
Vyjeli jsme dva dny po Vanocich a nasim cilem bylo studentske mestecko Dunedin a nadherna jizni cast Zelandu Catlins. Ze zacatku cestu nam vyslo krasne pocasi, a tak jsme nikam nespechali a prvni den uz stanovali uprostred pastvin a lesu. Nasli jsme nadherny prirodni kemp u reky, kde se dal delat ohen, skakat to tunky a obdivovat okolni prirodu v nadhernem udoli. To misto bylo tak krasne, ze jsme se tu nakonec rozhodli udelat o par dni pozdeji Silvestra.
Dobrodruzne probuzeni
Jak je na Zelandu ale bezne, druhy den nam uz tak nepralo a obcas nam prselo. Do Dunedinu nam jeste zbyvalo pekny kus cesty a tak jsme jeste jeden den stravili v dalsim tentorkat lesnim kempu, opet u reky. Vecer uz prselo celkem dost, ale hrdinne jsme postavili stan a doufali, ze to prejde. Prselo vsak celou noc. Uz v radiu hlasili, ze ma jit o naprumerne prutrze mracen. Rano nas probudilo buseni na stan. Prvni co me napadlo, ze je to ranger, co nam chce vynadat (teda to na Zelandu moc neexistuje, tak tedy podotknout), ze jsme nezaplatili kempovne, ale shodou okolnosti jsme ho minulou noc platili, tak ze ranni buzeni muselo mit jine vysvetleni. A bylo celkem poeticke. Vehementne nas totiz budi mistni usedlik, ktery prijel kvuli nam, aby nas upozornil, ze diky destum se zveda hladina reky a ze pokud co nejdrive neodjedem, zatopi nas to a nebudeme se moct pres reku dostat zpet. Majitel kempu, nas oblibeny Department of Conservation si na nas rozhodne ani nevzpomnel a ani nebylo pamatky po upozorneni, co se muze stat v pripade vetsich destu. Muzeme byt tedy radi, ze ten pan byl tak hodny a prijel za nami. Moc se nam to nechtelo verit, reka se zdala docela nizko, ale poslechli jsme a behem 20 minut jsme odjizdeli. Vubec nam nedoslo, ze cesta ke kempu vedla pred dva brody. Den pred tim zcela vysusene. Toto rano se uz pres ne hnaly hektolitry vody z celonocniho deste. Projet tim brodem nebyl uplne prijemny pocit. Predstava, ze nas vzbudili o hodinu dele (stale prselo) nebo by nas vubec nikdo nevzbudil, neni vubec pekna. Ten hodny usedlik nam rikal, ze tam zije 40 let a ze presne vi, ze musime pryc, ze pred par lety to tu odrizlo nekolik kemperu a museli tam pockat tri dny nez voda opadla. Jen diiky nemu to pro nas to bylo nakonec jen dobrodruzstvi do sbirky. Rikala jsem si, ze bychom pro priste nemeli podcenovat zasoby predevsim vody, clovek nikdy nevi.
Tucnaci, albatrosi a jina zviratka
Tak ze stan mokry, vetsina veci mokra. A stale prsi. Nase nalada klesla, protoze hrozilo, ze se budeme muset vratit domu. Jeste jsme to ale nevzdali, zaparkovali v polorozpadle dilne u silnice, vse mokre oddelili od polomokreho, uvarili teply caj s tuzemakem (ty maminky nas umi zachranit i na dalku:) a vyrazili do Dunedinu. Dunedin je pate nejvetsi mesto Zelandu a rika se mu Edinburgh jihu, protoze byl zalozeny Skoty v polovine 19. stoleti a dodnes si zachovava skotsky raz. Je to primorske studentske mestecko, kde clovek muze existovat i za deste, a tak jsme si zasli do kina, do muzea a na nas oblibeny asijsky obed, tentokrat prava cina. Kdyz je clovek takhle mokry a vi, ze musi zase do mokreho stanu je nejlepsi jet do kempu, kde si muze dat horkou sprchu a tepe jidlo pod strechou. Vyjeli jsme proto na poloostrov Otago (Otago Peninsula) u Dunedinu, kde je uprostred kemp a kousek od toho meli byt tucnaci. Poloostrov byl hodne podobny tomu nasemu u Christchurch. Nadherne plaze po obou stranach, vyhledy na cely zaliv s Dunedinem. Hned vse bylo zase optimistictejsi, zvlast kdyz nam konecne prestavalo prset. Sotva jsme se zakempovali, vyjizdeli jsme uplne na severni cip poloostrova, kde by meli byt zmineni tucnaci a albatrosi. Tato cast Zelandu je vice nez vhodna pro zvirata ve volne prirode, a tak se prave zde nachazi jedine hnizdiste Albatrosu Kralovskych na svete.
