Ahoj,
tak jsme se rozhodli prestehovat do Napieru, coz je mestecko kousek od Hastingsu. Je tu ziveji a je to tu nadherny. Taky je tu mnohem vetsi sance najit si praci nekde ve meste, tak ze Aja s Majou toho hned vyuzily a pracuji v restauraci. Je tu ale i presto kousek od sadu a sezona jablek prave zacina.
Bohuzel nemame stesti na pocasi a zblaznilo se asi jako u vas. Mame tu totiz nejdestivejsi leden za poslenich 100 let, super ne:]Ale neni to tak desny. Uz je lepe, tak snad si to leto jeste uzijeme.
Konecne s mi podarily naloadovat fotky z cestovani, o kterem jsem psala minule, tak se kochejte:
http://picasaweb.google.com/katerina.zavazalova/GisborneEastCapeRotoruaTaupo?feat=directlink
Mejte se krasne.
sobota 6. února 2010
neděle 24. ledna 2010
Mapa naseho cestovani
Nejak mi nejdou nahrat fotky, tak jsem si dala aspon malou praci a udelala mapicku naseho dosavadniho cestovani, snad to bude videt:
http://maps.google.com/maps/ms?ie=UTF&msa=0&msid=105403958751185590217.000479c9b2ad5a529bb91
http://maps.google.com/maps/ms?ie=UTF&msa=0&msid=105403958751185590217.000479c9b2ad5a529bb91
Cestovani Gisborne-East Cape-Rotoura-Taupo, 4.-10.1.2010
Po novém roce a hlavně po týdnech práce na sadech jsme se rozhodli opět vyjet na cesty a procestovat zbytek severního ostrova, který nám chybí.
Vyjeli jsme na East Cape, což je podél východního pobřeží. První zastávku jsme udělali v Gisborne. Protože jsme přijeli celkem pozdě, hledali jsme rovnou, kde složit hlavu. Zkoušeli jsme jet k řece, kde by to mělo být potenciálně možné, ale nedařilo se. Zkusili jsme se zeptat místního sadaře a ten nám nabídl, ať přespíme u jeho kamaráda na sadu, že je to kousek od řeky. Od řeky to kousek bylo, ale přístup k ní nebyl, ale měli jsme zadarmo přenocování a k tomu jsme si natrhali nejlepší a největší pomeranče, co jsem kdy jedla.
Druhý den jsme se jeli podívat po Gisborne. Je to nejzápadnější město a prý vidíte jako první na světě východ slunce, krom pár ostrůvků v Pacifiku. Gisborne má i své místo v historii Nového Zélandu, protože to bylo právě to místo, kam poprvé vkročil roku 1769 Evropan James Cook. Po celém městě najdete mnoho míst, které mají připomenout právě tuto událost.
Gisborne je také domovem nyní asi nejznámějšího delfína Moko. Moko se objevil asi před 5 lety právě na východním pobřeží a jeho zálibou je hrát si s lidmi. Hraje si s dětmi i lidmi na loďkách, ale stává se, že si chce Moko hrát déle než jeho lidští kamarádi a prostě je nepustí zpět na pláž. Moko je pečlivě sledován, tak že zrovna nedávno o něm psali, že nechtěl pustit nějakou paní na kanoi zpět k pláži, až jí došla trpělivost a uhodila ho pádlem. Hlavním poslání zprávy bylo všechny uklidnit, že Moko je naprosto v pořádku. V novinách je Moko ostře sledován a každé info centrum na východním pobřeží vám řekne, kde se pohyboval v posledních dnech. My jsme však neměli štěstí, protože Moko se objevil ráno a než jsme přijeli na pláž my, už někam odplul. Krom toho jsme museli nechat spravit podivně rachtající kolo. Tak že bez delfína a o 80 dollarů lehčí jsme si aspoň dali u pláže nejlepší zmrzlinu na Zélandě Tip Top.
V Gisbornu jsme se moc neohřáli a už jsme jeli dál na sever. Cestou jsme potkali Tolaga Bay, kde je nejdelší molo na jižní polokouli. Udělali pár pěkných fotek a jeli na sever na East Cape.
