Vanocni cestovani na jih

Tak je to rok, co jsme na Zelandu. I tady na druhe strane zemekoule vse rychle utika, pokud se clovek dobre bavi. Za ten rok jsme ale stihli projet cely Novy Zeland od vychodu k zapadu, od severy k jihu. Projeli jsme temer kazdy kus zeme a Zeland zname pravdepodobne lepe nez 80% mistnich obyvatel. Samozrejme se tu da stale co objevovat a rozhodne je tu tisice krasnych tracku, ktere jsme neprosli, ale musime si prece nechat neco na jindy. Kazdy z nasi party videl mozna trochu neco jineho a ne kazdy se podival vsude, ale ja osobne i s Risou jsme si nenechali ujit zadnou cestovacku, tak ze uz nam zbyva posledni  cast Zelandu - nejjiznejsi jih jizniho ostrova a posledni neodskrtnuty bod ze seznamu nasich snu - videt tucnaky.

Vyrazili jsme tentokrat ve trech - ja, Eli a Risa. Po pravde jsme s Elim nemeli prilis penez na ucte, ale vedeli jsme, ze behem Vanoc stejne praci nedostaneme, a tak jsme do toho bez hlave sli. Z duvodu setreni jsme dokonce nechali doma nas velky cestovni van a jeli jsme Risovym mensim autem, abychom neplatili prilis penez za benzin. Ale i presto, ze jsme se uz tak tisnili v malem aute, nemohli jsme doma nechat surfy, a tak jsme nasoukali jeden surf do aute a dva na zahradku auta.

Vyjeli jsme dva dny po Vanocich a nasim cilem bylo studentske mestecko Dunedin a nadherna jizni cast Zelandu Catlins. Ze zacatku cestu nam vyslo krasne pocasi, a tak jsme nikam nespechali a prvni den uz stanovali uprostred pastvin a lesu. Nasli jsme nadherny prirodni kemp u reky, kde se dal delat ohen, skakat to tunky a obdivovat okolni prirodu v nadhernem udoli. To misto bylo tak krasne, ze jsme se tu nakonec rozhodli udelat o par dni pozdeji Silvestra.

Dobrodruzne probuzeni

Jak je na Zelandu ale bezne, druhy den nam uz tak nepralo a obcas nam prselo. Do Dunedinu nam jeste zbyvalo pekny kus cesty a tak jsme jeste jeden den stravili v dalsim tentorkat lesnim kempu, opet u reky. Vecer uz prselo celkem dost, ale hrdinne jsme postavili stan a doufali, ze to  prejde. Prselo vsak celou noc. Uz v radiu hlasili, ze ma jit o naprumerne prutrze mracen. Rano nas probudilo buseni na stan. Prvni co me napadlo, ze je to ranger, co nam chce vynadat (teda to na Zelandu moc neexistuje, tak tedy podotknout), ze jsme nezaplatili kempovne, ale shodou okolnosti jsme ho minulou noc platili, tak ze ranni buzeni muselo mit jine vysvetleni. A bylo celkem poeticke. Vehementne nas totiz budi mistni usedlik, ktery prijel kvuli nam, aby nas upozornil, ze diky destum se zveda hladina reky a ze pokud co nejdrive neodjedem, zatopi nas to a nebudeme se moct pres reku dostat zpet. Majitel kempu, nas oblibeny Department of Conservation si na nas rozhodne ani nevzpomnel a ani nebylo pamatky po upozorneni, co se muze stat v pripade vetsich destu. Muzeme byt tedy radi, ze ten pan byl tak  hodny a prijel za nami. Moc se nam to nechtelo verit, reka se zdala docela nizko, ale poslechli jsme a behem 20 minut jsme odjizdeli. Vubec nam nedoslo, ze cesta ke kempu vedla pred dva brody. Den pred tim zcela vysusene. Toto rano se uz pres ne hnaly hektolitry vody z celonocniho deste.  Projet tim brodem nebyl uplne prijemny pocit. Predstava, ze nas vzbudili o hodinu dele (stale prselo) nebo by nas vubec nikdo nevzbudil, neni vubec pekna. Ten hodny usedlik nam rikal, ze tam zije 40 let a ze presne vi, ze musime pryc, ze pred par lety to tu odrizlo nekolik kemperu a museli tam pockat tri dny nez voda opadla. Jen diiky nemu to pro nas to bylo nakonec jen dobrodruzstvi do sbirky. Rikala jsem si, ze bychom pro priste nemeli podcenovat zasoby predevsim vody, clovek nikdy nevi.