Albatros Kralovsky je nejvetsi ptak na svete, ale patri take k tem nejohrozenejsim.
Albatros se zivi predevsim rybami a tuny ryb vylovenych rybari je jednou z hlavnich pricin toho, ze je tak ohrozenym druhem. Albatros zije predevsim v Pacifiku, ale nejvice se jich vyskytuje okolo Noveho Zelandu, kde je jeho jedine hnizdiste, na poloostrove Otago v miste Taiaroa Head. Je zde vybudovana i specialni pozorovatelna, ze ktere lze ptaky fotografovat. Ta patri soukrome firme a my jsme tam byli po nasvtecnich hodinach. To nam ale rozhodne nevadilo, protoze komercni zabavy pro cizince nemusime a Albatrosy jsme videli. Jsou opravdu nadherni a obrovsti. I kdyz se nam nelibi soukrome vlastnictvi takovych prirodnich zazraku, tak je to k necemu dobre. Soukromnik si preje tuto krasu zachovat pro sve navstevniky a investuje obrovske penize do ochrany hnizdist pred predatory.
Kousek od albatrosu jsme nasli misto, kde bychom mohli videt tucnaky. V tomto pripade jde o tucnaky Little Blue Pinguins (Tucnak nejmensi) a je to nejmensi druh tucnaka na svete. Dorusta se vysky asi 35 cm a plave az 5 km od brehu za svoji potravou pro kterou se vetsinou potapi do hloubky 5 m, ale byli zaznamenani i v hloubce 70 m. Ziji na jihu Zelandu, Australie a Chille. Rika se jim “nocni” tucnaci, protoze den travi v podzemnim hnizde nebo na mori. Mladata prave zustavaji v norach na brehu a jejich rodice rano vyplouvaj, aby se za setmeni vratili s potravou. To byl presne cas, kdy jsme na ne cekali.
(toto neni moje fotka, vyfotit je v te tme jsme nemohli, abychom je nevystrasili)
Toto misto patril opet nasemu oblibenemu Department of Conservation a bylo to zcela zadarmo. Byli tam pouze dva dobrovolnici, kteri nam o tucnacich vypraveli a davali nam pokyny. Vtipne je, ze asi pred pul rokem jsme se o tuto dobrovolnickou praci uchazeli jeste ze severniho ostrova, nestihli jsme ale prijet vcas na dobu hnizdeni.Kolem se povalovali i lachtani, ocividne jsme jin neprekazel, a tak jsme se volne prochazeli metr od nich. Tito lachtani jsou pry klidni a tucnaky nelovi. Na severni strane poloostrova ziji vetsi lachtani (sea lions) a ti se s nimi uz tak nekamaradi.
Cekali jsme docela dlouho nez se setmelo a silny vitr byl neskutecne studeny. Mezi tim jsme ale videli nory s mladaty a uz pri prvnim setmeni zacli vydavat hlasite zvuky, cimz jsme vedeli, ze uz se dospelaci blizi. Par mladat dokonce vylezlo z nory rodicum na proti. Tihle tucnaci jsou hodne plasi, ale v te tme nas proste nevideli. Meli jsme za ukol se moc neshlukovat a nehybat se prilis rychle. A pak konecne pripluli. Mali nejroztomilejsi tucnacci, co si jen umite predstavit se nechali svezt vlnou na breh a jejich, pro me smesnou chuzi, tapali ke brehu. K hnizdum museli po umele vybudovancyh schudkach a jejich skoky snozmo vyvolavaly usmevy na nasich zmrzlych tvarich. Nahore na schudcich, v nasi urovni, se vdyzky rozdelili a my presne vedeli, kam budou pokracovat. Dobrovolni rangeri nam na ne svitili cervenou baterkou, protoze uz skoro nebylo videt. Vedeli jsme, ze pokud se tucnaci nad schody zastavi, znamena to, ze pujdou smerem k nam. Pak jsme se rozmistili a cekali, kudy pujdou. Byla to nadherne. Chodili primo mezi nami, prosli asi metr ode mne. Byli mi sotva do poloviny lytka. Kolibali se kolem nas ke svym hnizdum. Bylo jich desitky a desitky. Zimou mi drkotaly zuby, ale stala bych tam treba dalsi hodinu pro tenhle zazitek. Je to neuveritelny pocit, ze tyto divoka zvirata chodi jen kousek od nas, v jejich prirozenem prostredi. Muj sen videt tucnaky jsem v duchu odskrtla tlustou rudou fixou.