Přespali jsme ještě v kempu a hned ráno vyrazili na East Cape, což je nejvýchodnější místo Nového Zélandu. Už jsme byli na nejsevernější, teď nejvýchodnější, ještě ten jižní a západní a máme to objetý
K majáku jsme museli zdolat 700 schodů, ale stálo to za to. Výhled na všechny strany, příroda hrála všemi odstíny zelené a oceán nám nabídl celou paletu modré. Nádhera.
Z East Cape jsme zamířili přes Opotiki do Rotoruy. Rotoura je jedno z míst, které soustředí nejvíc geotermálních a při tom přípustných míst na světě. Vulkanická činnost je vidět všude až k Taupu. Ze zahrad a hotelů jsou vidět kouřící termální bazénky, čas od času zavane silný závan síry a po celém městě a okolí je mnoho vulkanických parků.
Před Rotourou jsme našli poslední místo v kempu, protože sezona je v plném proudu a Kiwíci s rodinami obléhají všechny kempy. Po probuzení jsme se jeli podívat na 7m Okere Fall, což jsou největší komerčně sjížděné vodopády na světě. To jsme si nemohli nechat ujít. Ještě jsme si projeli Rotoruu a poobědvali se švédskými kamarády, s kterými jsme se náhodně potkali a vyrazili vstříc adrenalinu. Po dlouhém zvažování jsme se rozhodli všichni a se společností Raftabout jsme si koupili hodinový sjezd řeky na raftu s překonáním oněch vodopádu. A jaký to bylo? Jak jinak než skvělý. Adrenalin se vyplavil v dostatečném množství, abychom měli ještě hodinu potom úsměv od ucha k uchu. Před samotným sjezdem vodopádu je několik sjezdů a pak už jen bušení srdce a rychlý spád dolů. Na vodopádu se dostává člun do vertikální polohy a při dopadu se celý i s námi potopí, než se po pár sekundách opět vynoří. I když jsme byli poučeni, co dělat v případě převrhnutí člunu, nikdo o to nestál, protože voda byla přeci jen divoká a objevit se pod překlopeným člunem se nám moc nechtělo. Ale k překlopení nedošlo, to se povedlo až dalším posádkám po nás. Dali jsme si několikrát surfing na vlně, která vzniká pod jednotlivými sjezdy a to bylo to taky skoro k utopení.
Po raftech se šel Richard ještě podívat na první vulkanický park Hell’s Gate, kde jsou k vidění termální pramínky, jezírka a bahna. My holky jsme si to nechali na další park. V Rotouře jsme se zabydleli kempu, který byl jeden z nejlevnějších, a při tom měli termální bazén. Tak že jsme si uvařili večeří a s lahví dobrého vína se naložili do teplé lázně. Bylo tam s námi hodně mladých lidí, tak že zanedlouho jsme začali hrát nejrůznější hry a skončili jsme u 2 hodinové hry na slepou bábu ve vodním podání. Nádherný večer. Ráno jsme se podívali ještě na místní parčík. Prostě tak jdete do městského parku, kde se z každého kamene kouří, jsou tam kráterky bublajícího bahna a hluboké kouřící jámy jak brány do pekla. Pak už jsme vyrazili na jih směr Taupo.
Po cestě jsme navštívili nejdříve Waimangu sopečné údolí. Je to nejmladší termální oblast na světě a při tom největší a s největším množstvím vegetace na Novém Zélandě. Celá oblast byla zničena obrovským výbuchem sopky v roce 1886 a od té doby se příroda zregenerovala do nynější podoby. Nikdy bych neřekla, že příroda může vytvořit za 100 let tak rozsáhlý a rozmanitý prales. Regenerační proces navíc pravidelně přeruší malá erupce. Jedna z nich v roce 1912 vytvořil 100m Frying Pan Lake, což je největší horký pramen na světě. Nad ním se vypínající obrovská zarostlá skála, z které se stále kouří. Jak kulisa z pohádky. Zajímavý byl i Inferno Crater s barvou modrou jak světle modrá tempera, který mění barvu v závislosti na množství vody v něm, která pravidelně kolísá. Zajímavé je, že to je 38 denní cyklus. 21 dní se jezero plní, aby pak 2 dny přetékalo a po 15 dní klesalo o 8 m, než se začne opět plnit. Během toho mění své barvy od zelené až po nádhenrou azurovou modrou.