Tucnaci, albatrosi a jina zviratka

Tak ze stan mokry, vetsina veci mokra. A stale prsi. Nase nalada klesla,  protoze hrozilo, ze se budeme muset vratit domu. Jeste jsme to ale nevzdali, zaparkovali v polorozpadle dilne u silnice, vse mokre oddelili od polomokreho, uvarili teply caj s tuzemakem (ty maminky nas umi zachranit i na dalku:) a vyrazili do Dunedinu. Dunedin je pate nejvetsi mesto Zelandu a rika se mu Edinburgh jihu, protoze byl zalozeny Skoty v polovine 19. stoleti a dodnes si zachovava skotsky raz. Je to primorske studentske mestecko, kde clovek muze existovat i za deste, a tak jsme si zasli do kina, do muzea a na nas oblibeny asijsky obed, tentokrat prava cina. Kdyz je clovek takhle mokry a vi, ze musi zase do mokreho stanu je nejlepsi jet do kempu, kde si muze dat horkou sprchu a tepe jidlo pod strechou. Vyjeli jsme proto na poloostrov Otago (Otago Peninsula) u Dunedinu, kde je uprostred kemp a kousek od toho meli byt tucnaci. Poloostrov byl hodne podobny tomu nasemu u Christchurch. Nadherne plaze po obou stranach, vyhledy na cely zaliv s Dunedinem. Hned vse bylo zase optimistictejsi, zvlast kdyz nam konecne prestavalo prset. Sotva jsme se zakempovali, vyjizdeli jsme uplne na severni cip poloostrova, kde by meli byt zmineni tucnaci a albatrosi. Tato cast Zelandu je vice nez vhodna pro zvirata ve volne prirode, a tak se prave zde nachazi jedine hnizdiste Albatrosu Kralovskych na svete.

Albatros Kralovsky je nejvetsi ptak na svete, ale patri take k tem nejohrozenejsim.

Albatros se zivi predevsim rybami a tuny ryb vylovenych rybari je jednou z hlavnich pricin toho, ze je tak ohrozenym druhem. Albatros zije predevsim v Pacifiku, ale nejvice se jich vyskytuje okolo Noveho Zelandu, kde je jeho jedine hnizdiste, na poloostrove Otago v miste Taiaroa Head. Je zde vybudovana i specialni pozorovatelna, ze ktere lze ptaky fotografovat. Ta patri soukrome firme a my jsme tam byli po nasvtecnich hodinach. To nam ale rozhodne nevadilo, protoze komercni zabavy pro cizince nemusime a Albatrosy jsme videli. Jsou opravdu nadherni a obrovsti. I kdyz se nam nelibi soukrome vlastnictvi takovych prirodnich zazraku, tak je to k necemu dobre. Soukromnik si preje tuto krasu zachovat pro sve navstevniky a investuje obrovske penize do ochrany hnizdist pred predatory.

