Život v Hastingsu

Krom toho, že vám dlužím spousta fotek a článků z cestování, sem vlastně vůbec nechodím. Máme to s netem trochu složitější, většinou chytáme hifi někomu na ulici, když se dostaneme do kavárny, tak jsme rádi, že můžeme napsat svým blízkým a není energie na tvůrčí psaní.


Ale pro orientaci budeme třetí týden v městečku Hastings v Hakews Bay. Bydlíme tu u Kiwácké rodiny, která je neuvěřitelně hodná a vstřícná. Máme pronajatou takovou přestavěnou garáž, kde máme palandu a 2 postele, hned vedle koupelnu, velkou kuchyň, kterou sdílíme s dalšími 8 spolubydlícími. Mám ale možnost kdykoli používat koupelnu našich hostitelů, protože tady je to všechno takové otevřenější. Lidé mají domky otevřené dokořán, do domů vidíte obrovskými okny, všechno jako by patřilo všem.

Já, Ája, Mája a Ričí máme již zmíněný pokojík, Hanka s Honzíkem bydleli v karavanu na zahradě, ale teď už bydlí v pokoji přímo v baráku našich místních. Ostatní spolubydlící jsou Chillani, super lidi. Hodně lidí okolo řeší nepořádek po spolubydlících, nemožnost vystřídat se v koupelně nebo kuchyni, my ale spolu nějak v souznění vycházíme. Už jsme spolu většinou i začali pracovat, a tak je super, že hodně používáme angličtinu.

Náš domácí nás často navštěvuje, vypráví a pomáhá. Jednou jsme tu slavili jeho narozeniny při kytaře s jeho dcerou. Pak byla ještě velká oslava, překvapení, 60 lidí na zahradě, grilování, točený pivo a nejluxusnější dort na světě. Všechno jsme měli k dispozici, místní nás pořád tahali mezi ostatní, tak že jsme byli skoro nuceni zapojovat se, mluvit. Bylo to super, procvičili jsme angličtinu a dohodli spoustu akcí s místníma, ale netuším, zda to vyjde.

Práce

Hlavní důvod, proč nejsme moc na netu je únava z práce. Přeci jenom je to změna vyměnit sedavou práci v kancelářích nebo studium u knih za celodenní dřinu na sadu. Hastings je město, které se pyšní největší koncentrací pěstování plodin na Zélandu, a tak je tu největší nabídka práce. Je tu obrovské množství plodin, se kterým je celoroční práce. Oproti jiným létům je tu hodně pracovníků, protože se asi snadný výdělek na Zélandu roznesl široko daleko, tak že v agentuře, která zprostředkovává práci, se dveře netrhnou a práci člověk hledá těžko, ale chce to mít štěstí a kuráž a všechno jde. Ještě je malá nevýhoda lidí ze Samoi, kteří tam měli nějakou menší vlnu tsunami, protože Zéland je bratrsky protěžuje v pracích.

Zima na Zélandu se o něco protáhla, a tak plno lidí měsíce čekalo na práci. My však měli štěstí. Přijeli jsme do začínající sezony a do tří dnů jsme měli práci, od té doby není den, kdy bychom nepracovali. Protože tu nejsme hlavně kvůli práci, docela si zkoušíme všechny práce, co jsou. Tak že jsme začali sbíráním borůvek. Představte si obrovské lány mnoho druhů stromků, které nesou denně tuny borůvek. Měli jsme první den dokonce školení Kde se máme ráno hlásit, jak sbírat, do čeho apod. Vtipné. Celkem jednoduchá práce, jen bolí záda. Ale nejsou to ty české borůvky, ale spíš ty kanadské borůvky, stromky mají od 30 cm a některé mají až 2 metry, záleží na odrůdě. Každá odrůda se jinak platí, ale od té doby, co jsme začali sbírat, se ceny za kilogram snižovaly a většinou se sbíralo to nejlevnější. Povedlo se mi nasbírat asi 40 kg za 9 hodin, ale to musí mít člověk štěstí na velké borůvky, někdy má v řadě sotva velikost českých a platí za to pořád stejně, podivný. Ale praxí se člověk zrychluje. Borůvky teda moc nenesou, tak je máme tak jako oddychovku, když není jiná práce. Blbý je, že se nesbírají, když prší nebo naopak když je velké horko, protože jim to nedělá dobře, tak že taky nic moc.