Po cestě na Taupo jsme navštívili ještě druhý podobný park Wai-O-Tapu. Hlavní atrakcí je gejzír Lady Nox Geyser. Před desítky lety bylo na Novém Zélandě hodně vězňů, kteří byli využívaní na sázení nových lesů. (Na Zélandě můžete vidět nekonečné množství stále nově vysázených lesů.) Vězni si prali své prádlo v termálních pramenech a jeden z nich do nich hodil mýdlo. To způsobilo obrovský výbuch gejzíru. Po nějaké době z toho udělali atrakci. Dnes je kolem gejzíru postaveno hlediště a každý den v 10.15 tam hodí ono mýdlo, abychom mohli vidět až 20m gejzír, který stříká až hodinu podle aktuálního stavu vody v podzemí.
Samotný park má pak také své kouzlo a nasytí všechny vaše smysly. Po vybuchlých sopkách zde zbyly obrovské krátery zalité vodou, kterou stále unikají plyny z podzemí, tak že voda bublá jako by se vařila, ale její teplota má „pouze“ v průměru 50’C. Plyny páchnou jako síra, člověk si musí zvyknout. A ty barvy… Některé jezera mají barvu od modré, zelené, žluté po oranžovou až červenou. Na některých větších vulkanických jezerech unikající plyny vytváří oblaka horkého dýmu valící se přes hladinu a skrývající turisty v bílé tmě.
Aktivní podloží vytváří i bublající bahna, tak že se můžete zaposlouchat do zvuku praskajících bahnitých bublin. (Minerální bahno je velice používané v kosmetice, ale koupání v bahnu by nás stálo dalších 20 dollarů.) Zajímavé jsou i kouřící vodopády a terasovité útvary. Snad více napoví fotografie.
Aktivní podloží vytváří i bublající bahna, tak že se můžete zaposlouchat do zvuku praskajících bahnitých bublin. (Minerální bahno je velice používané v kosmetice, ale koupání v bahnu by nás stálo dalších 20 dollarů.) Zajímavé jsou i kouřící vodopády a terasovité útvary. Snad více napoví fotografie.
Pak už jsme vyrazili do Taupa, kde se nachází největší jezero Zélandu. V Taupu je super, že je zde Reids farm, což je nádherný kemp u řeky a zadarmo. Bývalý majitel měl prý rád backpackry jako jsme my a odkázal to k používání zdarma. Přímo u kempu je Waikatu řeka, což je nejprůzračnější řeka, co jsem kdy viděla. Voda byla křišťálově čistá, že bylo vidět na dno snad úplně všude, nezávisle na hloubce. Hned nad kempem jsou známé vodopády Huka Falls. Jsou to jedny z nejúchvatnějších vodopádů, co jsem v životě viděla. Nejde o výšku vodopádu, ale o to že se 100 m široká a 4 m hluboká řeka vlévá do 15m širokého a 10 m hlubokého přírodně vytvořeného kanálu. Tak že se kanálem řítí neuvěřitelná masa vody, která má křišťálově azurovou barvu a pod vodopády vytváří obrovský whirpool hrající nejnádhernějšími odstíny modré barvy. Musela jsem se k vodopádům vrátit ještě jednou, protože je to nádherná podívaná.
úterý 5. ledna 2010
Opet narychlo
TAk jsme se prehoupli do dalsiho roku. Budeme ted 14 dni cestovat, tak se semn moc nedostanu, ale koupila jsem mobilni pripojeni na net, tak to budu zkouset.
V rychlosti. Silvestra uzasny. Na plazi v Napieru, sampus, ohnostroj, kamaradi, tancovacka a pak u ohne na plazi do prvniho vychodu slunce v roce 2010.
Den predem ma oslava narozenin, den pote oslava Richarda a kamaradky v Argentiny.
K narozkam sem dostala jizdu na koni, tak sme s Ajou jezdili:] Jak jinak nez super.