Do kempu jsme se vratili opravdu pozde a tak jsme si kempovani moc neuzili, ale horka sparcha bodla. Rano jsme se probudili zase do nadherneho slenecneho dne a my vedeli, ze zadny navrat se konat nebude a rozjeli se dal. Na poloostrove jsme se jeste zastavili na Sandfly Bay. Myslim, ze jedna z nejkrasnejsich plazi, co jsem kdy videla. A jeste jsme se sli podivat na jinou plaz, kde meli byt tentokrat tucnaci zlutooci.
Yellow Eyed Pinguin (Tucnak zlutooky) je uz vetsi tucnak dorustajici az 75 cm. Zije pouze na Novem Zelande a okolnich ostruvkach. Povazuje se za nejvzacnejsiho tucnaka na svete s poctem asi 4000 ks. Byl krasny den, a tak jsme se spokojili s videnim jednoho tuckana a jeli dal. Vedeli jsme, ze je budeme moct videt i jinde.
Zajeli jsme k nejznamejsi surfarske plazi v Dunedinu. Krasna plaz jak u nas v Christchurchu a idealni podminky na surfovani. Nez jsme vlezli do vody, tak jsme pozorovali lachtana, ktery surfoval s ostatnimi surfari. Je to krasna podivana, protoze lachtani opravdu plavou primo v te vlne, kterou surfar prave sjizdi. Jsou totiz neskutecne rychli a jeste k tomu zvedavi. Dokud jezdite jako profik, tak je to bavi. Pomala jizda je nudi. Kdyz jsme konecne vlezli do vln, lachtan uz tam nebyl.
Pocasi nam pralo, a tak jsme jeli stale na jih. Cestou jsme se zastavili na Parukanui vodopadech a pak uz zase na plaz. Nasli jsme krasnou surfarskou plaz, kde bylo celkem hodne kemperu, ale my si vyjeli na vyvyseny kopec s vyhledem na celou plaz. Vlny byly neuveritelne tezke, tak ze jsme se jen kochali vyhledem na mistni blazny surfare, kteri tam jezdili neuveritelne veci. My si v klidu udelali ohen a poradnou veceri. Zacali jsme se vyzivat v pochoutkach na ohni a po ohranych steakach, spizech nebo cerstve rybe jsme si zkusili ogrilovat na klacku platky jablka, ananasu a banany obalene v cukru. Doba spekacku uz davno pominula!
Narozeninovy den
Protoze jsem se rozhodli pro spani pod sirakem, ranni probuzeni do mych 27 narozenin bylo nadherne. Jeste zasypana popelem z nocniho ohne jsem otevrela oci do proslunene plaze. Neni nadto se probudit osamoceni na nadhernem miste, jako bylo tohle. K snidani chleba s nutellou a hura do vln. Vlny se udobrily, a tak to stalo za to. Asi po deseti minutach ve vode jsme zahlidli hlavu lachtana. Byl to ten velky Sea Lion. Ve vode nas bylo pet surfaru a lachtan nevynechal ani jednoho z nas. Vsechny si nas priplul prohlednout. Opravdu nevsedni zazitek, jak si tak obhlizel, kdo mu to leze do teritoria. Nejdriv se vynoroval u ostatnich a pak zamiril za Risou. Vynoril se asi metr vedle nej, kouknul na nej a zase zaplul. Naprosto beze studu plul primo ke me. Mela jsem smiseny pocity strachu a vzruseni. Cekala jsem, kde se objevi. Nekolik sekund nic a pak koukam primo pod sebe a on mi podplouva pod prknem. Vidim asi metra pod sebou jeho telo a pak jeho ocasni ploutev. Vynoruje se asi dva metry ode mne a koukne na mne tema nadhernyma ocima, ktere jsou jako dva cerne sklenene koralky. Asi protoze jsme se vzrusenim ani nehli, prestali jsme ho zajimat a ladne odplul.
A zase na jih. Dojeli jsme az na Curio Bay. Prvni mistni krasou je zkamenely fosilni prales. Nikdy bych neverila, ze uvidim ve volne prirode stromy stare 170 mil let! V tu dobu Curio Bay byla zatopena lavou z nedalekeho aktivniho vulkanu, ktera sebou nesla zbytky lesu. Nizsi casti stromu byly pohrbene a zkamenely. Diky prirodnimu procesu “silifikace” je zkamenele drevo a jeho textura neobycejne kvalitni. Vypadalo to jak spleny les. Opravdove parezy a lezici kmeny stromu. Jen az kdyz jsem si sahla, zjistila jsem, ze je to kamen. 170 mil let? To nepochopim.