Kousek od albatrosu jsme nasli misto, kde bychom mohli videt tucnaky. V tomto pripade jde o tucnaky Little Blue Pinguins (Tucnak nejmensi) a je to nejmensi druh tucnaka na svete. Dorusta se vysky asi 35 cm a plave az 5 km od brehu za svoji potravou pro kterou se vetsinou potapi do hloubky 5 m, ale byli zaznamenani i v hloubce 70 m. Ziji na jihu Zelandu, Australie a Chille. Rika se jim  “nocni” tucnaci, protoze den travi v podzemnim hnizde nebo na mori. Mladata prave zustavaji v norach na brehu a jejich rodice rano vyplouvaj, aby se za setmeni vratili s potravou. To byl presne cas, kdy jsme na ne cekali.

(toto neni moje fotka, vyfotit je v te tme jsme nemohli, abychom je nevystrasili)

Toto misto patril opet nasemu oblibenemu Department of Conservation a bylo to zcela zadarmo. Byli tam pouze dva dobrovolnici, kteri nam o tucnacich vypraveli a davali nam pokyny. Vtipne je, ze asi pred pul rokem jsme se o tuto dobrovolnickou praci uchazeli jeste ze severniho ostrova, nestihli jsme ale prijet vcas na dobu hnizdeni.
Kolem se povalovali i lachtani, ocividne jsme jin neprekazel, a tak jsme se volne prochazeli metr od nich. Tito lachtani jsou pry klidni a tucnaky nelovi. Na severni strane poloostrova ziji vetsi lachtani (sea lions) a ti se s nimi uz tak nekamaradi.

Cekali jsme docela dlouho nez se setmelo a silny vitr byl neskutecne studeny. Mezi tim jsme ale videli nory s mladaty a uz pri prvnim setmeni zacli vydavat hlasite zvuky, cimz jsme vedeli, ze uz se dospelaci blizi. Par mladat dokonce vylezlo z nory rodicum na proti. Tihle tucnaci jsou hodne plasi, ale v te tme nas proste nevideli. Meli jsme za ukol se moc neshlukovat a nehybat se prilis rychle. A pak konecne pripluli. Mali nejroztomilejsi tucnacci, co si jen umite predstavit se nechali svezt vlnou na breh a jejich, pro me smesnou chuzi, tapali ke brehu. K hnizdum museli po umele vybudovancyh schudkach a jejich skoky snozmo vyvolavaly usmevy na nasich zmrzlych tvarich. Nahore na schudcich, v nasi urovni, se vdyzky rozdelili a my presne vedeli, kam budou pokracovat. Dobrovolni rangeri nam na ne svitili cervenou baterkou, protoze uz skoro nebylo videt. Vedeli jsme, ze pokud se tucnaci nad schody zastavi, znamena to, ze pujdou smerem k nam. Pak jsme se rozmistili a cekali, kudy pujdou. Byla to nadherne. Chodili primo mezi nami, prosli asi metr ode mne. Byli mi sotva do poloviny lytka. Kolibali se kolem nas ke svym hnizdum. Bylo jich desitky a desitky. Zimou mi drkotaly zuby, ale stala bych tam treba dalsi hodinu pro tenhle zazitek. Je to neuveritelny pocit, ze tyto divoka zvirata chodi jen kousek od nas, v jejich prirozenem prostredi. Muj sen videt tucnaky jsem v duchu odskrtla tlustou rudou fixou.

Do kempu jsme se vratili opravdu pozde a tak jsme si kempovani moc neuzili, ale horka sparcha bodla. Rano jsme se probudili zase do nadherneho slenecneho dne a my vedeli, ze zadny navrat se konat nebude a rozjeli se dal. Na poloostrove jsme se jeste zastavili na Sandfly Bay. Myslim, ze jedna z nejkrasnejsich plazi, co jsem kdy videla. A jeste jsme se sli podivat na jinou plaz, kde meli byt tentokrat tucnaci zlutooci.

Yellow Eyed Pinguin (Tucnak zlutooky) je uz vetsi tucnak dorustajici az 75 cm. Zije pouze na Novem Zelande a okolnich ostruvkach. Povazuje se za nejvzacnejsiho tucnaka na svete s poctem asi 4000 ks. Byl krasny den, a tak jsme se spokojili s videnim jednoho tuckana a jeli dal. Vedeli jsme, ze je budeme moct videt i jinde.

