středa 30. prosince 2009

Výlet na horké prameny, Mangatainoka Hot Springs – Kaweka Forest Park, 25. 12.2009

Po vydatném povánočním obědě jsme se vydali spolu s Prokym, Márou a Lukym na horké prameny. Protože jsme nechtěli odjet z oběda příliš brzy, trochu jsme se s odjezdem opozdili a dorazili na místo až v 17.00. Na místo znamená na parkoviště, kde byli sice už nějaké horké prameny, ale mi chtěli na jiné horké prameny, které byly vzdálené 4 hodiny pěšky. Během 3 minut jsme rozhodli, že to dáme a že budeme spěchat, abychom tam došli za světla, protože být za tmy v buši je opravdu jen pro otrlé. Netušili jsme však (krom Prokyho), co nás čeká. Byla to krásná cesta, která se vine podél řeky Mohaku river. Hned nám to připomnělo posázavskou stezku, tedy nahoru a dolů po úzké cestičce, až na to, že nahoru a dolu bylo o něco strmější a kolem rostly palmy a kapradiny. Byl to opravu náročný výšlap, zvlášť když jsme museli téměř běžet. Cesta byla asi 8 km dlouhá a trvala nám něco před 3 hodiny.
 Cestou je bouda, kde člověk může přespat, uvařit, načerpat čerstvou vodu a zapsat se do knihy návštěv, aby byl přehled o návštěvnících. My si však jen odpočinuli a spěchali k našemu cíli. Poprvé jsme si také zkusili lanový most přes řeku, moc pěkný. K horkým pramenům jsme dorazili akorát, když začala padat tma. Přivítalo nás nádherné osamocené místo, kde jsme si našli místo s kempingovými stoly a velkým grilem. Byli tam jen dva jiní návštěvníci, tak že jsme měli prameny jen a jen pro sebe.


Stále mě nepřestane překvapovat, že v tak vzdálených místech naleznete takové vybavení, které zpříjemní váš čas už v tak nádherném místě. Organizace DOC, která se stará o všechny parky na Zélandě, i toto vzdálené místo vybavilo. Stezky jsou označené, udržované a i na těchto místech naleznete suché toalety, stoly a grily. Museli to tam přivézt vrtulníky. Vše je také stále čisté a dokonce vybavené toaletním papírem! Nerada si to připouštím, ale v Čechách by toto vybavení asi nevydrželo v neporušeném stavu. Tady je to naopak a opravdu stojí za to podobné věci pro návštěvníky těchto parků dělat.

Tak že jsme si mohli připravit bifteky, které jsme si přinesli a mohli jsme okusit, co jsou to vlastně horké prameny. Uprostřed buše jsou menší bazénky, ve kterých je horká voda a vy se v tom můžete cachtat Jak to vlastně ale vzniká. Dešťová voda stéká do země a cestou sbírá minerály. Čím víc klesá, tím víc se ohřívá teplotou Země. A pokud voda narazí na prasklinu ve skále, voda začne stoupat. Pokud je prasklina dostatečně velká, voda stoupá tak rychle, že nestačí vychladnout. Tato voda je v tomto případě sváděna krátkou rourou do malého bazénku, který přetéká v další bazének a pak rovnou do potoka a řeky. První bazének byl opravdu horký a víc jak minutu jsem v něm sedět nevydržela. V druhém bazénku už voda trochu vychladla, a tak v něm člověk mohl vydržet déle.



Jediné omezení je, že by si člověk neměl potápět hlavu, protože se ve vodě vyskytuje nějaká améba, která způsobuje závažné onemocnění. To bylo i na ceduli hned u bazénků.



Podle informací od jiných Čechů, vám něco vleze do hlavy a žere mozek No nevím, ptala jsem se na to místních a ti to ani neznají. Tak že to nás nijak nerozhodilo a po dobré večeři jsme se naložili do horké lázně a pustili se do zaslouženého pitiva. Řádně posilnění a rozhicování jsme se pak několikrát vydali přes buš do 2 minuty vzdálené průzračné a hlavně ledové řeky a rychle zpět do tepla. Nádhera. To za tu náročnou cestu opravdu stálo. Báječnou atmosféru jistě uvidíte i na fotkách

Ještě jedna věc nás moc moc potěšila. Když jsme si dělali večeři, nechali jsme hodně jídla na stolech a to přitáhlo pozornost vačic, co žijí v buši. Člověk je vídá bohužel jen přejeté na silnicích, ale my měli štěstí, že jsme viděli hned tři jen několik metrů od nás.