A jeste nam to zprijemnil Tucnak zlutooky, ktery se tam pred nami produciroval jak kral a o opodal zase lachtani. Zase rikam proto, ze lachtani jsou tu uplne vsude a uz to pro nas neni nic neobvykleho.
Druhou mistni krasou je zatoka Porpois Bay, ktera je vyjmecna tim, ze tam zije populace asi dvaceti delfinu. Jde o Hoctor’s Dolphin, coz jsou nejmensi a nejvzacnejsi morsti delfini na svete, kteri se nachazi pouze na Novem Zelande v poctu asi 7 000 kusu. Unikatni na teto zatoce je to, ze je to jedine misto, kde se delfini pohybuji tak blizko brehu. aniz by byli lidmi krmeni. Plavou i deset metru od brehu. Delfini pouzivaji tuto zatoku k odpocinku, k lovu i rozeni svych mladat. No a nejlepsi na tom je, ze jsou to opet velice zvidava zvirata, tak ze vetsinou staci jit do vody, delat pod hladinou hluk a cekat. Vetsinou jsou u vas do peti minut. My jsme byli celkem zmrzli a lini, a tak jsme do vody nesli. Videli jsme ale dve decka, jak si vzaly bodyboardy a ploutve a plavaly kousek od brehu. A oni tam skutecne pripluli :) Behem par minut se dva metry od nich objevovaly ploutve asi tri delfinu. Chvili kolem nich proplouvali a pak odpluli. Je pry tezke udrzet pozornost delfina. Pokud pod vodou clovek nedela co nejvic zvuku a pohybu, tak delfina proste nudi.
A to byl nas nejjiznejsi zazitek. Kousek od nas byl totiz nejjiznejsi bod Zelandu, ale nechtelo se nam jen kvuli tomu jet desitky kilometru po sterkove ceste. Tento Slope Point je temer na 46.5 stupni jizni sirky a pod nim uz je jen Stewartuv ostrov a pak Antarktida.
A ted uz zase jen na sever. Sve narozeniny jsem oslavila v lesnim kempu panakem Becherovky a sla do spacaku. Krasny narozeninovy den. Divoka zver Zelandu je hodne originalni darek, na ktery se nezapomina. Ale ten den nas napadaly hlubsi otazky, jako napriklad jestli je to v poradku, ze ve 27 letech se probudim pod sirakem uprostred niceho, jezdim v naprosto punkovym malym aute, jim denne jidlo delane na ohni a vlastne nevim, co budu delat druhy den. Mi vrstevnici uz jsou casto doma s manzelem nebo manzelkou, buduji kariery a staraji se o cerstve narozene deti. Mou nejvetsi starosti je, kde budu zitra spat, co budu jist a jestli bude prset. Jestli je to v poradku nevim, ale je to tak a snad toho nikdy nezalituji.
Silvestrovsky den
Silvestrovsky den a my spechame na sever do nadherneho kempu u reky, kde mame sraz s dalsimi sesti kamarady, abychom oslavili Silvestra. Po ceste se jeste stavujeme na Nugget Point, kam se klukum vubec nechtelo, ale pak byli radi, ze jsem je premluvila, protoze to byla nadherna skala s majakem, ze ktere byl neuveritelne nadherny, pravy zelandsky vyhled na strme skaly v mori, obklopeny hejnama morskych ptaku a pokryty obrovkym mnozstvim lachtanu.
Silvestr jsme stravili co nejzelandsteji, co jsme asi mohli. Spolu s mnoha skupinkami mladych zelandanu a rodinek jsme slavili pod plachtou pripevnenou k vanu, prselo, kolem jen priroda, stany a dobri pratele. Kamaradi po ceste potkali stopare, z ktereho se vyklubal american mluvici krasnou kostrbatou cestinou, a tak nechybelo asi nic do praveho zelandskeho Silvestra.
PF2011
Fotky z vyletu jsou zatim ve fotaku, mam mensi problem s jejich prenosem...snad brzy.
středa 15. prosince 2010
Jak k nam nase maminky doletely
Nikdy nerikej nikdy, jak pravdive to rceni. Kdyz mi mamka rikala, to ja bych nikdy vic jak pet hodin v letadle nesedela, to bych proste nedala, to jeste netusila.... No vidite zdrava a ziva zvladla 36 252 km tam a zpet, coz je asi 24 hodin v letadle jednim smerem. Ale samozrejme materska laska tomu hodne napomohla, preci jenom jsme se s maminkami rok nevideli.
Tak ze jsme vyrazili na cesty v krasne sestave: Ja, Eli a moje maminka, Maja a jeji maminka a Risa a jeho maminka. Hrdinne ve dvou autech, s dvema stanama a s matnym planem cesty. Prijemne bylo, ze jsme poloviny cesty sami neabsolvovali, tak jsme s nasimi mamkami mohli objevovat spolecne.