A jak si v novem roce nadelila super jizdu na surfu, konecne v poloze stojmo:]
Ted uz jsmena ceste. Projeli jsme Gisborne a jedeme smer West cape, jsme na nejvychodnejsim miste na svete, jako porvni ze vsech, krom ostruvku jako je |Fidzi, kteri vzdi vychod slunce.
Mejte se krasne.
V rychlosti. Silvestra uzasny. Na plazi v Napieru, sampus, ohnostroj, kamaradi, tancovacka a pak u ohne na plazi do prvniho vychodu slunce v roce 2010.
Den predem ma oslava narozenin, den pote oslava Richarda a kamaradky v Argentiny.
K narozkam sem dostala jizdu na koni, tak sme s Ajou jezdili:] Jak jinak nez super.
A jak si v novem roce nadelila super jizdu na surfu, konecne v poloze stojmo:]
Ted uz jsmena ceste. Projeli jsme Gisborne a jedeme smer West cape, jsme na nejvychodnejsim miste na svete, jako porvni ze vsech, krom ostruvku jako je |Fidzi, kteri vzdi vychod slunce.
Mejte se krasne.
středa 30. prosince 2009
Výlet na horké prameny, Mangatainoka Hot Springs – Kaweka Forest Park, 25. 12.2009
Po vydatném povánočním obědě jsme se vydali spolu s Prokym, Márou a Lukym na horké prameny. Protože jsme nechtěli odjet z oběda příliš brzy, trochu jsme se s odjezdem opozdili a dorazili na místo až v 17.00. Na místo znamená na parkoviště, kde byli sice už nějaké horké prameny, ale mi chtěli na jiné horké prameny, které byly vzdálené 4 hodiny pěšky. Během 3 minut jsme rozhodli, že to dáme a že budeme spěchat, abychom tam došli za světla, protože být za tmy v buši je opravdu jen pro otrlé. Netušili jsme však (krom Prokyho), co nás čeká. Byla to krásná cesta, která se vine podél řeky Mohaku river. Hned nám to připomnělo posázavskou stezku, tedy nahoru a dolů po úzké cestičce, až na to, že nahoru a dolu bylo o něco strmější a kolem rostly palmy a kapradiny. Byl to opravu náročný výšlap, zvlášť když jsme museli téměř běžet. Cesta byla asi 8 km dlouhá a trvala nám něco před 3 hodiny.
Cestou je bouda, kde člověk může přespat, uvařit, načerpat čerstvou vodu a zapsat se do knihy návštěv, aby byl přehled o návštěvnících. My si však jen odpočinuli a spěchali k našemu cíli. Poprvé jsme si také zkusili lanový most přes řeku, moc pěkný. K horkým pramenům jsme dorazili akorát, když začala padat tma. Přivítalo nás nádherné osamocené místo, kde jsme si našli místo s kempingovými stoly a velkým grilem. Byli tam jen dva jiní návštěvníci, tak že jsme měli prameny jen a jen pro sebe.
Stále mě nepřestane překvapovat, že v tak vzdálených místech naleznete takové vybavení, které zpříjemní váš čas už v tak nádherném místě. Organizace DOC, která se stará o všechny parky na Zélandě, i toto vzdálené místo vybavilo. Stezky jsou označené, udržované a i na těchto místech naleznete suché toalety, stoly a grily. Museli to tam přivézt vrtulníky. Vše je také stále čisté a dokonce vybavené toaletním papírem! Nerada si to připouštím, ale v Čechách by toto vybavení asi nevydrželo v neporušeném stavu. Tady je to naopak a opravdu stojí za to podobné věci pro návštěvníky těchto parků dělat.
Tak že jsme si mohli připravit bifteky, které jsme si přinesli a mohli jsme okusit, co jsou to vlastně horké prameny. Uprostřed buše jsou menší bazénky, ve kterých je horká voda a vy se v tom můžete cachtat Jak to vlastně ale vzniká. Dešťová voda stéká do země a cestou sbírá minerály. Čím víc klesá, tím víc se ohřívá teplotou Země. A pokud voda narazí na prasklinu ve skále, voda začne stoupat. Pokud je prasklina dostatečně velká, voda stoupá tak rychle, že nestačí vychladnout. Tato voda je v tomto případě sváděna krátkou rourou do malého bazénku, který přetéká v další bazének a pak rovnou do potoka a řeky. První bazének byl opravdu horký a víc jak minutu jsem v něm sedět nevydržela. V druhém bazénku už voda trochu vychladla, a tak v něm člověk mohl vydržet déle.