Pochutnávali si na našem ukradeném chlebu a já mohla fotit jak o život. A to jsem zapomněla říct, že u bazénků zářila za kapradinami celá skála, protože tam byli opět svítící červy, které jsme už viděli na severu v jeskyních.

Již posilněni a rozmočeni jsme se sešli u ohně a poprvé okusili spát pod širákem na Zélandu. Překvapivě nás vačnatci nesnědli a mě bylo tepleji než doma v posteli.

Dopoledne jsme se ještě vykoupali a strávili nějaký čas u řeky a s přestávkami na koupání se vydali zpět.




Pár dní po výletu mě bolí ještě nohy z výšlapu, ale všem doporučuji. Ta dřina opravdu stála za to. Jen pozor po cestě, hned ze začátku jsem hodila pěknou hubu, tak že mám sedřené koleno jak malá holka.

 
Dalsi fotky najdete: http://picasaweb.google.cz/katerina.zavazalova/VyletNaTeplePrameny25122009?feat=directlink

Nase Vanoce

{Ctverecky jsou smajliky:]]]] }

Asi poprvé v životě jsme pracovali na Vánoce. A to tvrdě pracovali. Do 15.00 jsme seděli na žebřících a trhali třešně. Ale na Zélandu nemají 24. 12. Jako hlavní vánoční den, a tak se prostě musíme přizpůsobit světu, ve kterém chceme strávit rok života. A rozhodně si nemůžeme stěžovat, protože jsme na závěr oslavili konec sezony třešní. Naši sadaři nám připravili studený piva, šampaňské a všichi společně jsme to zapili.



Dokonce jsme od nich dostali jediný dárek k Vánocům – bonboniéru a jak jinak než krabičku třešní. A když jsme odjížděli, dostali jsme každý 20 dollarů do ruky na oslavu Vánoc. Kolik sadařů tohle na Zélandě udělalo? 


Večerní štědrovečerní večeři jsme strávili ve společnosti našich 4 spolubydlících z Chille, Honzíka a Hanky. Naše česká skupina uvařila bramborový salát se smaženou rybou. Na to že jsme vybrali ryby podle pěkného názvu a barvy, tak byly dobrý Udělali jsme také chlebíčky s krabovou a pořádně pálivou česnekovou pomazánkou a to vše zapili vínem. Mňamky.



 Po večeři se někteří z nás podívali na Popelku, kterou jsme měli v počítači. Bez české pohádky bz to přece nebyly Vánoce!

Druhý den jsme byli pozváni na společný oběd od rodiny, u které bydlíme. Každý z nás něco přinesl, tak že stůl opět praskal pod obrovským množstvím jídla. Kuřata, saláty, šunka, ovocný salát, dorty, zmrzliny,…. No nebyli by to Vánoce, kdyby se člověk pořádně nepřejedl

A to jsme ještě nevěděli jaký výlet jsme si vymysleli….
 
Dalsi fotky najdete: http://picasaweb.google.cz/katerina.zavazalova/Vanoce?feat=directlink

středa 23. prosince 2009

Vanocni prani

Kdybych se tu neukazala, pro jistotu vsem preji krasne svatky a vse nejlepsi do noveho roku. Ani asi netusite, jak na vsechny myslime, protoze tady je na to opravdu hodne casu. Zitra na Vanoce posledni den pracujeme, ale prace je super, jsme u super sadaru a snad pujdeme brzy domu. Dnes delama bramborovy salat, koupili jsme ryby, ktere si obalime a chocolate cake. Taky jsem si dnes koupila neco, co vypada jako linecky cukrovi:]]] BUdeme asi slavit s domacimi a sousedy a Prokym, kamaradem z Prahy. DOcela se tesime. 25.12. pojedeme na vylet, na horly prameny u reky, kde se da koupat. Prespime tam, zapijeme volno. Pak to vypada 14 dni cestovani, asi nebudeme na netu a pak bude prace - sbirani broskvi u tech samych sadaru za dobre penize, ale bude to tezky.