Mamky byli statecne a unavu z prechodu casu zvladli lip jak mi a uz od druheho dne jsme jeli na plne otacky. Meli jsme na cestovani dva tydny a chteli jsme, aby mamky videly nejlepe uplne vsechno. Mamky byly mirne zmatene, protoze nikdy netusily, co se bude dit za pet minut na toz o par hodin pozdeji, ale mi jsme jim chteli pripravit prekvapive zazitky a tady na Zelande se prilis planovat neda. Vse muze byt jinak - pocasi se meni jak hodinky, velryby taky ne vzdy maji naladu na turisty a tak jsme radeji nic nesliboval a predavali to tak, jak to sam Zeland naserviroval.
Popravde i my jsme byli zaskoceni. Cestovali jsme totiz v ten samy cas pred rokem. Pouceni z nasich chyb mely nase mamky plne kufry nepromokaveho outdooroveho vybaveni, trackovych bot a tepleho obleceni. Nas ale provazely naprosto nepochopitelne tropicke teploty, ktere se nas nepustily az do sameho konce cestovani. Dokonce na miste, kde prsi vice jak 200 dni v roce, nam neprselo. A tak Maji mamka musela dokonce nakupovat aspon neco malo letni vybavy.
Diky tomu vsak spani ve stanu byl celkem prijemny zazitek a mohli jsme v pohodli videt vsechny ty mistni krasy. Videli jsme blankitne modra jezera, bile reky, zelene uchvatne fiordy, nejvyssi horu Zelandu pokrytou snehen, delfiny, pralesy, skaliska, vodopady, 10000000 ovci, krav a jelenu, zlate plaze (s nepochopitelene horkym oceanem), pisecne duny, 1000 lachtanu, 2 velryby a spousta dalsiho, ktere uvidite na fotkach. Po 3 000 ujetych kilometrech z toho mely mamky slusne zamotane hlavy, a tak si musely poridit mapicky a denicky a peclive ke konci vzpominat, co, kdy a kde vsechno videly. Objeli jsme cely jinzni ostrov se vsemi nejdulezitejsimi body a nechybel ani adrenalin na jetboatech mezi skaliskama.
Mam s mamkou nejkrasnejsi zazitky na cely zivot a moc ji dekuji, ze to tak zvladla. Kloubouk dolu vsem nasim maminam, protoze byly naprosto fantasticke a my jsme byli nadseni.
Je to i apel na vas nerozhodne. Veskere vymluvne argumenty nase mamky spalily na prach. Ani financne to neni o mnoho drazsi nez luxusnejsi dovolena v evropskem primorskem letovisku. Tak nevahejte.
Mrknete na fotky. Zatim jsou v Risove galerii po 10. albem, brzy pribydou i v Eliho galerii a snad se jednou dockate i te me galerie.
Vsem preji VESELE VANOCE! Kdybych nemela ruce ulepene od marmelady na slepovani lineckeho, tak ta vanocni atmosfera ne a ne prijit.
Letni teploty jsou fajn, ale Vanoce na snehu Vam budeme tise zavidet!
Chybite mi...
středa 8. září 2010
Češi ve světovém žebříčku dobročinnosti příliš neuspěli
Dnes vysel v ceskych internetovych novinach clanek v nemz se pise: "Britská Nadace pro charitativní pomoc zveřejnila žebříček zemí podle toho, jak jsou jejich obyvatelé ochotni pomáhat jiným lidem v nouzi. Měřila se finanční pomoc nebo například čas věnovaný dobročinnosti. Zvítězila Austrálie, Češi na seznamu 153 zemí skončili na 81. pozici.
V první desítce se po "vítězných" Austrálii a Novém Zélandu umístily vyspělé země, jako například třetí Kanada a Irsko, páté USA nebo desáté Rakousko."
Neprejte si cist reakce, ktere byli pod timto clanke. Z tech reakci mi je vzdycky tak smutno a rikam si, co bude v tech Cechach delat mezi temi zlymi, sobeckymi a neprijemnymi lidmi? Reakce, ze mame sami malo a ze jsme meli taky povodne, ze prece mame co delat sami ze sebou?! A ze nasi vojaci pomahali v Kosovu a Afganistanu, ze tohle se jako nepocita??
Prekvapuje me kazdy den, jak zelandani ziji charitou. Pomatuji si naposled, jak jsme radi prispivali na povodne v Thajsku pomoci SMS, pak nekdo nejakou charitu vytuneloval a kazdy uz se boji, ze penize nedorazi, tam kam maji. Na bezdomovce nikdo neprispiva, ze si za to muzou sami. Pri povodnich nikdo nejede pomahat, ze jim prece pomuze armada. To je tak smutne.