Další naše práce byla lifting na vinicích (na výplatní pásce bylo tacking). Stromky se musí vinout uprostřed natažených drátů a naším úkolem bylo všechny dráty vyndat z háčku na sloupcích, nadzvednout, aby se tam všechny vyčnívající rostlinky dostali za drát a drát zacvaknout. To vše rychlostí blesku, v mokru, horku a nepolámat rostlinky. Nemožné, těžké, doteď mě bolí pracky. Byl to pohyb jak veslování a prsty jsem měla v noci napuchlý jak Mickey Mouse. Ale za hodinu 15 dollarů jen tak nikde nedostaneme, tak že jsme 4 dny přežili a mohli jsme jít dál.

Náš člověk, co nám toto sehnal (kontraktor) nám pak sehnal další práce. Na naší skupinku díky Bohu vyšel jiný druh práce, a to thining broskví. Na tomto sadu jsme doteď, ale děláme už thining jablek. Jde o vlastně o to, otrhat 80% úrody My s Májou říkáme, že máme povolení ničit. Stromy jsou totiž obsypaný jablkama jak hrozny a naším úkolem je protrhat to tak, aby byli téměř všechny jablka samostatně a dostatečně daleko od sebe. Mě to přijde jak hrozné plýtvání. Co by za to dali děti v Africe. Všechno by se k tomu mělo házet za sebe, abychom nepolámali větve pod sebou, nelámat u toho jiné větvičky a to vše rychlostí blesku, protože jsme placení od stromu. Nemožné. Rveme to, jak se dá, párkrát nás vrátí, kde jsme co zapomněli. Snažíme se tu všichni zapomínat na nějaké svědomí, protože jinak to fakt nejde a můžou nás vyhodit, že jsme pomalí. Pro mě je to celkem adrenalin, protože máme tří metrové žebříky, na těch stojíme na poslední příčce a tam sbíráme jablka z nejvyšší větve. Možná jsme jediný, co to dělají tak pečlivě. Ale já se fakt o sebe bojím. Už jsem si trochu zvykla, ale kam se hrabe skok padákem

Vtipné je, že jsme po prvním dni zjistili, že si opět nevyděláme ani na minimální mzdu (což by nám ze zákona měli doplácet, ale tento zákon prostě všichni ignorují), a tak jsme chtěli odejít. S Májou jsme náš problém s malým ohodnocením řešili s naším kontrakorem, Richard s tím dokonce uprostřed dne seknul a nevím, jak jsme to dokázali, přišel manažer sadu, kouknul na naše stromy, kde jsme byly s Májou zrovna v těch 2 metrech na poslední příčce, a řekl, že je to opravdu vysoké a zvýší nám cenu za stromy v celém bloku Asi se to nestává často a snad to ostatní pickeři (sběrači) přivítali. Měli jsme děsnou radost, že nám všichni říkají, že jsme pro ně určitě úplný nic, že na nás kašlou a nám se podařilo tohle. Pro orientaci si konečně vyděláváme kolem 100 dollarů na den, což je asi 1200 Kč. Nájem máme 70 dollarů na týden, jídlo přes 50. Člověk tady z toho může slušně žít, ale asi to není na šetření.

Na Zélandu je hodně důležitý, aby se člověk nebál mluvit, ptát. Lidé jsou zvyklí se oslovovat v krámě, na ulici. Kuráž začínáme mít i my a tak jsme před pár dny jeli na výlet a cestou tam jsme viděli nápis třešně. Trhání třešní je prý dobrá práce, a tak když jsme jeli kolem, všimla jsem si, že zrovna nasedá do auta nějaký chlapík. Po 300 metrech mi to nedalo, otočila jsem auto a jela jsme se zeptat, jestli náhodou někoho nepotřebují. Pán si na nás vzal číslo, že nám asi zavolá ke konci týdne. To je taky na Zélandu zrádné, protože většinou nezavolají. Ale neuvěřitelné štěstí a dnes my pán volal, jestli máme zájem od pátka začít, za 15 dollarů na hodinu!!!! Hodinová mzda je tady téměř nemožná a většinou je to za minimální mzdu 13,50. No necháme se překvapit, trochu se nám nechce odcházet, když jsme udělali takové pozdvižení, ale chceme zkusit zase něco nového. Pán na třešních pro nás prý bude mít i práce do března na sbírání broskví a má skvělé zkušenosti s Čechama a těší se na nás. Češi tu mají skvělou pověst dříčů a najdou se sadaři, kteří vyloženě chtějí Čechy. No snad ta změna bude úspěšná, mohli bychom si slušně vydělat.