Tak tolik o nas. ZAvidime vam snih, ale 30 stupnu neni spatny. Vanoce jsou ti komercni, ovesene domy miliony svickama, do kostela moc nechodi, na vanoce griluji a vic darku si davaji na narozeniny:] ALe vdude tisice slev, radio jen reklamy a koledy, ale je to tu pro nas vice bez stresu. Moc na vas myslime, mejte se krasne.

Kata, Maja, Aja a Risa

středa 16. prosince 2009

Život v Hastingsu

Krom toho, že vám dlužím spousta fotek a článků z cestování, sem vlastně vůbec nechodím. Máme to s netem trochu složitější, většinou chytáme hifi někomu na ulici, když se dostaneme do kavárny, tak jsme rádi, že můžeme napsat svým blízkým a není energie na tvůrčí psaní.


Ale pro orientaci budeme třetí týden v městečku Hastings v Hakews Bay. Bydlíme tu u Kiwácké rodiny, která je neuvěřitelně hodná a vstřícná. Máme pronajatou takovou přestavěnou garáž, kde máme palandu a 2 postele, hned vedle koupelnu, velkou kuchyň, kterou sdílíme s dalšími 8 spolubydlícími. Mám ale možnost kdykoli používat koupelnu našich hostitelů, protože tady je to všechno takové otevřenější. Lidé mají domky otevřené dokořán, do domů vidíte obrovskými okny, všechno jako by patřilo všem.

Já, Ája, Mája a Ričí máme již zmíněný pokojík, Hanka s Honzíkem bydleli v karavanu na zahradě, ale teď už bydlí v pokoji přímo v baráku našich místních. Ostatní spolubydlící jsou Chillani, super lidi. Hodně lidí okolo řeší nepořádek po spolubydlících, nemožnost vystřídat se v koupelně nebo kuchyni, my ale spolu nějak v souznění vycházíme. Už jsme spolu většinou i začali pracovat, a tak je super, že hodně používáme angličtinu.

Náš domácí nás často navštěvuje, vypráví a pomáhá. Jednou jsme tu slavili jeho narozeniny při kytaře s jeho dcerou. Pak byla ještě velká oslava, překvapení, 60 lidí na zahradě, grilování, točený pivo a nejluxusnější dort na světě. Všechno jsme měli k dispozici, místní nás pořád tahali mezi ostatní, tak že jsme byli skoro nuceni zapojovat se, mluvit. Bylo to super, procvičili jsme angličtinu a dohodli spoustu akcí s místníma, ale netuším, zda to vyjde.

Práce

Hlavní důvod, proč nejsme moc na netu je únava z práce. Přeci jenom je to změna vyměnit sedavou práci v kancelářích nebo studium u knih za celodenní dřinu na sadu. Hastings je město, které se pyšní největší koncentrací pěstování plodin na Zélandu, a tak je tu největší nabídka práce. Je tu obrovské množství plodin, se kterým je celoroční práce. Oproti jiným létům je tu hodně pracovníků, protože se asi snadný výdělek na Zélandu roznesl široko daleko, tak že v agentuře, která zprostředkovává práci, se dveře netrhnou a práci člověk hledá těžko, ale chce to mít štěstí a kuráž a všechno jde. Ještě je malá nevýhoda lidí ze Samoi, kteří tam měli nějakou menší vlnu tsunami, protože Zéland je bratrsky protěžuje v pracích.

Zima na Zélandu se o něco protáhla, a tak plno lidí měsíce čekalo na práci. My však měli štěstí. Přijeli jsme do začínající sezony a do tří dnů jsme měli práci, od té doby není den, kdy bychom nepracovali. Protože tu nejsme hlavně kvůli práci, docela si zkoušíme všechny práce, co jsou. Tak že jsme začali sbíráním borůvek. Představte si obrovské lány mnoho druhů stromků, které nesou denně tuny borůvek. Měli jsme první den dokonce školení Kde se máme ráno hlásit, jak sbírat, do čeho apod. Vtipné. Celkem jednoduchá práce, jen bolí záda. Ale nejsou to ty české borůvky, ale spíš ty kanadské borůvky, stromky mají od 30 cm a některé mají až 2 metry, záleží na odrůdě. Každá odrůda se jinak platí, ale od té doby, co jsme začali sbírat, se ceny za kilogram snižovaly a většinou se sbíralo to nejlevnější. Povedlo se mi nasbírat asi 40 kg za 9 hodin, ale to musí mít člověk štěstí na velké borůvky, někdy má v řadě sotva velikost českých a platí za to pořád stejně, podivný. Ale praxí se člověk zrychluje. Borůvky teda moc nenesou, tak je máme tak jako oddychovku, když není jiná práce. Blbý je, že se nesbírají, když prší nebo naopak když je velké horko, protože jim to nedělá dobře, tak že taky nic moc.