Jediné omezení je, že by si člověk neměl potápět hlavu, protože se ve vodě vyskytuje nějaká améba, která způsobuje závažné onemocnění. To bylo i na ceduli hned u bazénků.
Podle informací od jiných Čechů, vám něco vleze do hlavy a žere mozek No nevím, ptala jsem se na to místních a ti to ani neznají. Tak že to nás nijak nerozhodilo a po dobré večeři jsme se naložili do horké lázně a pustili se do zaslouženého pitiva. Řádně posilnění a rozhicování jsme se pak několikrát vydali přes buš do 2 minuty vzdálené průzračné a hlavně ledové řeky a rychle zpět do tepla. Nádhera. To za tu náročnou cestu opravdu stálo. Báječnou atmosféru jistě uvidíte i na fotkách
Ještě jedna věc nás moc moc potěšila. Když jsme si dělali večeři, nechali jsme hodně jídla na stolech a to přitáhlo pozornost vačic, co žijí v buši. Člověk je vídá bohužel jen přejeté na silnicích, ale my měli štěstí, že jsme viděli hned tři jen několik metrů od nás.
Pochutnávali si na našem ukradeném chlebu a já mohla fotit jak o život. A to jsem zapomněla říct, že u bazénků zářila za kapradinami celá skála, protože tam byli opět svítící červy, které jsme už viděli na severu v jeskyních.
Již posilněni a rozmočeni jsme se sešli u ohně a poprvé okusili spát pod širákem na Zélandu. Překvapivě nás vačnatci nesnědli a mě bylo tepleji než doma v posteli.
Dopoledne jsme se ještě vykoupali a strávili nějaký čas u řeky a s přestávkami na koupání se vydali zpět.
Pár dní po výletu mě bolí ještě nohy z výšlapu, ale všem doporučuji. Ta dřina opravdu stála za to. Jen pozor po cestě, hned ze začátku jsem hodila pěknou hubu, tak že mám sedřené koleno jak malá holka.
Dalsi fotky najdete: http://picasaweb.google.cz/katerina.zavazalova/VyletNaTeplePrameny25122009?feat=directlink
Cestou je bouda, kde člověk může přespat, uvařit, načerpat čerstvou vodu a zapsat se do knihy návštěv, aby byl přehled o návštěvnících. My si však jen odpočinuli a spěchali k našemu cíli. Poprvé jsme si také zkusili lanový most přes řeku, moc pěkný. K horkým pramenům jsme dorazili akorát, když začala padat tma. Přivítalo nás nádherné osamocené místo, kde jsme si našli místo s kempingovými stoly a velkým grilem. Byli tam jen dva jiní návštěvníci, tak že jsme měli prameny jen a jen pro sebe.
Stále mě nepřestane překvapovat, že v tak vzdálených místech naleznete takové vybavení, které zpříjemní váš čas už v tak nádherném místě. Organizace DOC, která se stará o všechny parky na Zélandě, i toto vzdálené místo vybavilo. Stezky jsou označené, udržované a i na těchto místech naleznete suché toalety, stoly a grily. Museli to tam přivézt vrtulníky. Vše je také stále čisté a dokonce vybavené toaletním papírem! Nerada si to připouštím, ale v Čechách by toto vybavení asi nevydrželo v neporušeném stavu. Tady je to naopak a opravdu stojí za to podobné věci pro návštěvníky těchto parků dělat.
Tak že jsme si mohli připravit bifteky, které jsme si přinesli a mohli jsme okusit, co jsou to vlastně horké prameny. Uprostřed buše jsou menší bazénky, ve kterých je horká voda a vy se v tom můžete cachtat Jak to vlastně ale vzniká. Dešťová voda stéká do země a cestou sbírá minerály. Čím víc klesá, tím víc se ohřívá teplotou Země. A pokud voda narazí na prasklinu ve skále, voda začne stoupat. Pokud je prasklina dostatečně velká, voda stoupá tak rychle, že nestačí vychladnout. Tato voda je v tomto případě sváděna krátkou rourou do malého bazénku, který přetéká v další bazének a pak rovnou do potoka a řeky. První bazének byl opravdu horký a víc jak minutu jsem v něm sedět nevydržela. V druhém bazénku už voda trochu vychladla, a tak v něm člověk mohl vydržet déle.