My mame zemetreseni jakou Zeland leta nezazil. Plno rodin je bez domova, spousty lidi nemuze do prace a vsichni zijeme ve strachu. Ale jakmile vyhlasili, ze krizove centrum ma nedostatek matraci a dek, do dvou hodin byli plne zasobeni. Lide, kteri byli sami zasazeni zemetresenim prijizdeli do centra a privazeli co mohli.
Chteli jsme jit jako dobrovolnici pomahat, doted nam nikdo nevolal, protoze dobrovolniku je obrovske mnozstvi. Stredoskolaci, co nemuzou do skoly a dospeli, kteri nemuzou jit do prace pomahaji ostatnim s vyklizenim, uklizenim i treba dozorovanim na silnicich. Privazi uvarene jidlo, piti a susenky.
Snad kazdy Kiwak, s kterym sem se tu potkala a ma na me cislo mi volal, aby se me zepta, zda jsem v poradku. V radiich davaji omluvne reklamy, ze maji zavrene obchody. Je jim jeste lito zakazniku, ze museji do vzdalenejsiho obchodu, pri tom oni prisli o business nebo o nekolika tydenni zisk.
Nejde o to prispivat velkymi castkami, o to ze se lide zajimaji a prinesou starou matraci z garaze. Nejde o to, ze nejaka armada nekde pomaha, jde prece o nas o jednotlivce. V clanku pisi, ze se meril i cas, ktery charite venujeme. Jakmile je nejaka vetsi akce ve meste, prodavaji lide klobasy na charitu. Pri Dnu proti rakovine vidite dotacni kyticky uplne vsude. Je to krasne a nedivim se, ze Zeland je na prvnich prickach v charite. Radsi zaziji 10 zemetreseni tady na Zelande nez jednu povoden v Cesku. Tady vim, ze se o me postaraji.
úterý 7. září 2010
A stale to s nami trese a trese
Tak uz me to fakt prestava bavit. Uz mame za sebou 150 naslednych zemetreseni. Je to na palici. Kazdy den cekama na nejake vetsi zemetreseni, ktere ma automaticky prijit a je to jak cekani na smrt. Nemysim si, ze bychom byli nejak ohrozeni na zdravi (nase baraky drzi a nemelo by to byt horsi nez to prvni), ale ten stres. To ze to zazijeme znova. Scenu ze sobotniho rana si prehravam porad dokola a znovu to zazit proste nechci. V noci nas budi klepajici barak a clovek jen ceka, jestli to bude vetsi nebo mensi. Cele mesto je ve stresu. Lituji obyvatele, co maji narusene baraky, protoze se to s kazdym dalsim otresem muze zhorsit. Zachranari tu pracuji ve dne v noci na strechach a visi na jerabech, aby je mohli zvednou kdyby zase neco prislo. Odpadni trubky ktere opravi/ se znovu lamou. Boj s vetrnymi mlyny.
Ja mam hledat praci a v tehle situaci je to naprosto nerealizovatelne. Stav nouze prodlouzili o tyden, centrum je stale omezene, hlavni budovy stale zavrene. Dnes misto 30 pozic visi na strankach s pracemi jen 7 a polovina jsou stavarske prace. Snazime se tak byt s kamarady porad pohromade. Temer kazdy vecer jsme spolecne do pulnoci u nekoho doma. Jakmile se setmi, nam citlivkam zacina byt blbe a clovek se citi hned hur. Uz si jen vsichni prejeme, aby byl konec. Tohle je docea zajimava mapa:
http://www.christchurchquakemap.co.nz/
Dulezite ale je, ze jsme vsichni v poradku a nehrozi nic spatneho. Nemusite se o nas bat, jde je o psychiku. A to vse by melo byt za par tydnu za nami. Ale stejen nas mrzi, kdyz si na nas mnozi kamaradi ani nevzpomnou, nebo jim to prijde jeste jako desne dobrodruzo a super zazitek. A zase potesi, kdyz nam aspon nekteri posilaji, jak nam drzi palce. Potesila me i Jana Husakova, ktera mi rano hned volala a kdyz zjistila, ze nemam pristup na internet a jsme bez elektriny, tak nas cele sobotni dopoledne informovala, co se vlastne deje a jak se mame chovat par hodin po zemetreseni:)
Zeland je na tyto situace hodne dobre pripraveny a pripravuje vsechny obyvatele na podobne nestesti. Jen tu takove zemetreseni dlouho nebylo a Kiwaci to proste trochu podcenovali. Ale statni sprava je neuveritelna. Tady to slape jak hodinky a lide jsou na prvnich mistech. Dokonce dotuji zamestnance, kteri nemuzou pracovat a ze jich neni malo.