Další naše práce byla lifting na vinicích (na výplatní pásce bylo tacking). Stromky se musí vinout uprostřed natažených drátů a naším úkolem bylo všechny dráty vyndat z háčku na sloupcích, nadzvednout, aby se tam všechny vyčnívající rostlinky dostali za drát a drát zacvaknout. To vše rychlostí blesku, v mokru, horku a nepolámat rostlinky. Nemožné, těžké, doteď mě bolí pracky. Byl to pohyb jak veslování a prsty jsem měla v noci napuchlý jak Mickey Mouse. Ale za hodinu 15 dollarů jen tak nikde nedostaneme, tak že jsme 4 dny přežili a mohli jsme jít dál.

Náš člověk, co nám toto sehnal (kontraktor) nám pak sehnal další práce. Na naší skupinku díky Bohu vyšel jiný druh práce, a to thining broskví. Na tomto sadu jsme doteď, ale děláme už thining jablek. Jde o vlastně o to, otrhat 80% úrody My s Májou říkáme, že máme povolení ničit. Stromy jsou totiž obsypaný jablkama jak hrozny a naším úkolem je protrhat to tak, aby byli téměř všechny jablka samostatně a dostatečně daleko od sebe. Mě to přijde jak hrozné plýtvání. Co by za to dali děti v Africe. Všechno by se k tomu mělo házet za sebe, abychom nepolámali větve pod sebou, nelámat u toho jiné větvičky a to vše rychlostí blesku, protože jsme placení od stromu. Nemožné. Rveme to, jak se dá, párkrát nás vrátí, kde jsme co zapomněli. Snažíme se tu všichni zapomínat na nějaké svědomí, protože jinak to fakt nejde a můžou nás vyhodit, že jsme pomalí. Pro mě je to celkem adrenalin, protože máme tří metrové žebříky, na těch stojíme na poslední příčce a tam sbíráme jablka z nejvyšší větve. Možná jsme jediný, co to dělají tak pečlivě. Ale já se fakt o sebe bojím. Už jsem si trochu zvykla, ale kam se hrabe skok padákem

Vtipné je, že jsme po prvním dni zjistili, že si opět nevyděláme ani na minimální mzdu (což by nám ze zákona měli doplácet, ale tento zákon prostě všichni ignorují), a tak jsme chtěli odejít. S Májou jsme náš problém s malým ohodnocením řešili s naším kontrakorem, Richard s tím dokonce uprostřed dne seknul a nevím, jak jsme to dokázali, přišel manažer sadu, kouknul na naše stromy, kde jsme byly s Májou zrovna v těch 2 metrech na poslední příčce, a řekl, že je to opravdu vysoké a zvýší nám cenu za stromy v celém bloku Asi se to nestává často a snad to ostatní pickeři (sběrači) přivítali. Měli jsme děsnou radost, že nám všichni říkají, že jsme pro ně určitě úplný nic, že na nás kašlou a nám se podařilo tohle. Pro orientaci si konečně vyděláváme kolem 100 dollarů na den, což je asi 1200 Kč. Nájem máme 70 dollarů na týden, jídlo přes 50. Člověk tady z toho může slušně žít, ale asi to není na šetření.