Jediné omezení je, že by si člověk neměl potápět hlavu, protože se ve vodě vyskytuje nějaká améba, která způsobuje závažné onemocnění. To bylo i na ceduli hned u bazénků.
Podle informací od jiných Čechů, vám něco vleze do hlavy a žere mozek No nevím, ptala jsem se na to místních a ti to ani neznají. Tak že to nás nijak nerozhodilo a po dobré večeři jsme se naložili do horké lázně a pustili se do zaslouženého pitiva. Řádně posilnění a rozhicování jsme se pak několikrát vydali přes buš do 2 minuty vzdálené průzračné a hlavně ledové řeky a rychle zpět do tepla. Nádhera. To za tu náročnou cestu opravdu stálo. Báječnou atmosféru jistě uvidíte i na fotkách
Ještě jedna věc nás moc moc potěšila. Když jsme si dělali večeři, nechali jsme hodně jídla na stolech a to přitáhlo pozornost vačic, co žijí v buši. Člověk je vídá bohužel jen přejeté na silnicích, ale my měli štěstí, že jsme viděli hned tři jen několik metrů od nás.
Pochutnávali si na našem ukradeném chlebu a já mohla fotit jak o život. A to jsem zapomněla říct, že u bazénků zářila za kapradinami celá skála, protože tam byli opět svítící červy, které jsme už viděli na severu v jeskyních.
Již posilněni a rozmočeni jsme se sešli u ohně a poprvé okusili spát pod širákem na Zélandu. Překvapivě nás vačnatci nesnědli a mě bylo tepleji než doma v posteli.
Dopoledne jsme se ještě vykoupali a strávili nějaký čas u řeky a s přestávkami na koupání se vydali zpět.
Pár dní po výletu mě bolí ještě nohy z výšlapu, ale všem doporučuji. Ta dřina opravdu stála za to. Jen pozor po cestě, hned ze začátku jsem hodila pěknou hubu, tak že mám sedřené koleno jak malá holka.
Dalsi fotky najdete: http://picasaweb.google.cz/katerina.zavazalova/VyletNaTeplePrameny25122009?feat=directlink
Nase Vanoce
{Ctverecky jsou smajliky:]]]] }
Asi poprvé v životě jsme pracovali na Vánoce. A to tvrdě pracovali. Do 15.00 jsme seděli na žebřících a trhali třešně. Ale na Zélandu nemají 24. 12. Jako hlavní vánoční den, a tak se prostě musíme přizpůsobit světu, ve kterém chceme strávit rok života. A rozhodně si nemůžeme stěžovat, protože jsme na závěr oslavili konec sezony třešní. Naši sadaři nám připravili studený piva, šampaňské a všichi společně jsme to zapili.
Dokonce jsme od nich dostali jediný dárek k Vánocům – bonboniéru a jak jinak než krabičku třešní. A když jsme odjížděli, dostali jsme každý 20 dollarů do ruky na oslavu Vánoc. Kolik sadařů tohle na Zélandě udělalo?
Večerní štědrovečerní večeři jsme strávili ve společnosti našich 4 spolubydlících z Chille, Honzíka a Hanky. Naše česká skupina uvařila bramborový salát se smaženou rybou. Na to že jsme vybrali ryby podle pěkného názvu a barvy, tak byly dobrý Udělali jsme také chlebíčky s krabovou a pořádně pálivou česnekovou pomazánkou a to vše zapili vínem. Mňamky.
Po večeři se někteří z nás podívali na Popelku, kterou jsme měli v počítači. Bez české pohádky bz to přece nebyly Vánoce!