Kiwaci vsichni drzi pohromade, pomahaji si a zajimaji se. Rabovani probehlo, ale pouze minimalne a vetsinou slo jen o kradeze alkoholu. Lide chodi kolem luxusnich vymlacenych obchodu a nenapadne je vyuzit toho. Tak jak se tu vseobecne citim dobre, tak i ted mam pocit domova. Mame obrovskou oporu v nasi ceske parte, ale i u nasich kamaradu Kiwaku.
Ja mam hledat praci a v tehle situaci je to naprosto nerealizovatelne. Stav nouze prodlouzili o tyden, centrum je stale omezene, hlavni budovy stale zavrene. Dnes misto 30 pozic visi na strankach s pracemi jen 7 a polovina jsou stavarske prace. Snazime se tak byt s kamarady porad pohromade. Temer kazdy vecer jsme spolecne do pulnoci u nekoho doma. Jakmile se setmi, nam citlivkam zacina byt blbe a clovek se citi hned hur. Uz si jen vsichni prejeme, aby byl konec. Tohle je docea zajimava mapa:
http://www.christchurchquakemap.co.nz/
Dulezite ale je, ze jsme vsichni v poradku a nehrozi nic spatneho. Nemusite se o nas bat, jde je o psychiku. A to vse by melo byt za par tydnu za nami. Ale stejen nas mrzi, kdyz si na nas mnozi kamaradi ani nevzpomnou, nebo jim to prijde jeste jako desne dobrodruzo a super zazitek. A zase potesi, kdyz nam aspon nekteri posilaji, jak nam drzi palce. Potesila me i Jana Husakova, ktera mi rano hned volala a kdyz zjistila, ze nemam pristup na internet a jsme bez elektriny, tak nas cele sobotni dopoledne informovala, co se vlastne deje a jak se mame chovat par hodin po zemetreseni:)
Zeland je na tyto situace hodne dobre pripraveny a pripravuje vsechny obyvatele na podobne nestesti. Jen tu takove zemetreseni dlouho nebylo a Kiwaci to proste trochu podcenovali. Ale statni sprava je neuveritelna. Tady to slape jak hodinky a lide jsou na prvnich mistech. Dokonce dotuji zamestnance, kteri nemuzou pracovat a ze jich neni malo.
Kiwaci vsichni drzi pohromade, pomahaji si a zajimaji se. Rabovani probehlo, ale pouze minimalne a vetsinou slo jen o kradeze alkoholu. Lide chodi kolem luxusnich vymlacenych obchodu a nenapadne je vyuzit toho. Tak jak se tu vseobecne citim dobre, tak i ted mam pocit domova. Mame obrovskou oporu v nasi ceske parte, ale i u nasich kamaradu Kiwaku.
sobota 4. září 2010
Zemetreseni 4.10.2010, Christchurch
Byl to popravde muj sen, zazit co je to zemetreseni. Stacilo by takove mensi a aby se samozrejme nikomu nic nestalo. Sen se mi splnil. Az moc. A z celeho srdce doufam, ze uz to nikdy vic nezaziji.
Uderilo to v pul pate rano. Neprijemne probuzeni, panika. Ale i v techto situacich si clovek vzpomene na vsechny poucky a rady, se kterymi se na Zelandu potkate vsude. Okamzite jsme bezeli mezi futra dveri. Jen jsme nevedeli, jestli mame pockat tam nebo radeji utect, kdyby se zritil barak. Ale sila zemetreseni nam moc nedala na vyber a preckali jsme 40s mezi dvermi. Pak jsme duchapritomne vzali penezenky, mobily, klice, bundy a deku a utikali z baraku. Tam jsme se sesli se spolubydlicimi a cekali dalsi hodinu venku na mrazu, protoze jsme vsichni vedeli, ze by mel prijit dalsi zachvev.
Ne kazdy to takhle prozival. Meli jsme to horsi mozna proto, ze jsme byli v prvnim patre. Vetsi strach, ze nestihneme utect a vic se to tam klati. Ale vsichni jsme v poradku. Zadny skody na baraku. Jen jsme byli bez elektriny a tak jsme po tme cekali v obyvaku v prizemi, co bude dal. Otresy nasledovali...kazdou pul hodinu. Ale jen kratke a mirnejsi. Nikdo jsme si netroufl vyjit do prvniho patra dalsich par hodin.