Zajeli jsme k nejznamejsi surfarske plazi v Dunedinu. Krasna plaz jak u nas v Christchurchu a idealni podminky na surfovani. Nez jsme vlezli do vody, tak jsme pozorovali lachtana, ktery surfoval s ostatnimi surfari. Je to krasna podivana, protoze lachtani opravdu plavou primo v te vlne, kterou surfar prave sjizdi. Jsou totiz neskutecne rychli a jeste k tomu zvedavi. Dokud jezdite jako profik, tak je to bavi. Pomala jizda je nudi. Kdyz jsme konecne vlezli do vln, lachtan uz tam nebyl.

Pocasi nam pralo, a tak jsme jeli stale na jih. Cestou jsme se zastavili na Parukanui vodopadech a pak uz zase na plaz. Nasli jsme krasnou surfarskou plaz, kde bylo celkem hodne kemperu, ale my si vyjeli na vyvyseny kopec s vyhledem  na celou plaz. Vlny byly neuveritelne tezke, tak ze jsme se jen kochali vyhledem  na mistni blazny surfare, kteri tam jezdili neuveritelne veci. My si v klidu udelali ohen a poradnou veceri. Zacali jsme se vyzivat v pochoutkach na ohni a po ohranych steakach, spizech nebo cerstve rybe jsme si zkusili ogrilovat na klacku platky jablka, ananasu a banany obalene v cukru. Doba spekacku uz davno pominula!

Narozeninovy den

Protoze jsem se rozhodli pro spani pod sirakem, ranni probuzeni do mych 27 narozenin bylo nadherne. Jeste zasypana popelem z nocniho ohne jsem otevrela oci do proslunene plaze. Neni nadto se probudit osamoceni na nadhernem miste, jako bylo tohle. K snidani chleba s nutellou a hura do vln. Vlny se udobrily, a tak to stalo za to. Asi po deseti minutach ve vode jsme zahlidli hlavu lachtana. Byl to ten velky Sea Lion. Ve vode nas bylo pet surfaru a lachtan nevynechal ani jednoho z nas. Vsechny si nas priplul prohlednout. Opravdu nevsedni zazitek, jak si tak obhlizel, kdo mu to leze do teritoria. Nejdriv se vynoroval u ostatnich a pak zamiril za Risou. Vynoril se asi metr vedle nej, kouknul na  nej a zase zaplul. Naprosto beze studu plul primo ke  me. Mela jsem smiseny pocity strachu a vzruseni. Cekala jsem, kde se objevi. Nekolik sekund nic a pak koukam primo pod sebe a on mi podplouva pod prknem. Vidim asi metra pod sebou jeho telo a pak jeho ocasni ploutev. Vynoruje se asi  dva metry ode mne a koukne na mne tema nadhernyma ocima, ktere jsou jako dva cerne sklenene koralky. Asi protoze jsme se vzrusenim ani nehli, prestali jsme ho zajimat a ladne odplul.

A zase na jih. Dojeli jsme az na Curio Bay. Prvni mistni krasou je zkamenely fosilni prales. Nikdy bych neverila, ze uvidim ve volne prirode stromy stare 170 mil let! V tu dobu Curio Bay byla zatopena lavou z nedalekeho aktivniho vulkanu, ktera sebou nesla zbytky lesu. Nizsi casti stromu byly pohrbene a zkamenely. Diky prirodnimu procesu “silifikace” je zkamenele drevo a jeho textura neobycejne kvalitni. Vypadalo to jak spleny les. Opravdove parezy a lezici kmeny stromu. Jen az kdyz jsem si sahla, zjistila jsem, ze je to kamen. 170 mil let? To nepochopim.