Druhý den jsme byli pozváni na společný oběd od rodiny, u které bydlíme. Každý z nás něco přinesl, tak že stůl opět praskal pod obrovským množstvím jídla. Kuřata, saláty, šunka, ovocný salát, dorty, zmrzliny,…. No nebyli by to Vánoce, kdyby se člověk pořádně nepřejedl
A to jsme ještě nevěděli jaký výlet jsme si vymysleli….
Dalsi fotky najdete: http://picasaweb.google.cz/katerina.zavazalova/Vanoce?feat=directlink
Asi poprvé v životě jsme pracovali na Vánoce. A to tvrdě pracovali. Do 15.00 jsme seděli na žebřících a trhali třešně. Ale na Zélandu nemají 24. 12. Jako hlavní vánoční den, a tak se prostě musíme přizpůsobit světu, ve kterém chceme strávit rok života. A rozhodně si nemůžeme stěžovat, protože jsme na závěr oslavili konec sezony třešní. Naši sadaři nám připravili studený piva, šampaňské a všichi společně jsme to zapili.
Dokonce jsme od nich dostali jediný dárek k Vánocům – bonboniéru a jak jinak než krabičku třešní. A když jsme odjížděli, dostali jsme každý 20 dollarů do ruky na oslavu Vánoc. Kolik sadařů tohle na Zélandě udělalo?
Večerní štědrovečerní večeři jsme strávili ve společnosti našich 4 spolubydlících z Chille, Honzíka a Hanky. Naše česká skupina uvařila bramborový salát se smaženou rybou. Na to že jsme vybrali ryby podle pěkného názvu a barvy, tak byly dobrý Udělali jsme také chlebíčky s krabovou a pořádně pálivou česnekovou pomazánkou a to vše zapili vínem. Mňamky.
Po večeři se někteří z nás podívali na Popelku, kterou jsme měli v počítači. Bez české pohádky bz to přece nebyly Vánoce!
Druhý den jsme byli pozváni na společný oběd od rodiny, u které bydlíme. Každý z nás něco přinesl, tak že stůl opět praskal pod obrovským množstvím jídla. Kuřata, saláty, šunka, ovocný salát, dorty, zmrzliny,…. No nebyli by to Vánoce, kdyby se člověk pořádně nepřejedl
A to jsme ještě nevěděli jaký výlet jsme si vymysleli….
Dalsi fotky najdete: http://picasaweb.google.cz/katerina.zavazalova/Vanoce?feat=directlink
středa 23. prosince 2009
Vanocni prani
Kdybych se tu neukazala, pro jistotu vsem preji krasne svatky a vse nejlepsi do noveho roku. Ani asi netusite, jak na vsechny myslime, protoze tady je na to opravdu hodne casu. Zitra na Vanoce posledni den pracujeme, ale prace je super, jsme u super sadaru a snad pujdeme brzy domu. Dnes delama bramborovy salat, koupili jsme ryby, ktere si obalime a chocolate cake. Taky jsem si dnes koupila neco, co vypada jako linecky cukrovi:]]] BUdeme asi slavit s domacimi a sousedy a Prokym, kamaradem z Prahy. DOcela se tesime. 25.12. pojedeme na vylet, na horly prameny u reky, kde se da koupat. Prespime tam, zapijeme volno. Pak to vypada 14 dni cestovani, asi nebudeme na netu a pak bude prace - sbirani broskvi u tech samych sadaru za dobre penize, ale bude to tezky.
Tak tolik o nas. ZAvidime vam snih, ale 30 stupnu neni spatny. Vanoce jsou ti komercni, ovesene domy miliony svickama, do kostela moc nechodi, na vanoce griluji a vic darku si davaji na narozeniny:] ALe vdude tisice slev, radio jen reklamy a koledy, ale je to tu pro nas vice bez stresu. Moc na vas myslime, mejte se krasne.
Kata, Maja, Aja a Risa
Tak tolik o nas. ZAvidime vam snih, ale 30 stupnu neni spatny. Vanoce jsou ti komercni, ovesene domy miliony svickama, do kostela moc nechodi, na vanoce griluji a vic darku si davaji na narozeniny:] ALe vdude tisice slev, radio jen reklamy a koledy, ale je to tu pro nas vice bez stresu. Moc na vas myslime, mejte se krasne.
Kata, Maja, Aja a Risa
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)