Dopoledne uz volali kamaradi z nedalekeho Queenstownu, jestli jsme v poradku. Epicentrum bylo 30 km od naseho mesta Christchurch a tak to v okolnich mestech sotva citili. Na ten den po zemetresenu hlasili snehove boure, nekdo nad nami se ale slitoval a seslal snad nejteplejsi jarni den. Sli jsme do mesta zjistovat skody. Nevypadalo to tak spatne, az po tom z fotek ze samotneho rana nam doslo, ze hasici a policie vetsinu stihla uklidit. Meli asi pernou noc. My jsme videli jen velke zlomy v silnicich, par vymlacenych oken a temer vetsina kominu spadla. Par domu to bohuzel preci jen odneslo. Omitky a kusy zdi nicily auta pod nimi. Uzavreli historicke centrum kvuli nestabilnim budovam a rabovani. To nejhorsi jsme asi nevideli. Pry je nenavratne poskozeno na 500 domu, jsou obrovske skody ma majetku. Co jsou proti tomu nase rozsypane policky a popadane obrazy.
Celou dobu na Zelandu jsme nadavali, jak neumeji stavet baraky, ze ani cihlu nepouziji, jak je v nich zima. Vse bereme zpet. Zemetreseni o sile 7.1 Richterovy skaly vetsina baraku prezila bez skrabancu. Nejhur dopadly cihlove baraky a stare budovy, predevsim kostely.
Po prochazce mestem jsme se sesli u Zamku s Risou, protoze jsme chteli byt spolu. Je to hned lepsi pocit. Sli jsme se zrelaxovat do botanicky zahrady.
Zachvevy jsou citit dodnes. Protoze to bylo tak sine zemetreseni, muze to pokracovat i nekolik tydnu. Uz si zvykame. Ale uz by to nemelo byt tak silne jako poprve. Hlavne to neni tak douhe, trva to jen par sekund. Pro nas holky je to jen neprijemny, jsme citlivky a rozhodne se nam neusina dobre. Ale je to lepsi a lepsi.
Obchody v centru jsou stale zavrene, jsou pry pozkozene potrubi v zemi, ale pomalu se vse vraci do normalu. Je zazrak, ze nikdo neumrel. Stejne silne zemetreseni zabilo na Haiti sta tisice lidi. Ale na Zelandu je to neco jineho. Tady jsou na to pripraveni. Vedi co delat. I kdyby se to opakovalo verim, ze se nam opet nic nestane. Prijeli jsme s tim, ze to hrozi a meli jsme hodne informaci jak se chovat. Uz od zacatku pobytu jsem se ptala mistnich, jestli zemetreseni zazilo, ale vetsina jen parkrat a vetsinou male. Tohle bylo nejvetsi zemetreseni na jiznim ostrove za 150 let, tak ze to rozhodne neni bezne.
Tak se o nas nebojte. Kluci z toho maji spis srandu:)
Tady je odkaz na nekolik nasich fotek. V televizi samozrejme vyberou to nejhorsi a porad to opakuji dokola. Ale podle me to vsechno ma happy end, alespon pro nas: http://www.facebook.com/album.php?aid=217837&l=abef7330df&id=659545339 .
pondělí 28. června 2010
Pribeh jizniho ostrova
A jak uz to osud zamota, nakonec jsme tu v Christchurch ja, Eli a Risa zustali. Mesic jsme zili v autech na plazi, potkavali dalsi a dalsi kamarady a resili, co dal. Na vinice se nam uz nikomu nechtelo, a tak jsme nakonec vsichni nasli praci, bydleni a tak nejak jsme se zase na chvili usadili. Maja s Ajou se nakonec premistili na hory do nejkrasnejsich zimnich stredisek na svete. Risa dostal skvelou praci auditora a my s Elim pracujeme v kavrnach na letisti s tim, ze se pokousime najit lepsi praci. S praci je to tady ale dost bida, ekonomicka krize prisla i sem a nezamestnanost je tu horsi a horsi jako vsude na svete. Jsme tedy nakonec radi, ze vubec praci mame, spousta cizincu to tu vzdava a odjizdi zpet domu.
Ted tedy zijeme tady v Christchurch, spolu s kamarady Zamkovymi, ktere znam uz dlouho z Prahy a pak s dasimi znamymi, ktere jsme ziskali az tady na Zelandu. Vsichni od sebe bydlime par minut, a tak jsme tu takova rodina. Je prijemne tu mit nekoho blizkeho, na koho se muzete spolehnout. Kamaradu Zelandanu mame taky dost, ale malo kdy z toho je takove to pratelstvi na zivot a na smrt.
No a o Christchurch jako o mestu samotnem az priste.
Mejste se krasne.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)