A jeste nam to zprijemnil Tucnak zlutooky, ktery se tam pred nami produciroval jak kral a o opodal zase lachtani. Zase rikam proto, ze lachtani jsou tu uplne vsude a uz to pro nas neni nic neobvykleho.

Druhou mistni krasou je zatoka Porpois Bay, ktera je vyjmecna tim, ze tam zije populace asi dvaceti delfinu. Jde o Hoctor’s Dolphin, coz jsou nejmensi a nejvzacnejsi morsti delfini na svete, kteri se nachazi pouze na Novem Zelande v poctu asi 7 000 kusu. Unikatni na teto zatoce je to, ze je to jedine misto, kde se delfini pohybuji tak blizko brehu. aniz by byli lidmi krmeni. Plavou i deset metru od brehu. Delfini pouzivaji tuto zatoku k odpocinku, k lovu i rozeni svych mladat. No a nejlepsi na tom je, ze jsou to opet velice zvidava zvirata, tak ze vetsinou staci jit do vody, delat pod hladinou hluk a cekat. Vetsinou jsou u vas do peti minut. My jsme byli celkem zmrzli a lini, a tak jsme do vody nesli. Videli jsme ale dve decka, jak si vzaly bodyboardy a ploutve a plavaly kousek od brehu. A oni tam skutecne pripluli :) Behem par minut se dva metry od nich objevovaly ploutve asi tri delfinu. Chvili kolem nich proplouvali a pak odpluli. Je pry tezke udrzet pozornost delfina. Pokud pod vodou clovek nedela co nejvic zvuku a pohybu, tak delfina proste nudi.

A to byl nas nejjiznejsi zazitek. Kousek od nas byl totiz nejjiznejsi bod Zelandu, ale nechtelo se nam jen kvuli tomu jet desitky kilometru po sterkove ceste. Tento Slope Point je temer na 46.5 stupni jizni sirky a pod nim uz je jen Stewartuv ostrov a pak Antarktida.  

A ted uz zase jen na sever. Sve narozeniny jsem oslavila v lesnim kempu panakem Becherovky a sla do spacaku. Krasny narozeninovy den. Divoka zver Zelandu je hodne originalni darek, na ktery se nezapomina. Ale ten den nas napadaly hlubsi otazky, jako napriklad jestli je to v poradku, ze ve 27 letech se probudim pod sirakem uprostred niceho, jezdim v naprosto punkovym malym aute, jim denne jidlo delane na ohni a vlastne nevim, co budu delat druhy den. Mi vrstevnici uz jsou casto doma s manzelem nebo manzelkou, buduji kariery a staraji se o cerstve narozene deti. Mou nejvetsi starosti je, kde budu zitra spat, co budu jist a jestli bude prset. Jestli je to v poradku nevim, ale je to tak a snad toho nikdy nezalituji.

Silvestrovsky den

Silvestrovsky den a my spechame na sever do nadherneho kempu u reky, kde mame sraz s dalsimi sesti kamarady, abychom oslavili Silvestra. Po ceste se jeste stavujeme na Nugget Point, kam se klukum vubec nechtelo, ale pak byli radi, ze jsem je premluvila, protoze to byla nadherna skala s majakem, ze ktere byl neuveritelne nadherny, pravy zelandsky vyhled na strme skaly v mori, obklopeny hejnama morskych ptaku a pokryty obrovkym mnozstvim lachtanu.

Silvestr jsme stravili co nejzelandsteji, co jsme asi mohli. Spolu s mnoha skupinkami mladych zelandanu a rodinek jsme slavili pod plachtou pripevnenou k vanu, prselo, kolem jen priroda, stany a dobri pratele. Kamaradi po ceste potkali stopare, z ktereho se vyklubal american mluvici krasnou kostrbatou cestinou, a tak nechybelo asi nic do praveho zelandskeho Silvestra.

PF2011

Fotky z vyletu jsou zatim ve fotaku, mam mensi problem s jejich prenosem...snad brzy.