Na Zélandu je hodně důležitý, aby se člověk nebál mluvit, ptát. Lidé jsou zvyklí se oslovovat v krámě, na ulici. Kuráž začínáme mít i my a tak jsme před pár dny jeli na výlet a cestou tam jsme viděli nápis třešně. Trhání třešní je prý dobrá práce, a tak když jsme jeli kolem, všimla jsem si, že zrovna nasedá do auta nějaký chlapík. Po 300 metrech mi to nedalo, otočila jsem auto a jela jsme se zeptat, jestli náhodou někoho nepotřebují. Pán si na nás vzal číslo, že nám asi zavolá ke konci týdne. To je taky na Zélandu zrádné, protože většinou nezavolají. Ale neuvěřitelné štěstí a dnes my pán volal, jestli máme zájem od pátka začít, za 15 dollarů na hodinu!!!! Hodinová mzda je tady téměř nemožná a většinou je to za minimální mzdu 13,50. No necháme se překvapit, trochu se nám nechce odcházet, když jsme udělali takové pozdvižení, ale chceme zkusit zase něco nového. Pán na třešních pro nás prý bude mít i práce do března na sbírání broskví a má skvělé zkušenosti s Čechama a těší se na nás. Češi tu mají skvělou pověst dříčů a najdou se sadaři, kteří vyloženě chtějí Čechy. No snad ta změna bude úspěšná, mohli bychom si slušně vydělat.

sobota 28. listopadu 2009

Kde najdete fotky

Ahoj, všechny fotky budu pomalu davat na: http://picasaweb.google.cz/katerina.zavazalova . Snad se bude kvalita zlepšova, ale zatim me to fakt bavi.

pátek 27. listopadu 2009

Neděle 15. 11., neděle, 4. Den, Shakespeare park – Whangarei

Vylosovaly jsme si s Májou první spánek ve stanu. Ráno nás budil zpěv stovky ptáků. Nikdy jsem nic takového neslyšela. Jeden z nich napodoboval zvuk přilétajícího UFA, další byl jak přicházející SMS a dalších jak naši slavíci a vrabčáci. Otevřel se nám konečně výhled na vše kolem nás. Prázdný čistý zelený park. A i v této končině byli čisté a udržované záchody, voda a kempigkové stoly.



Zanedlouho si nás přišel prohlédnout nádherný páv. Byl od nás na dosah ruky a asi 15 min nám pózoval u stanu. Přišla jsem si jak v ZOO.



A to vše zadarmo. Skoro. Když jsme dobalovali stan, stavil se u náš renger, který očividně dohlížel na celý park a s úsměvem nám vysvětlil, že jsme jim měli zavolat, že chceme stanovat a že bychom měli dostat pokutu. Tu nám však odpustil, zaplatili jsme každý v přepočtu asi 60 Kč a ještě nám věnoval mapu se všemi podobnými parky a další 4 parky nám ještě nadiktoval. Díky němu jsme zjistili, že tu existují DOC parky, které jsou většinou v přírodních rezervacích, odlehlé od civilizace a stojí všechny do 120 Kč podle vybavení. Od té doby jsme přespávali především v těchto parcích.

Po zabalení jsme se šli projít do okolí, kde nás uvítala tato cedule. – nedaří se mi vložit:/

Rozlehlé pastviny, ale bez zvířátek. Poprvé jsme zažili, co je to vylézt jen na malý kopec a rozhlédnout se do okolí. Nádherné pláže, všude kolem moře, které má tisíce odstínů modré, v dálce ostrůvky. Kýč jak bič. S Richardem fotíme jak o život, ale je zamračeno, a tak se žádné pořádné fotky nevedou. Po 14 dnech je mi jasné, jak neskutečně těžké je vypovědět fotografií, co vidíme. A pokud je zamračeno, jsou naše snahy ještě marnější. S focením oba spíše začínáme, tak snad za rok z nás budou alespoň mírně pokročilý. I přesto všechno se každý den snažím zachytit, co se kolem nás odehrává, a jsem ráda, že si ještě mohu pomoct slovy tady na blogu. Ale. Ani slova nestačí. Proto jsem už vtipkovala, že začnu psát básně, že ty to snad dovedou. A protože kdy jindy má člověk čas psát básně, budete potkávat čas od času veršíky a snad za ten rok ze mne bude i básnířka Toť vysvětlení básně z minulého zápisu.

Také jsme hned narazili na fakt, o kterém nám Yorki vyprávěl, že na Zélandu nelze jen tak jít krajinou kam ho nohy nesou. Zélanďani mají všechny své pastviny oplocené a ještě rozdělené na další menší pastviny. A protože jsou ty ploty dost vysoké a někdy i pod proudem, jste odsouzen chodit kolem nebo použít vrátka, pokud je tam někdo zrovna postavil. Tak že jsme se v rozmanitých pastvinách mírně ztratili, než jsme zjistili, že prostě musíme po stejné cestě, kterou jsme přišli, protože jiné vrátka nikdo nepostavil.

Z Shakespeare parku jsme se rozhodli vyrazit směr sever po pravém pobřeží. Zatím řídí Richard a jízda po levé straně silnice mu nedělá problém ani v serpentinách. Až budu mít víc času na netu, udělám nějakou mapičku.

Dostali jsme se do Whangarei, kde jsme nemohli nenavštívit prý nejfotogeničtější vodopády na Zélandu Whangarei falls.



Trochu déle jsme hledali kemp, ale nakonec jsme se zabydleli v kempu Tutukaka u Whagnarei.

Pátek 13. 11. 2009, Auckland, 2. Den, Sobota 14. 11. 2009, úprk z Aucklandu, 3. Den

Asi v 10 večer jsme museli zalehnout. Celkem úspěšný den.


Pátek 13. 11. 2009, Auckland, 2. Den

Cíl dnešního dne: KOUPIT AUTO. Strávili jsme celý den obíháním nástěnek backpackrů, surfování v knihovně, kde je zdarma Wi-fi a prohlížení potenciálních aut. První prodávající Mike (ještě má roli v našem příběhu) nám ukázal úplně jiné auto a na to, že to měl být cestující student, z něho nakonec vypadlo, že mu stojí těch aut na parkovišti víc. Tak že asi překupník, ale auta celkem v dobrém stavu za dobrou cenu. Další prohlížené auto bylo celkem ve špatném stavu a z dalšího se za jízdy začalo kouřit. Tak že nic. Cíl nesplněn. Celý den nás provázal jetlack. I když jsme spali dostatečně, byli jsme jak mrtvoly. Jak kdyby nás zrovna vzbudili o půlnoci. Fungovali jsme, ale naše těla jak kdyby vážila 100kg.

Sobota 14. 11. 2009, úprk z Aucklandu, 3. Den


KOUPILI JSME AUTO! Podivný student, překupník Mike opět nastupuje na scénu. Přeci jenom jsme mu zavolali, že se nám líbí jeho auto a nemilosrdně ho donutili odvézt nás za město na předkupní prohlídku. Přemluvili jsme je, že chceme krátkou prohlídku nejdůležitějších věcí. Na našem budoucím Nissan Serena z roku 93 našli hodně nedostatků, ale zkuste si pokecat s automechanikem, o věcech které neznáte ani v češtině a které vám marně vysvětluje svojí děsivou kiwičtinou. Pochopili jsme, že to prostě jezdí a že by to mělo jít do servisu a že by se mělo spravit asi 10 věcí. Nějak nás to kvůli stáří nepřekvapilo, milému Mikovi jsme zaplatili 3200dollarů, tedy asi 46 000Kč a s podezřením, že nám ho někde v centru ještě ukradne, jsme spěchali pro věci a zdrhali z již pro nás nesympatického Aucklandu do přírody. Zastávka v levných obchodech za městem, nákup důležitých věcí jako polštářků, ale samozřejmě i stanu, nádobí a další vychytávek pro naše další cesty skrz Zéland.

Protože jsme vyjížděli z města celkem pozdě, nemohli jsme si udělat extra dlouhý výlet. Naslepo jsme na mapě našli Shakespeare kemp úplně na konci poloostrova Whangaparaeoa. A štěstí přálo začátečníkům. Riskovat se vyplatilo, protože jsme našli naprosto úchvatný opuštěný kemp v přírodní rezervaci s nádhernou pláží, golfovým trávníkem, kopci posetými ovečkami, výhledem na rozzářený Auckland a tisíci neznámých ptáků. Bylo to jak odměna za ten dlouhý let a stres v Aucklandu. Za to, že jsme se rozhodli jet na konec druhého světa. Seděli jsme v trávě na duně u pláže, koukali na miliardy hvězd a hleděli na rozsvícený Auckland, který najednou z té dálky a z toho úžasného místa vypadal tak mírumilovně a klidně. Poprvé jsme rozložili stan a ležení v autě a okusili noc v přírodě.

--------------

Konečně klid a úplné zastavení,

Konečně začátek našeho snění.

Konečně dny bez cíle a plánu,

Hvězdy, ptáci, moře,…. téměř v našem stanu.

------------------